Vydání 9/2026

[9] Skutkový stav není mezi stranami sporný. Žalobkyně i žalovaný se shodují v tom, že vozidlo bylo předmětem zajišťovacího převodu práva, vlastníkem vozidla byla v době soupisu společnost UniCredit Leasing CZ, a. s., a žalobkyně byla jeho provozovatelem. Krajský soud se proto zabýval jedinou spornou otázkou – zda finanční úřad mohl do soupisu věcí postihovaných exekucí vozidlo zahrnout.

[10] Již s ohledem na takto vymezený předmět řízení se jeví krajskému soudu jako bezpředmětná argumentace žalobkyně, že měl žalovaný vycházet z právního stavu ke dni rozhodnutí, přičemž v tento okamžik žalobkyně vozidlo nevlastnila. Žalovaný z tohoto stavu vycházel. Rozhodně se netvářil, jako by zajišťovací převod práva neexistoval a vozidlo vlastnila žalobkyně. Naopak zdůvodnil, proč zajišťovací převod práva nebrání zapsání takové věci do soupisu postihovaných movitých věcí. A právě tuto jeho úvahu bude nyní krajský soud přezkoumávat.

[11] Daňová je upravena ve dvou základních právních předpisech, a to v daňovém řádu a v občanském soudním řádu.

[12] Podle § 177 odst. 1 daňového řádu nestanoví-li tento zákon jinak, .

[13] Podle § 203 odst. 1 daňového řádu platí, že .

[14] Ustanovení § 323 odst. 1 věta první o. s. ř. uvádí, že .

[15] Soud tu zdůrazňuje, že ani úprava obsažená v občanském soudním řádu samozřejmě neumožňuje exekučně postihnout věci jiné osoby než dlužníka – taková osoba se může domáhat vyškrtnutí svých věcí ze soupisu [srov. § 68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů] a ty nebudou zpeněženy [redakční poznámka: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2026, čj. 22 Afs 72/2026-44, v bodě 32 korigoval tento závěr rozsudku Krajského soudu v Brně s tím, že v soudním výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu se ochrana třetí osoby realizuje žalobou podle § 267 o. s. ř.; v daňové exekuci návrhem podle § 179 daňového řádu].

[16] U zajišťovacího převodu práva je ale situace odlišná. Z řady ustanovení občanského soudního řádu jednoznačně vyplývá, že i věc, kterou z titulu zajišťovacího převodu práva vlastní jiná osoba, může být předmětem . Podle § 326 odst. 3 o. s. ř. musí osoba oprávněná ze zajišťovacího převodu práva vydat soudu věc k sepsání (mezi soupis věcí, které by mohly být prodány). Podle § 331a odst. 1 o. s. ř. byla-li prodána movitá věc, která byla převedena k zajištění dluhu povinného ve prospěch jeho věřitele, zastavena nebo zadržena, soud vyplatí výtěžek zpeněžení věci nejprve věřiteli, jehož pohledávka byla zajištěna zadržovacím právem. Při výplatě výtěžku zástavnímu věřiteli, věřiteli, jehož pohledávka byla zajištěna zajišťovacím převodem práva, a oprávněnému, v jehož prospěch byla věc sepsána, dalšímu oprávněnému a dalšímu věřiteli se postupuje podle pořadí.

[17] Výše citovaná ustanovení § 203 odst. 1 daňového řádu a § 323 odst. 1 o. s. ř. se tím dostávají do jistého napětí, protože se na první pohled zdá, že okruh exekučně postižitelných movitých věcí vymezují jinak. Zatímco § 203 odst. 1 daňového řádu říká, že lze postihnout jen věci ve vlastnictví dlužníka, § 323 odst. 1 o. s. ř. tuto podmínku výslovně nestanoví. Rozpor je ale pouze zdánlivý. I úprava exekucí v občanském soudním řádu v sobě (implicitně) obsahuje pravidlo, že postihovat výkonem rozhodnutí se mají věci z majetku dlužníka. Kdybychom takovouto implicitní zásadu nedovodili a vykládali § 323 odst. 1 o. s. ř. čistě jen jazykově (jako to činí žalobkyně s ustanovením § 203 odst. 1 daňového řádu), nutně bychom dospěli k závěru, že prodat lze v rámci civilní jakoukoliv movitou věc bez ohledu na její vztah k dlužníkovi. To by bylo pochopitelně . Výše citovanou úpravu obsaženou v § 326 odst. 3 a v § 331a odst. 1 o. s. ř. je proto nutné chápat tak, že konstruuje určitou výjimku z obecně uznávané zásady, podle níž lze prodejem movitých věcí při výkonu rozhodnutí postihnout jen věci, které dlužník sám vlastní. A tato výjimka by se – s ohledem na zákonem zakotvené podpůrné použití občanského soudního řádu – měla vztahovat i na daňové. Ledaže by daňový řád výslovně stanovil něco jiného.

[18] Proto si soud nutně musel položit otázku, zda zákonodárce chtěl – jak dovozuje žalobkyně – v § 203 odst. 1 daňového řádu stanovit odlišnou, zvláštní úpravu, v jejímž důsledku by byly vyloučeny z daňové věci, které byly převedeny jako zajištění dluhu na věřitele formou zajišťovacího převodu práva. Podle obecné úpravy v občanském soudním řádu totiž takové věci předmětem být mohou. Anebo chtěl zákonodárce, z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti právní úpravy v daňovém řádu, prostě jen – na rozdíl od občanského soudního řádu – výslovně vyjádřit obecné pravidlo, že se v exekuci postihují primárně věci ve vlastnictví daňového dlužníka? Z takového obecného pravidla by pak platily stejné výjimky jako v případě občanského soudního řádu.

[19] Obdobnou problematikou se už zabýval Nejvyšší správní soud (v rozsudku ze dne 9. 11. 2023, čj. 9 Afs 105/2021-71). Zde řešil zřízení zástavního práva k automobilu za účelem zajištění neuhrazené daňové pohledávky – automobil už tehdejší dlužník nevlastnil a byl zajištěn zajišťovacím převodem práva třetí strany (leasingové společnosti). Protože žalobce mj. namítal, že zajišťovací příkaz je neúčelný, neboť vůz převedený na leasingovou společnost nebude beztak možné zpeněžit za účelem úhrady jeho daňového dluhu, dotkl se Nejvyšší správní soud okrajově i otázky, zda mohou být takové movité věci předmětem daňové exekuce: „[…] .“ Na tyto závěry poté Nejvyšší správní soud odkázal např. i v bodě 40 rozsudku ze dne 19. 12. 2024, čj. 9 Afs 184/2023-32.

[20] Tím by mohlo posouzení celé kauzy skončit. Nicméně přezkoumávaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2021, čj. 59 Af 22/2020-71, na který Nejvyšší správní soud „v podrobnostech odkázal“, nebyl publikován ve vyhledávacím systému Nejvyššího správního soudu a nelze jej dohledat ani nikde jinde ve veřejně dostupných zdrojích. Nadto se správní soudy v citovaných případech nezabývaly přímo soupisem movité věci, která je předmětem zajišťovacího převodu práva, pro účely daňové , ale řešily tuto otázku na půdorysu zajišťovacích příkazů. Proto považuje krajský soud za vhodné výše citovanou argumentaci poněkud prohloubit.

[21] Nejprve je třeba objasnit smysl a účel institutu zajišťovacího převodu práva, který je upraven v § 2040-2044 občanského zákoníku. Klíčové je, že podle § 2040 odst. 1 smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník nebo třetí osoba dluh tím, že věřiteli převede své právo. Ve druhém odstavci téhož ustanovení je stanovena vyvratitelná domněnka, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn. Nejvyšší správní soud k tomu v již citovaném rozsudku čj. 9 Afs 184/2023-32 dodává, že „“ Komentářová literatura vysvětluje zajišťovací převod takto: „“(Richter, T.; Sprinz, P. § 2040 [Povaha a forma smlouvy]. In: Hulmák, M. a kol.2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 1. Dostupné na beck-online.cz).

[22] Proto „“ (Koutenský, O. prodejem movitých věcí zatížených zástavním právem nebo zajišťovacím převodem práva. , 2023, č. 3, s. 11-18). Nejenže věci převedené na základě zajišťovacího převodu práva lze v exekučním řízení zapsat do soupisu a zpeněžit, ale dokonce oprávněný ze zajišťovacího převodu nemůže podat návrh na vyloučení takové věci ze soupisu s námitkou, že věc vlastní on (pro soupis věcí v insolvenčním řízení viz rozsudek NS ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, č. 45/2009 Sb. rozh. obč.).

[23] Jak vidno, zajišťovací převod práva nevyjadřuje vůli smluvních stran převést trvale vlastnické právo. Zajišťovacím převodem práva se pouze třetí straně (věřiteli) sjednává lepší postavení pro případné vymáhání dluhu, protože její pohledávka vůči dlužníkovi je zajištěna a v případě neplnění na ni trvale přejde dotčené (typicky vlastnické) právo. S ohledem na základní zásadu se ale obvykle předpokládá, že dlužník svůj dluh splní a zajištěné právo na něj zpátky přejde, aniž by musel činit nějaké zvláštní kroky pro tento zpětný přechod (srov. § 2043 občanského zákoníku). Navíc zajišťovacím převodem práva typicky nedochází k převodu všech složek vlastnického práva, např. práva věc užívat. Je to ostatně vidět i v nynější kauze, kdy si toto právo nadále podržela žalobkyně jako původní vlastník vozidla. Lze tedy na tento převod nahlížet jako na jakýsi „částečný“ či „nedokonalý“ přechod vlastnictví k movité věci.

[24] Lze shrnout, že zajišťovacím převodem vlastnického práva sice formálně přechází vlastnictví věci na nabyvatele, ale jeho smyslem je spíše silnější zajištění závazku (obvykle peněžitého) než trvalé nabytí konkrétní, individuálně určené věci do vlastnictví věřitele. Vlastnictví leasingové společnosti se tak svou povahou daleko spíše blíží zástavnímu právu. Prodej věci v daňové exekuci při zachování přednostního postavení zajištěného věřitele v rámci výplaty výtěžku se tudíž nedostává do sebemenšího rozporu s účelem a smyslem tohoto institutu. Teleologickým výkladem krajský soud dochází k závěru, že zákonodárce neměl žádný racionální důvod, aby speciálně pro daňové vyloučil ze zpeněžení věci, kterých se týká zajišťovací převod práva, když v rámci civilních exekucí tak evidentně neučinil.

[25] Lze dodat, že daňová i civilní mají obdobný cíl a využívají obdobné prostředky k jeho dosažení. Není mezi nimi žádná podstatná odlišnost, která by vyžadovala zvýšenou ochranu, či dokonce nedotknutelnost vlastnického práva věřitele, který si svůj závazek zajistil převodem vlastnického práva. I logickým výkladem () tak lze dojít k závěru, že § 203 odst. 1 daňového řádu nemá být cílenou zvláštní úpravou vůči úpravě v občanském soudním řádu, ale že se spíše snaží (nepříliš šťastně zvolenými slovy) vyjádřit obecné pravidlo, jež v § 323 odst. 1 o. s. ř. chybí.

[26] Pokud jde o historický výklad, prozkoumal soud nejprve dřívější úpravu v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. I ten upravoval daňovou exekuci, byť stručněji, než to nyní činí daňový řád. Podle § 73 odst. 7 věty první zákona o správě daní a poplatků (ve znění účinném do zrušení tohoto předpisu) se pro výkon daňové použije přiměřeně občanský soudní řád Mimo toto stručné konstatování obsahoval § 73 zákona o správě daní a poplatků některé další podrobnosti, avšak neříkal, jaké movité věci lze daňovou exekucí postihnout. To ponechal na úpravě v občanském soudním řádu. Za minulé právní úpravy tedy rozhodně nebyly věci vlastněné z titulu zajišťovacího převodu práva vyloučeny z daňové . A jelikož důvodová zpráva k návrhu současného daňového řádu k tomuto tématu nic neuvádí, nelze než vycházet z toho, že úmyslem zákonodárce nebylo na dosavadním uspořádání cokoliv měnit. Textace § 203 odst. 1 daňového řádu tak nevyjadřuje nějaký promyšlený a cílený odklon od dosavadní právní úpravy, ale je spíše jen poněkud nedomyšleným výsledkem snahy ji zpřesnit.

[27] Pro tento závěr svědčí i výklad systematický. Prostřednictvím civilní by totiž i nadále bylo možné předmětnou věc postihnout. Pokud bychom připustili, že v daňové exekuci je vyloučen prodej věci, jež je předmětem zajišťovacího převodu práva (ačkoliv pro to nejsou žádné dobré důvody), orgány daňové správy by pravděpodobně při neexistenci jiného majetku, z něhož by se mohl stát na daňovém dlužníkovi uspokojit, byly nuceny iniciovat exekuci civilní. Výklad žalobkyně by tak fakticky vedl k tomu, že by se daňová rozpadla na dvě fáze, resp. na dvě samostatná řízení – exekuci podle daňového řádu, a následně exekuci podle občanského soudního řádu. Takový postup by zbytečně zatěžoval všechny zúčastněné, včetně samotného daňového dlužníka, a to jak časově, tak finančně. A přitom výsledek by byl nakonec stejný – věc by byla zpeněžena a zajištěný věřitel přednostně uspokojen z výtěžku.

[28] Proto teleologický, systematický, logický i historický výklad svědčí ve prospěch varianty, že věci převedené dlužníkem zajišťovacím převodem práva na třetí osobu lze postihnout v daňové exekuci. Všem těmto interpretačním metodám je podle soudu nutno dát přednost před výkladem striktně jazykovým. Namítá-li proto žalobkyně, že podle § 203 odst. 1 daňového řádu nelze postihnout vozidlo, které z titulu zajišťovacího převodu práva vlastní leasingová společnost, nemůže s ním krajský soud souhlasit. Vozidlo lze do soupisu zahrnout. Věřitel žalobkyně pouze bude mít v exekučním řízení výhodnější postavení.

[29] Zbývá dodat, že žalobkyně se domáhala aplikace zásady , tedy aby soud v případě pochybností zvolil mírnější výklad. Pro to ale skutečně nebyl žádný důvod. Zásada znamená, že v případě pochybností o výkladu právní normy má správní orgán či soud postupovat mírněji (nález ÚS ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, č. 145/2003 Sb. ÚS). Tuto zásadu je nutné zohlednit v situacích zásadních výkladových pochybností (nález ÚS ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 27/21, č. 122/2022 Sb. ÚS). Typicky poslouží k odstranění nelogického, tvrdého a technického výkladu právních pravidel. Nemá to ale být jednoduchá „cesta ven“ při první pochybnosti o výkladu právní normy. Ustanovení § 203 odst. 1 daňového řádu žalobkyně vyložila pouze přímočaře (jazykově), což je první a logický krok. Musí ale následovat i další výkladové metody. A z nich, jak krajský soud vyložil výše, žádná pro čistě jazykový výklad nesvědčí. Krajský soud proto neměl o výkladu daného ustanovení pochybnosti.

[30] Žalobkyně též namítala, že zařazení vozidla do soupisu majetku pro exekuci bylo zbytečné, protože finanční úřad vydal exekuční příkazy, kterými postihl nemovitosti žalobkyně – ty musí k úhradě daňového nedoplatku stačit. Krajský soud musí zdůraznit, že žalobkyně tuto námitku nevznesla v podaných námitkách, ale až nyní v žalobě. Zároveň ji nepodložila žádným dalším tvrzením o tom, jakou hodnotu mají dané nemovitosti, zda na nich vázne nějaké zástavní právo nebo zda jsou předmětem dalších exekucí. Naproti tomu žalovaný na tuto námitku přesvědčivě odpověděl ve svém vyjádření k žalobě (dříve se jí vzhledem k pasivitě žalobkyně věnovat nemohl). Žalovaný uvedl, že jde o pět pozemků a jednu stavbu, na kterých ale vázne zástavní právo České spořitelny, a. s., k zajištění pohledávek do celkové výše 20 mil. Kč. Primárně tak z prodeje nemovitostí musí být uspokojena Česká spořitelna jako zajištěný věřitel. Zároveň jsou tyto nemovitosti předmětem exekučních příkazů v jiných exekučních řízeních. […] Exekuční příkaz žalovaného na tyto nemovitosti je až třetí v pořadí a je otázkou, zda se vůbec něco z výtěžku z daných nemovitostí na žalovaného dostane. Postižení dalších movitých věcí proto rozhodně nadbytečné nebylo. Krajský soud hodnotí vyjádření žalovaného jako přesvědčivé. Žalobkyně nenabídla žádnou konkurenční argumentaci – vyjádření žalovaného jí krajský soud doručil dne 11. 8. 2025 a žalobkyně na něj nereagovala.

[31] Soud na závěr shrnuje, že ustanovení § 203 odst. 1 daňového řádu je nutno vykládat v tom smyslu, že správce daně může do soupisu movitých věcí, které podléhají exekuci (a následnému zpeněžení), zahrnout i movitou věc, jejíž vlastnictví převedl daňový dlužník zajišťovacím převodem práva na třetí osobu.