Vydání 5/2010

Nejvyšší správní soud se ztotožnil s postupem krajského soudu a interpretaci odvolání žalobce, tak jak ji podal stěžovatel, zásadně odmítá.

Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce v odvolání ze dne 16. 8. 2004 jednoznačně namítá nesoulad v uplatňování příslušenství daně za situace, kdy je penále vyměřováno i za dobu, po kterou jsou na jeho daňových účtech evidovány přeplatky. Zcela zjevně jeho námitky směřují do postupu správce daně, který v souvislosti s uplatněnými nároky na vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty podle § 37 a § 37a zákona o dani z přidané hodnoty eviduje vždy 30 dnů trvající přeplatek - po tuto dobu nemělo být penále uplatňováno. Žalobce rovněž demonstruje postup stěžovatele na konkrétních případech, kdy penále nebylo uplatněno, a případech, kdy správce daně postupoval odlišně. Ustanovení § 64 d. ř. žalobce zmiňuje v odvolání v souvislosti s konkrétními příklady a to tak, že konstatuje, že „ani v tomto případě však o lhůtu na vrácení přeplatku dle § 64 zákona č. 337/1992 Sb., vypočtené penále nesnížil“. Jakkoli se může jevit tato formulace jako nesrozumitelná, nelze nedokonalost a neobratnost ve vyjadřování žalobce vykládat v jeho neprospěch a přičítat k jeho tíži, a to zvláště za situace, kdy z celého podání je zřejmé, čeho se žalobce domáhal a v čem shledal postup správního orgánu nesprávným. To ostatně bylo zřejmé i správnímu orgánu, neshledal-li důvod pro postup dle § 48 odst. 4 písm. d) d. ř.

Ustanovení § 64 odst. 2 d. ř. stanoví správci daně povinnost převést přeplatek na úhradu případného nedoplatku u jiné daně, popř. jako zálohu na téže dani. Přeplatek obecně je definován jakožto částka převyšující splatnou daň (§ 64 odst. 1 d. ř.). Zvláštní daňové zákony mohou stanovit vznik přeplatku jinak; tak je tomu i v případě daně z přidané hodnoty.

Podle § 37a zákona o dani z přidané hodnoty vznikne vratitelný přeplatek vyměřením nadměrného odpočtu. Vyměří-li tedy správce daně na základě podaného daňového přiznání nadměrný odpočet postupem dle § 46 odst. 5 d. ř., přeplatek na osobním účtu daňového subjektu vzniká dnem následujícím, nikoli až uplynutím 30denní lhůty stanovené pro vrácení přeplatku. Jinak je tomu však v případě, kdy je vyměřeno na základě vytýkacího řízení ve smyslu § 43 d. ř., tedy v případech, kdy správce daně vznese pochybnosti o správnosti a úplnosti podaného daňového přiznání; zde již neplatí, že vznik přeplatku se shoduje s datem podání daňového přiznání, neboť postup dle § 46 odst. 5 d. ř. je v takovém případě již vyloučen. Přeplatek vzniká až dnem vydání platebního výměru, kterým se daň (odpočet) vyměří. Ze spisového materiálu však nelze zjistit, jakým způsobem byly nadměrné odpočty vyměřeny a z rozhodnutí stěžovatele ani nelze dovodit, mělo-li k vyměření dojít jinak než postupem dle § 46 odst. 5 d. ř.

Skutečnost, že v případě uplatněných nároků na odpočet na dani se nenachází na kreditní straně osobního účtu daňového subjektu částka přeplatku „fyzicky“, ale je zde pouze účtováno o „nároku“, je zcela bez významu a neodůvodňuje, aby správce daně neaplikoval § 64 odst. 2 d. ř. Bez významu je rovněž i ta skutečnost, že o vrácení nadměrného odpočtu daňový subjekt, na rozdíl od jiných daní, nežádá samostatnou žádostí (§ 64 odst. 4 d. ř., § 37a zákona o dani z přidané hodnoty). Pokud je tedy na daňovém účtu evidován vyměřený nárok na odpočet (přeplatek), je správce daně povinen postup dle § 64 odst. 2 d. ř. uplatnit. Předepíše-li správce daně za dobu, kdy existuje na účtu daňového subjektu disponibilní vratitelný přeplatek, daňovému subjektu penále z titulu existence nedoplatku na jiné dani, postupuje v rozporu se zákonem.

Stěžovatel, za situace, kdy daňový řád v § 64 odst. 2 správci daně stanoví povinnost určitým způsobem postupovat a tento ji nesplní, byl povinen ve smyslu § 50 odst. 3 d. ř. k této vadě přihlédnout, byť by ji žalobce nenamítal vůbec, což však v projednávané věci ani konstatovat nelze. Výtka krajského soudu, která v tomto směru byla vznesena, je zcela oprávněná.