Vydání 7/2005

Podle § 44 odst. 1 daňového řádu (stanovení daně v případě nepodání daňového přiznání nebo hlášení) platí, že nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady, je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo hlášení ani na výzvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nula.

Podle § 46 odst. 7 daňového řádu (vyměření daně a její dodatečné vyměření) platí, že zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše.

Postup žalovaného, který zamítl odvolání žalobkyně podle § 50 odst. 3 a 6 daňového řádu, v dané věci nebyl na místě.

Žalobou napadenému rozhodnutí předcházelo vydání rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči, které bylo založeno na ustanovení § 44 odst. 1 daňového řádu. Je nepochybné, že správce daně předepsal žalobkyni daň za použití pomůcek. Tuto skutečnost zdůraznil v předkládací zprávě ze dne 2. 8. 2000. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že správce daně I. stupně postupoval v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 daňového řádu, neboť žalobkyně nepodala v termínu dodatečné daňové přiznání, přestože k tomu byla správcem daně vyzvána. Stanovil-li správce daně daňovou povinnost s odvoláním na ustanovení § 44 odst. 1 daňového řádu a rozhodnutí bylo napadeno odvoláním, byl žalovaný povinen přezkoumat rozhodnutí správce daně vydané v I. stupni pouze z hledisek zakotvených přímo v ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu, a pokud by shledal, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, byl oprávněn odvolání podle § 50 odst. 5 pro neodůvodněnost zamítnout.

V přezkoumávané věci žalovaný svým povinnostem vyplývajícím mu z ustanovení § 50 daňového řádu nedostál a soud k této vadě musel přihlédnout, obzvláště za situace, kdy v režimu ustanovení § 50 může odvolací orgán vydávat rozhodnutí různé povahy, přičemž vydání jeho rozhodnutí o odvolání je podmíněno existencí rozdílných skutečností a předchází mu různé procesní postupy (rozdílná dikce odst. 3, 5, 6 tohoto ustanovení). Rozhodnutí správce daně v I. stupni a rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří v daňovém řízení jeden celek. Bylo-li v I. stupni rozhodnutí správce daně založeno na ustanovení § 44 odst. 1 daňového řádu, je vyloučeno, aby odvolací orgán rozhodl o podaném odvolání v režimu ustanovení § 50 odst. 3 a 6 daňového řádu, neboť ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu takový postup nedovoluje.

Z uvedených důvodů soud po přezkoumání postupu žalovaného v daňovém řízení dovodil logickou nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, která má za následek nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Protože jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, nemohl se soud zabývat důvodností jednotlivých věcných námitek uplatněných žalobkyní. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti je podle platné úpravy soudního řádu správního vadou řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí bez jednání.