247/2004
Daňové řízení a obnova řízení
Ej 500/2003
Daňové řízení: obnova řízení
k § 31 odst. 9 a § 54 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“)
Pokud v průběhu daňové kontroly daňový subjekt nesplnil svou povinnost podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a neprokázal tak výši prodejních cen, neboť žádnou evidenci cen nevedl, není nalezení neúplné evidence cen v pozůstalosti bývalé zaměstnankyně novou skutečností nebo důkazem, který nemohl být bez zavinění daňového subjektu již dříve v řízení uplatněn a mohl mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí [§ 54 odst. 1 písm. a) téhož zákona].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, čj. 7 A 124/2001-42)
Věc:
Růžena K. v D. proti Ministerstvu financí o povolení obnovy řízení.Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo dne 5. 5. 1997 dvě žádosti žalobkyně o povolení obnovy řízení.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadla žalobkyně odvoláním, které Ministerstvo financí žalobou naříkaným rozhodnutím ze dne 24. 8. 2001 zamítlo.
Proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 24. 8. 2001 podala žalobkyně žalobu, v níž krom jiného namítala, že dodatečné doložení skutečností, které jsou rozhodující pro určité postupy daňového řízení, je právně významné a daňový orgán se těmito skutečnostmi musí zabývat. Žalovanému rovněž vytkla, že svým rozhodnutím nesprávně posoudil její nově předložený důkaz soupisem prodejních cen zboží.
Skutkový příběh lze shrnout takto: Na základě provedené kontroly vyměřil správce daně – Finanční úřad v Děčíně – za použití pomůcek podle § 31 odst. 5 daňového řádu žalobkyni dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 9. 1995 daň z příjmů obyvatelstva za rok 1992 ve výši 37 692 Kč a dodatečným platebním výměrem ze dne 13. 9. 1995 vyměřil správce daně žalobkyni daň z příjmů fyzických osob za rok 1993 ve výši 218 590 Kč. Uvedená rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo odvolání proti oběma dodatečným platebním výměrům rozhodnutími ze dne 2. 7. 1996. Dne 12. 5. 1997 byl vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank podle § 73 odst. 6 písm. a) daňového řádu. Dne 30. 10. 1996 podala žalobkyně u správce daně žádosti o obnovu řízení podle § 54 daňového řádu, a to obou řízení, která vyústila v dodatečné vyměření daně. Žádosti o povolení obnovy řízení podala žalobkyně s odůvodněním, že po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům za rok 1992 a 1993 zjistila, že v pozůstalosti její sestry, paní Věry Z., zemřelé dne 27. 5. 1995 a předtím zaměstnané u žalobkyně, byly zjištěny podklady (evidence spočívající v sešitu s prodejními cenami ovoce a zeleniny v částech let 1991 až 1993). Ty prokazovaly tvrzení žalobkyně učiněné již v průběhu daňového řízení, že byly vedeny záznamy o prodejních cenách, čímž mohlo být zjištěno, že rozdíl mezi nákupní cenou zboží a prodejní cenou prodávaného sortimentu zboží nemohl být 47,06 % či 37 % a ani 43,23 % či 33,25 %. Žádosti žalobkyně o obnovu řízení byly Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem v obou případech rozhodnutími ze dne 5. 5. 1997 zamítnuty. Proti rozhodnutím o zamítnutí svých žádostí o obnovu řízení podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 10. 1997, kterým bylo toto odvolání zamítnuto, napadla žalobkyně žalobou u soudu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 1999 zrušil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 10. 1997 podle § 250j odst. 2 o. s. ř., ve znění tehdy účinném, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 24. 8. 2001 pak Ministerstvo financí opět zamítlo odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 1997, kterými byl zamítnut návrh na obnovu řízení.
Nejvyšší správní soud, jemuž byla věc podle § 132 s. ř. s. postoupena k dokončení řízení, žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Dle § 56a odst. 2 daňového řádu je použití mimořádných opravných prostředků podle části páté citovaného zákona nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem. V projednávané věci však nejde o tento případ.
Pro povolení obnovy řízení musejí být splněny
taxativní
důvody a zároveň i lhůty – subjektivní i objektivní, ve kterých lze návrh na povolení obnovy u správce daně podat a ve kterých může správce daně obnovu řízení povolit nebo nařídit.Dle § 54 odst. 3 daňového řádu musí být žádost o obnovu řízení podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení, nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit.
V projednávané věci byla žádost o povolení obnovy řízení na Finanční ředitelství v Ústí nad Labem podána prostřednictvím Finančního úřadu v Děčíně dne 30. 10. 1996. Neúplná evidence prodejních cen byla podle tvrzení žalobkyně, obsaženého v její žádosti o povolení obnovy řízení, nalezena v pozůstalosti prodavačky Věry Z., která zemřela dne 27. 5. 1995, až v době před podáním návrhu na povolení obnovy řízení. Uvedené tvrzení odůvodnila žalobkyně tím, že nechtěla zatahovat zaměstnance do problémů firmy při prováděné kontrole; též bolest způsobená ztrátou blízké osoby zapříčinila, že až v době před podáním návrhu na povolení obnovy zjistila, že si sestra vedla účetnictví.
V probíhajícím řízení byla předmětem přezkumu otázka, zda žalobkyní uplatněné důvody jsou nebo nejsou právně relevantními důvody pro povolení obnovy daňového řízení.
Jako důvod k obnově řízení ve věci doměření daně z příjmů obyvatelstva za rok 1992 a daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 žalobkyně uvedla, že v pozůstalosti své sestry, která byla její zaměstnankyní do května 1992 a která zaučovala další prodavačku, nalezla evidenci cen (sešit se zapsanými prodejními cenami ovoce a zeleniny od října 1991 do 17. 4. 1992 a od 1. 9. 1992 do 30. 12. 1992 a od dubna 1993 do 5. 11. 1993), ve které tato prodavačka pokračovala. V průběhu daňového řízení žalobkyně evidenci cen nepředložila, protože o ní nevěděla.
K obnově řízení tedy žalobkyně uplatnila důvod, který spadá pod § 54 odst. 1 písm. a) daňového řádu, a sice, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez jejího zavinění uplatněny již dříve v daňovém řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
V souladu s § 54 odst. 1 písm. a) daňového řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Otázkou dalšího posouzení tedy je, zda tyto nové skutečnosti nebo důkazy nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a zda mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Dle § 31 odst. 9 daňového řádu prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván; při nesplnění této povinnosti není možné stanovit daňovou povinnost dokazováním (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/02). Jestliže daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností nesplní některou ze svých zákonných povinností, stanoví správce daně daň podle pomůcek.
Ze spisu vyplývá, že nepředložení důkazních prostředků v daňovém řízení bylo zaviněno žalobkyní, pro kterou z daňového řádu vyplývaly povinnosti, které ovšem nesplnila, a proto se svým zaviněním v průběhu daňové kontroly dostala do situace, v níž nemohla prokázat výši prodejních cen ovoce a zeleniny: uvedla, že prodejní ceny si již nepamatuje a evidenci cen si nevedli a o skutečnosti, že neúplnou evidenci prodejních cen vedla prodavačka Věra Z., v průběhu daňové kontroly ani nevěděla. Evidenci z pozůstalosti prodavačky tedy nelze považovat za novou skutečnost nebo důkaz, který nemohl být bez zavinění daňového subjektu již dříve v řízení uplatněn. Nad rámec je nutno uvést, že pouhá okolnost, že poplatník neznal příslušné právní předpisy nebo jim nerozuměl, a z toho plynoucí nesprávný názor na rozhodné okolnosti nemůže být důvodem obnovy řízení.
Dále je nutné se ztotožnit se závěrem obsaženým již v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, že nalezení sešitu se zapsanými prodejními cenami ovoce a zeleniny od října 1991 do 17. 4. 1992 a od 1. 9. 1992 do 30. 12. 1992 a od dubna do 5. 11. 1993 pouze potvrzuje skutečnost, že prodejní ceny ovoce a zeleniny nebyly evidovány po celé zdaňovací období roku 1992 a 1993. Takováto neúplná evidence by v žádném případě neměla vliv na výrok rozhodnutí správce daně, který požadoval prokázání výše příjmů uvedených v daňovém přiznání.
Je pravda, že se žalobce nevypořádal dostatečným způsobem s otázkou, zda evidence cen ovoce a zeleniny nalezená v pozůstalosti prodavačky Věry Z. je důkazem, který existoval již v době původního daňového řízení, které předcházelo vydání dodatečných platebních výměrů za rok 1992 a 1993. Vzhledem k pečlivému vyvrácení uplatněných důvodů obnovy řízení dle § 54 odst. 1 písm. a) daňového řádu zjištěním a přesvědčivým odůvodněním závěru, že uplatněné důkazy nebyly zaviněním daňového subjektu uplatněny již dříve v řízení a nemohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, by však toto další dokazování bylo nadbytečné.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ministerstvo financí rozhodlo správně, když odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení obnovy řízení, zamítlo, neboť podmínky pro obnovení řízení podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. a), ale ani podle písm. b) či písm. c) daňového řádu splněny nebyly.
(ale)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.