Vydání 7/2004

Podle § 31 odst. 1, 2 daňového řádu provádí dokazování správce daně, který vede daňové řízení a dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji; jako důkazních prostředků je podle § 31 odst. 4 tohoto zákona oprávněn užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Zákon příkladmo vypočítává, co lze za důkazní prostředek považovat; mimo jiné uvádí též svědecké výpovědi a znalecké posudky, protokoly a úřední záznamy vedené daňovým subjektem a doklady k nim. V důkazním řízení se pak osvědčuje, které z předložených důkazních prostředků se staly pro správce daně skutečným důkazem (§ 31 odst. 4 poslední věta daňového řádu).

Namítá-li žalobce, že správce daně porušil ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, nelze jeho námitku odmítnout jako nedůvodnou, zvláště když v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný výslovně odkazuje na svědecké výpovědi (podpůrně i jiné důkazní prostředky) s tím, že tím splnil svoji povinnost uloženou v § 31 odst. 8 písm. b) a c) citovaného zákona. Je nepochybné, že daňový subjekt musí mít v daňovém řízení možnost uplatnit své právo a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, předkládat důkazy a právně a skutkově argumentovat. Namítá-li žalobce, že byl v průběhu daňového řízení zkrácen na svém právu, které mu garantuje ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu, nemůže se soud ztotožnit s názorem žalovaného, že jde sice o procesní pochybení, které však nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí, jak vyplývá z jeho odůvodnění, se opírá o důkazy, které byly pořízeny v rozporu se zákonem, a na tuto skutečnost žalobce v podané žalobě upozorňuje. Ústavně konformní výklad ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu přijal Ústavní soud České republiky ve svých nálezech (srov. např. nález ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000, nebo nález ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02). Podle názoru Ústavního soudu České republiky je v rámci zachování principu „rovnosti zbraní“ v daňovém řízení třeba vycházet z toho, že pravidlo uvedené v § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu je nutno aplikovat vždy, provádí-li finanční orgán ve vztahu k daňovému subjektu dokazování podle § 31 tohoto zákona. Daňový subjekt má právo zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání, byť nešlo již o daňovou kontrolu, což vyplývá z ustanovení § 7 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož se daňového řízení vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepisuje správce daně v souladu s ustanovením § 12 daňového řádu protokol, jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12 tohoto zákona. Není-li daňovému subjektu umožněno klást svědkům otázky, je svědecká výpověď jako důkazní prostředek nepoužitelná. Ve všech případech, kdy je vyslýchaná osoba dotazována na důležité okolnosti v daňovém řízení, jež se týkají osob jiných, jedná se zjevně o výslech svědka. Svědek je podle zákona povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet. O tom, jakož i o následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi, musí být poučen. Pro účely dokazování v daňovém řízení je nutno preferovat použití bezprostředních provedených důkazů a daňový subjekt s ohledem na zásadu „rovnosti zbraní“ má právo se s těmito důkazy seznámit. Daňovému subjektu musí být umožněno, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem uvedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že pokud se žalobou napadené rozhodnutí opírá o důkazy, které byly pořízeny v rozporu se zákonem [§ 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu], přičemž žaloba výslovně tuto vadu vytýká, nejedná se pouze o procesní pochybení v postupu správce daně nemající vliv na zákonnost soudem přezkoumávaného rozhodnutí, ale o porušení povinnosti správce daně postupovat v daňovém řízení ústavně konformním způsobem, v tomto případě porušení práva daňového subjektu na projednání věci v jeho přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Proto soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 78 odst. 1 odst. 4 a § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Protože rozhodnutí správního orgánu I. stupně trpí stejnými vadami, soud je zrušil podle § 78 odst. 3 s. ř. s.