Vydání 4/2004

Finanční ředitelství v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vychází ze skutečnosti, že procesní úprava správy daně ze mzdy byla v daném případě obsažena v zákoně č. 76/1952 Sb. a v navazující vyhlášce č. 161/1976 Sb. Stěžovatel prý jako plátce daně v letech 1991 a 1992 odváděl správci daně (finančnímu úřadu) daně ze mzdy, přičemž předmět daňového řízení a žaloby se týkal žádosti o vrácení části odvodů plateb učiněných v říjnu 1991 a v únoru 1992. V daném případě stěžovatel uzavřel v letech 1991 a 1992 se svými členy smlouvy o převodu kmenového jmění družstva na jednotlivé členy (tzv. personifikační smlouvy), jimiž převedl v těchto smlouvách stanovenou hodnotu kmenového jmění sníženou o daň ze mzdy jako členský podíl na členy družstva s tím, že po uplynutí pěti let bude tento podíl vypořádán. Proto stěžovatel při uzavření těchto smluv zvýšil v uvedených měsících daňový základ daně ze mzdy a v rámci měsíčních odvodů z mezd odvedl i částky daně ze mzdy z tohoto rozdělení majetku na členy družstva. Nicméně stěžovatel v roce 2000 dospěl k závěru, že mu v předmětném období nevznikla povinnost zdanit převod majetku na členské vklady členů družstva, neboť obecné soudy v řízení o zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o převodu kmenového jmění na člena družstva konstatovaly, že zmíněné personifikační smlouvy jsou neplatné. Stěžovatel tedy nikdy nebyl povinen odvést daň ze mzdy a požádal o vrácení přeplatku daně.

V daném případě žalovaný uvedl, že správce daně vycházel z toho, že částky daně ze mzdy byly plátcem daně (stěžovatelem) stanoveny správně, a považoval tak daň ze mzdy za vyrovnanou a odvodovou povinnost stěžovatele za splněnou, takže jeho daňový účet byl vyrovnaný. V předmětném období stěžovatel platil daň vědomě, nikoliv omylem, a svůj názor změnil až v roce 2000.

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s. je vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil na posouzení toho, zda se Městský soud v Praze v daném případě nedopustil nezákonnosti, když hodnotil sporné právní otázky.

Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel z legální definice daňového přeplatku, obsažené v ustanovení § 64 odst. 1 daňového řádu, podle něhož je daňovým přeplatkem částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně. K tomu stěžovatel uvádí, že částku 1 538 712 Kč odvedl bez vyměření, a to omylem, který zjistil až v roce 2000, a že se proto jedná o daňový přeplatek. S tímto názorem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.

Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je totiž možno – v souladu s konstantní judikaturou – daňový přeplatek vrátit pouze tehdy, jestliže vznikl a je-li vratitelný. V souzené věci proto mohl finanční úřad stěžovatelově žádosti vyhovět jen při současném splnění obou uvedených podmínek. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, stěžovatel vznik daňového přeplatku neprokázal, takže neexistuje ani právní titul, z něhož by bylo zřejmé, že se o daňový přeplatek jednalo; případnému vyměření či doměření daně tak, aby pro vrácení daňového přeplatku byl dán uvedený právní důvod, přitom zjevně bránila prekluzívní lhůta, obsažená v ustanovení § 47 daňového řádu. Jestliže se totiž tříletá lhůta pro vyměření podle citovaného ustanovení počítá od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo vznikla daňová povinnost – tedy od počátku roku 1993 – a stěžovatel podal žádost o vrácení přeplatku až 1. 4. 2000, je zjevné, že tato lhůta zachována nebyla, přičemž před uplynutím této lhůty nebyl učiněn ani úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení.

Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze není nezákonný ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť městský soud neposoudil právní otázky v předcházejícím řízení nesprávně. Jak totiž městský soud uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, pokud stěžovatel jako plátce daně v předmětném období daň vypočetl, srazil a odvedl, nebyl dán důvod k pochybnostem o správnosti jeho postupu ani o správnosti výše odvedené daně, a žádný daňový přeplatek tak nebyl evidován. Ke změně výše daňové povinnosti by mohlo dojít pouze ve vyměřovacím řízení, čemuž však již brání uplynutí prekluzívní lhůty dle § 47 daňového řádu.