Vydání 7/2004

Finanční úřad pro Prahu 8 vyměřil žalobci platebním výměrem ze dne 25. 7. 2000 rozdíl mezi vyměřenou daní a daní vypočtenou ve výši 311 276 Kč, způsobený tím, že podle ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů se v případě spolupráce manžela a ostatních osob žijících v domácnosti rozdělují příjmy dosažené při podnikání nebo jiné samostatně výdělečné činnosti na spolupracující osoby tak, aby jejich podíl na společných příjmech a výdajích činil v úhrnu nejvýše 30 %, přičemž u spolupracujících osob musí být výše podílu na společných příjmech a výdajích stejná a částka připadající v úhrnu na spolupracující osoby, o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše 180 000 Kč. To však žalobce nerespektoval, neboť na spolupracující manželku a syna převedl v celkovém úhrnu téměř 50 % příjmů a výdajů, a to v nestejné výši.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 23. 10. 2001 zamítlo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů podle jeho názoru řeší v první větě situaci, kdy je spolupracující osobou pouze manžel, a ve druhé větě případy, kdy spolupráci vykonávají manžel a další osoby, tzn. musí platit obě podmínky současně. Jelikož v daném případě probíhala v roce 1999 spolupráce žalobce s manželkou i synem, bylo možno na tyto osoby rozdělit v úhrnu maximálně 30 % příjmů a výdajů. Žalovaný proto dospěl k závěru, že citované ustanovení § 13 neumožňuje dvojí výklad a je jednoznačné.

Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobce správní žalobou, kterou rozsudkem ze dne 3. 9. 2003 zamítl Městský soud v Praze. Tento soud sice akceptoval názor, že pokud je právní předpis v oblasti veřejného práva neurčitý či nesrozumitelný, a umožňuje tak dvojí výklad, je nutné zvolit výklad příznivější pro občana. V daném případě nicméně dvojí výklad ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů možný není. Toto ustanovení totiž upravuje dvě skutkové podstaty: pokud jsou příjmy dosaženy za spolupráce druhého z manželů, vztahuje se na tento případ věta prvá; ostatní případy spolupráce jsou regulovány větou druhou. Zákon tak neumožňuje postupovat buď podle věty prvé, nebo podle věty druhé. V souzené věci se jednalo o spolupráci manželky a ostatních osob žijících v domácnosti dle věty druhé a pod pojmem „manžel“ je jednoznačně míněn spolupracující manžel, a nikoliv poplatník.

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl rozsudek Městského soudu v Praze, a to z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.: domníval se, že Městský soud v Praze v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku, neboť za situace, kdy ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů umožňuje dvojí výklad, soud tento dualismus nepřipustil, aniž se vyrovnal se stěžovatelovou argumentací. Stěžovatel tvrdil, že v daném případě bylo prokázáno, že k dosažení příjmů stěžovatelem došlo za spolupráce jeho manželky ve smyslu věty prvé ustanovení § 13. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem Městského soudu v Praze, podle něhož dikce „v ostatních případech“, obsažená ve druhé větě citovaného ustanovení, jednoznačně vymezuje, že v případě, kdy poplatník použije pro výpočet příjmu § 13, musí postupovat buď podle věty prvé, nebo podle věty druhé. Zmíněná dikce „v ostatních případech“ totiž není vylučovací, nýbrž souřadná, a v daném případě rozšiřuje skutkové podstaty obsažené ve větě první. V souzené věci došlo u stěžovatele k dosažení příjmů za spolupráce jeho manželky (věta první) a dále i za spolupráce se synem (věta druhá), a mělo být proto postupováno nejprve podle věty prvé a následně i podle věty druhé citovaného ustanovení. Poplatník je totiž držitelem podnikatelského oprávnění, je skutečným příjemcem příjmů i nositelem rozhodnutí o jejich rozdělení na spolupracující manželku a spolupracující osoby. Spolupráce manželky s ostatními osobami se může týkat oblastí, které s dosažením příjmů ani s poplatníkem nesouvisí, a proto nemůže podmiňovat postup podle předmětného zákonného ustanovení. Stěžovatel namítá, že v citovaném ustanovení jsou použity pojmy „druhý z manželů“, „spolupracující manžel“, z čehož vyplývá, že pokud je druhý manžel spolupracující, musí být prvním manželem poplatník. Navíc použitý pojem „v domácnosti s poplatníkem“ údajně nemá žádný vztah k výkladu pojmu „spolupráce manželky“.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti k interpretaci ustanovení § 13 zákona o daních z příjmů uvedl, že první věta řeší situaci, kdy spolupracující osobou je pouze manželka či manžel. Druhá věta tohoto ustanovení se na spolupracujícího manžela vztahuje tehdy, pokud s daňovým subjektem spolupracuje ještě další osoba či osoby, které s ním žijí v domácnosti. V daném případě probíhala v roce 1999 spolupráce manželky a syna, a proto na tyto osoby bylo možno rozdělit pouze 30 % příjmů a výdajů, nikoliv 50 %, jak učinil stěžovatel. Pokud by totiž zákon umožňoval na spolupracujícího manžela podle věty prvé rozdělit 50 % příjmů a výdajů a současně na ostatní osoby podle věty druhé 30 %, mohl by poplatník v celkovém úhrnu rozdělit až 80 % příjmů a výdajů. Žalovaný se proto zcela ztotožňuje s interpretací provedenou v napadeném rozsudku Městským soudem v Praze a stěžovatelův výklad označuje za nelogický.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle poslední věty § 110 odst. 1 s. ř. s.