Vydání 8/2004

Žaloba směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru na penále na daň z příjmů za zdaňovací období roku 1997. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobci byla daňová povinnost za rok 1997 vyměřena podle ustanovení § 46 odst. 5 daňového řádu v souladu s jeho daňovým přiznáním. Ve prospěch žalobce prováděli plátci daně zajištění daně. Žalobce si v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 sám vypočetl daňovou povinnost ve výši 1 489 410 Kč, odečetl si v souladu se zákonem platby zajištění od plátců a v daňovém přiznání uvedl nedoplatek k úhradě ve výši 39 894 Kč. Správce daně tento nedoplatek penalizoval. O těchto skutečnostech není mezi účastníky soudního řízení sporu. Sporné je, zda tento nedoplatek byl povinen uhradit žalobce jako poplatník daně, či zda měl být tento nedoplatek předepsán plátci daně, který podle žalobcova tvrzení prováděl zajištění daně v nesprávné výši.

Podle ustanovení § 38e odst. 3 písm. b) zákona o daních z příjmů jsou plátci daně povinni k zajištění daně ze zdanitelných příjmů osob podle § 2, z nichž není daň vybírána srážkou, při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch poplatníka, nejpozději v den, kdy o závazku účtují v souladu s platnými účetními předpisy, srazit zajištění daně poplatníkům uvedeným v § 2 odst. 3 ve výši 10 % z ostatních příjmů.

Podle ustanovení § 38e odst. 9 zákona o daních z příjmů platí, že neprovede-li plátce daně zajištění úhrady na daň vůbec, popřípadě ve správné výši, nebo zajištěnou částku daně včas neodvede, bude na něm vymáhána jako jeho dluh.

V daném případě není sporu o tom, že žalobce je poplatníkem daně z příjmů uvedeným v § 2 odst. 3 zákona o daních z příjmů a že plátci daně byli povinni provádět v jeho prospěch zajištění daně ve výši 10 % z příjmů. Sporné není ani to, že žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Sporné je, zda plátce daně (konkrétně společnost s ručením omezeným T.) prováděl řádně zajištění ve výši 10 %, neboť nesrážel 10 % z celkové úhrady, která měla být žalobci poukázána, ale jen z částky bez daně z přidané hodnoty. K této sporné otázce soud poukazuje na shora citované ustanovení § 38e odst. 3, ve kterém se uvádí, že plátci daně jsou povinni srazit zajištění daně poplatníků ze zdanitelných příjmů těchto poplatníků. Protože daň z přidané hodnoty nevstupuje do základu daně z příjmů poplatníka, nevztahuje se na ni zajištění daně podle ustanovení § 38e zákona o daních z příjmů, které je institutem sloužícím k vybrání daně z příjmů. Žalobce v podané žalobě nesprávně a v rozporu se zněním ustanovení § 38e odst. 3 zákona o daních z příjmů dovozuje, že zajištění mělo být prováděno z celkové úhrady, kterou měl plátce poukázat žalobci, tj. i z částky včetně daně z přidané hodnoty. K žalobcovu tvrzení, že všichni jeho ostatní zákazníci (plátci zajištění daně) prováděli zajištění daně z částky včetně daně z přidané hodnoty, soud uvádí, že toto tvrzení není právním argumentem. Zároveň soud dodává, že plátci daně hrozí, že částka daně, kterou nezajistil vůbec, nebo ji zajistil v nižší výši, než měl, bude podle ustanovení § 38e odst. 9 zákona o daních z příjmů na něm vymáhána jako jeho dluh, zatímco pokud odvede na zajištění daně částku vyšší, než byl podle zákona povinen, takový následek mu nehrozí. Proto plátci daně mohou z opatrnosti provádět zajištění z celé úhrady, kterou ve prospěch poplatníka poukazují. To však nic nemění na skutečnosti, že zajištění podléhají jen příjmy poplatníka zdanitelné daní z příjmů, a že tedy v daném případě plátci daně ve prospěch žalobce prováděli zajištění daně v souladu se zákonem. Formou zajištění byla uhrazena pouze část žalobcovy daňové povinnosti a zbývající část daňového nedoplatku měl povinnost zaplatit žalobce. Protože žalobce tuto svou povinnost nesplnil, bylo mu právem vyměřeno penále na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997.