Vydání 7/2013

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu devatenácti rozhodnutími ze dne 15. 12. 2009 vyměřilo žalobkyni daň z převodu nemovitostí z důvodu nesplnění podmínek pro osvobození dle § 20 odst. 7 zákona o trojdani.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí finančního ředitelství žaloby u Městského soudu v Praze, který je ve společném řízení zamítl rozsudkem ze dne 6. 9. 2012, čj. 6 Af 11/2010-56. Městský soud vycházel při posouzení věci ze znění § 20 odst. 7 písm. b) zákona o trojdani v rozhodném období, tj. v době vkladu kupních smluv do katastru, kdy platilo, že od daně z převodu nemovitostí je osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví k bytu v nové stavbě nebo k bytu, který vznikl změnou dokončené stavby a byt nebyl dosud užíván, jde-li o převod bytu podle zvláštního právního předpisu, jestliže převodcem je fyzická či právnická osoba a č. Z uvedeného ustanovení je dle soudu zřejmé, že pro osvobození od daně z převodu nemovitostí je stanoveno několik podmínek, které musí být splněny současně; správní orgány zpochybňují oprávněnost osvobození od daně z převodu nemovitostí ve vztahu k převáděným bytům proto, že žalobkyně neprokázala, že převod stavby je prováděn v souvislosti s její podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů anebo jejím předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů.

Městský soud rovněž uvedl, že jestliže osvobození od daně z převodu nemovitostí je spjato s podnikatelskou činností daňového subjektu a podnikáním se rozumí soustavná činnost, potom se v daném případě nemůže žalobkyně dovolávat toho, že výstavba předmětného domu byla její podnikatelskou činností, neboť jak sama uvedla, jednalo se o jednorázovou akci, která nemůže naplňovat znak podnikání, to je soustavnost. Otázka, jaké příjmy žalobkyně v rozhodném období vykazovala, není pro posouzení této věci rozhodná. Rozhodné je to, že žalobkyně ani neměla jako předmět podnikání zapsané výstavbu či prodej bytů a ani neprokázala, že se jednalo o předmět její činnosti. Žalovaný proto dle soudu nepochybil, jestliže tvrzení žalobkyně a jí předložené podklady srovnával s předmětem podnikání zapsaným v obchodním rejstříku. Osvobození od daně z převodu nemovitostí nebylo žalobkyni přiznáno ne proto, že neměla v obchodním rejstříku zapsané potřebné činnosti, ale proto, že ani jinými prostředky neprokázala, že zákonem předepsané podmínky splňuje. Žalobkyni dle městského soudu nic nebránilo, aby si zajistila, aby zápisy v živnostenském i obchodním rejstříku odpovídaly tomu, co skutečně zamýšlela. Pokud tak neučinila, vystavila se ve vytýkacím řízení povinnosti prokázat správnost údajů uvedených v podaných daňových přiznáních. V daném případě dle názoru soudu žalobkyně důkazní břemeno neunesla.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítala, že městský soud při posouzení splnění podmínek pro osvobození od daně vycházel pouze formálně z toho, že její činnost nevykazovala hlavní znak podnikání, a to soustavnost. Takový závěr městského soudu ovšem nelze považovat za správný. V průběhu řízení vedeného správcem daně bylo ze strany stěžovatelky prokázáno, že svou soustavnou činností realizovala značně rozsáhlý projekt výstavby bytového domu o několika desítkách bytů, kdy tato činnost v sobě obsahuje velké množství činností, které je k realizaci projektu třeba vyvinout, a tato činnost je též dlouhodobou činností, jak ostatně vyplývá z doby, po kterou byl projekt ze strany stěžovatelky realizován. Realizace projektu tedy vyžaduje několik fází, kdy toto je nepochybně činnost soustavná a naplňuje pojmové znaky podnikání. V souladu s tímto tvrzením je i posouzení činnosti stěžovatelky správcem daně, který poté, kdy si stěžovatelka nechala zapsat do obchodního rejstříku jiný další předmět podnikání, převod posledních dvou bytů v domě od daně z převodu nemovitostí osvobodil, aniž by namítal, že stěžovatelka neprovozovala soustavnou činnost, kterou by bylo možno považovat za podnikání. Stěžovatelka byla přesvědčena, že závěr soudu spočívá na nesprávném právním posouzení této otázky soudem, kdy toto nesprávné právní posouzení má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud stroze uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o tom, že předmětné převody nemovitostí byly provedeny v souvislosti s její podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej bytů. K tomu však stěžovatelka uvedla, že z její strany byl navržen a doložen dostatek důkazů o jejích tvrzeních, ovšem jak žalovaný, tak soud přesto vycházeli výhradně ze zápisu v obchodním rejstříku, který soud, jak sám uvedl, považuje vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnou listinu a je u ní možno vycházet ze zásady správnosti, za nepřekonatelný důkaz, který patrně podle právního hodnocení soudu nemůže být důkazy navrženými a předloženými stěžovatelem vyvrácen. Za takové situace ovšem měla být stěžovatelka vyzývána k tomu, aby navrhovala důkazy k překonání důkazu podle soudu nepřekonatelného, a to veřejné listiny. Stěžovatelka měla ovšem za to, že veřejná listina, tak jak má na mysli soud, je listinou vydanou orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, jakož i listina, která je zákonem prohlášena za veřejnou a jako taková potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu veřejné moci, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Z toho pak vyplývá, že správnosti veřejné listiny platí toliko do doby, kdy je prokázán opak, což je v tomto případě zásadní. Stěžovatelka byla totiž přesvědčena o tom, že důkazy, které navrhla a doložila v průběhu řízení, byly dostatečné k tomu, aby prokázaly opak toho, co bylo jako pouze formální údaj zapsáno v obchodním rejstříku, a podařilo se jí tak prokázat, že faktický stav byl odlišný od zápisu v obchodním rejstříku a převod nemovitostí byl proveden v souvislosti s jeho faktickou podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb. Stěžovatelka měla tedy za to, že i v tomto směru je rozhodnutí nezákonné, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí a zároveň v nesprávném právním posouzení otázky soudem.

Stěžovatelka se rovněž neztotožnila se závěrem městského soudu o tom, že při posuzování podle § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád z roku 1992")^*), není důležitá skutečná vůle subjektu při zakládání společnosti a při označení jejího předmětu podnikání. Takový právní názor a právní posouzení otázky městským soudem nepovažovala za správné, neboť právě vůle subjektů je rozhodujícím faktorem pro hodnocení činnosti subjektu. K tomu pak stěžovatelka odkázala např. na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, čj. 1 Afs 73/2004-89. Rozšířený senát uvedl především, že o zastírání (disimulaci) ve smyslu § 2 odst. 7 citovaného zákona může jít jen tehdy, pokud účastníci předstírají (simulují) určitý právní úkon, ač jej nechtějí, a zastírají tím právní úkon jiný, který ve skutečnosti chtějí, popř. jím zastírají jinou právní skutečnost. Zkoumání poměru mezi vůlí a projevem vůle účastníků právního vztahu je proto pro použití tohoto ustanovení určující, a § 2 odst. 7 citovaného zákona tak nemůže dopadat na případy, kdy projev a vůle jsou ve shodě, tedy účastníci mají skutečný zájem učinit právní úkon, činí tak však z důvodu obcházení zákona. Rozšířený senát dále zdůraznil, že povinností finančních orgánů je v případě aplikace § 2 odst. 7 daňového řádu z roku 1992 uvést nejen zjištěný, formálně právním úkonem zakrývaný skutečný stav, ale i přezkoumatelným způsobem uvést úvahy, které je k takovému závěru vedly, včetně označení a zhodnocení důkazů, o které svá zjištění opírají.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.