Vydání 5/2004

Žalobce namítl, že jeho žádost měla žalovaná posoudit podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. (ukrývání se z rasových důvodů). Po skutkové stránce uvedl, že jeho rodiče (a prarodiče) byli za svou odbojovou činnost proti Říši v únoru 1943 zatčeni a odsouzeni k mnohaletému vězení. Žalobce, jemuž v té době bylo pět let, a jeho dvanáctiletého bratra se bezprostředně po zatčení rodičů ujali manželé K. Ti oba chlapce až do skončení války u sebe ukrývali v obci H., a tím je zachránili před internací. Žalobce popsal, že při příchodech Němců do vesnice oba chlapci utíkali do lesů, kde se skrývali do doby, než nebezpečí pominulo, občas tam i přespávali. O tom připojil také prohlášení Vlasty L. (dcery manželů K.). O osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. žalobce požádal v roce 2001, a to na doporučení pracovnice Okresní správy sociálního zabezpečení. Osvědčení mu bylo vystaveno v červnu 2002, avšak na kategorii „československého politického vězně“. Žalobce má toto osvědčení za nesprávné. Dodal, že ani on sám ani nikdo z rodiny nebyl odškodněn podle zákona č. 217/1994 Sb. V dodatku k opravnému prostředku došlém 13. 11. 2002 rozvedl skutková tvrzení ohledně předválečné situace v B., kde žil, šikanování českých rodin v Sudetech a jejich postih po obsazení pohraničí. Vyjádřil názor, že postih celé rodiny (rodiče, prarodiče, teta) byl výrazem rasového postihu Čechů; uvedl, že pojem rasového útisku by neměl být vztažen jen na perzekuci Židů, jak je obecně chápán, ale také na případy, které jsou podobné jeho příběhu. V dalším podání vůči Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 24. 6. 2003 žalobce vyjádřil názor, že současná generace úředníků již nemá přesné povědomí o útisku Čechů v Sudetech. Žalobce argumentoval tím, že odbojovou činností byl také odpor proti vysídlování, poněmčování a likvidování Čechů. Právě v těchto případech šlo o rasový útisk a pro odpor proti němu byli také žalobcovi rodiče i prarodiče odsouzeni a žalobce byl ukrýván proto, aby ze stejných důvodů nebyl sám postižen.

O věci soud uvážil:

Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje některé křivdy způsobené nacistickým a později komunistickým režimem v minulosti; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají právní nároky na vyplacení jednorázových částek (v dalším textu „odškodnění“) různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. československým politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.). Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se značnými odchylkami; to byla otázka věcného či politického řešení, teprve v druhé řadě otázka právní a legislativní.

Podmínky vzniku nároků podle těchto zákonů jsou zpravidla vázány na poválečný zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození. Jednotlivé skupiny účastníků národního boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony shora zmíněnými. V zásadě lze říci, že zákon č. 217/1994 Sb. dopadal na československé politické vězně [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.], zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky československé armády v zahraničí a příslušníky spojeneckých armád [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. a) a b) zákona č. 255/1946 Sb.] a zákon č. 261/2001 Sb. na příslušníky československé armády na Slovensku, československé partyzány, účastníky domácího hnutí, účastníky povstání v květnu 1945 [§ 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f) zákona č. 255/1946 Sb.], dále na politické vězně po roce 1948, a – což je pro rozsuzovanou věc podstatné – na samostatně vymezenou skupinu osob z rasových nebo náboženských důvodů „soustředěných do vojenských pracovních táborů“ nebo osob z týchž důvodů se ukrývajících. Výjimečným předpisem popisované skupiny zákonů je zákon č. 172/2002 Sb., který zakládá nárok na odškodnění osobám odvlečeným do SSSR nebo sovětských pracovních táborů; konečně je tu skupina osob nuceně nasazených, kde odškodnění bylo řešeno cestou mezinárodního práva.

Pro rozsuzovanou věc má význam zvláštní vztah mezi zákonem č. 217/1994 Sb. a zákonem č. 261/2001 Sb. u kategorie „československých politických vězňů“, protože za určitých specifických okolností může vzniknout nárok podle obou těchto předpisů (proto také zákon č. 261/2001 Sb. vyloučil z nároku ty, jimž bylo odškodnění již poskytnuto podle zákona č. 217/1994 Sb.).

Vymezení kategorie „československého politického vězně“ podle zákona č. 255/1946 Sb. (jeho § 2 odst. 1 bod 5) zahrnulo nejen osoby „vězněné“ nebo „internované“, ale také osoby „jinak“ omezené na osobní svobodě. Nárok na odškodnění se ale podle zákona č. 217/1994 Sb. odvíjel od doby „věznění nebo internace“. To ve svých důsledcích znamenalo, že osoby „jinak omezené“ na osobní svobodě (např. tím, že se skrývaly nebo byly podle branných předpisů – především Slovenského štátu – soustředěny do vojenských pracovních táborů, což fakticky, ale nikoli právně, bylo možno postavit na roveň internaci) se vymykaly dosahu zákona č. 217/1994 Sb., ačkoli i jim bylo nebo mohlo být vystaveno osvědčení na kategorii „politický vězeň“, protože podmínky zákona č. 255/1946 Sb. splňovaly.

Zákonnou tvrdost, která tím vznikala (a také nejednotnost praxe, která zpočátku těmto osobám odškodnění nepřiznávala pro nesplnění zákonných podmínek „věznění nebo internace“, ale v některých případech v pozdějších letech již odškodnění bylo přiznáno), odstranil zákonodárce tím, že tuto kategorii osob (vojenské pracovní tábory a osoby skrývající se) zařadil do samostatné skupiny pozdějšího zákona (§ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.), která není definována zákonným odkazem, ale vymezenými skutkovými znaky. Tak se stalo, že i u osob se statusem „československého politického vězně“ nelze vyloučit vznik nároku na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., protože zákon – který pracuje s enumerativním výčtem oprávněných osob – skupinu uvedenou v § 1 odst. 3 výslovně odkazem na zákon č. 255/1946 Sb. nedefinuje.

Potud nemá žalovaná pravdu, uvádí-li, že zákon č. 261/2001 Sb. se na osoby se statusem československého politického vězně nevztahuje. U skupiny osob vymezených v ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 nezáleží, jak uvedeno, na právním statusu, ale na splnění skutkových okolností.

Pokud tedy žalovaná opřela zamítavý výrok o vadný právní názor, pochybila v užití hmotného práva a její rozhodnutí není zákonné. Proto také soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení proto žalovaná vyjde z toho, že osoba se statusem československého politického vězně není vyloučena z nároku podle zákona č. 261/2001 Sb.

K věci je ovšem třeba ještě dodat: žalobce požádal na formuláři o přiznání odškodnění jako účastník domácího hnutí [tedy ve statusové kategorii § 1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona č. 255/1946 Sb.], a shodně v části „A“ formuláře tento údaj vyplnil (a nevyplnil údaj pod bodem „j“, který vymezuje osoby „skrývající se“). Teprve z opravného prostředku a z příloh, které k němu žalobce postupně dodal, vyplynulo, že skutkový základ celé věci je jiný a vyžaduje zásadní doplnění dokazování. Nedostatečné zjištění skutečného stavu věci (a tedy vady řízení) však žalované nelze vytýkat, protože žalobce v průběhu správního řízení nepřednesl rozhodující skutková tvrzení a ani k nim nenabídl důkazy. Pokud tak učinil teprve v řízení soudním, nejde o nedostatek, který by bylo možno vytýkat správnímu orgánu.

Na závěr soud poznamenává, že závěr žalované, vyjádřený ve stanovisku k žalobě, že totiž žalobcovo ukrývání se nebylo způsobeno rasovou nebo náboženskou perzekucí, ale odbojovou činností a následným uvězněním jeho rodičů, je předčasný, protože důkazně nepodložený. K tomu, aby v dalším řízení tyto otázky žalovaná objasnila a právně je hodnotila, bude třeba soustředit důkazy přinejmenším ke zjištění, za jakou činnost byli odsouzeni žalobcovi rodiče, co hrozilo žalobci a jeho bratru, pokud by nebyli ukrýváni v jiné rodině (např. ve srovnání s podobnou situací dětí německých), a zda tato hrozba byla nebo nebyla hrozbou rasové či náboženské (nebo jiné, např. národnostní) perzekuce. Teprve poté může žalovaná dospět k závěru, zda jsou nebo nejsou splněny podmínky vzniku nároku podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.