Vydání 8/2004

Podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona o cenných papírech je emitent veřejně obchodovatelného cenného papíru povinen jedenkrát ročně, nejpozději však do tří měsíců po skončení kalendářního roku, uveřejnit zprávu o výsledcích svého hospodaření a o své finanční situaci (dále jen „roční zpráva“). Roční zpráva musí být rovněž k dispozici účastníkům valné hromady, na které se bude schvalovat roční účetní závěrka ověřená auditorem. Pokud valná hromada účetní závěrku neschválí, musí emitent do jednoho měsíce uveřejnit novou roční zprávu, ve které uvede důvody neschválení a postup řešení připomínek valné hromady. Za uveřejnění roční zprávy se považuje její zaslání Komisi a Středisku cenných papírů a její zpřístupnění v sídle emitenta, popřípadě v dalších místech určených emitentem. Podle ustanovení § 80 odst. 3 zákona o cenných papírech je emitent veřejně obchodovatelného cenného papíru povinen nejdéle do jednoho měsíce po skončení prvního pololetí uveřejňovat zprávu o výsledcích svého hospodaření za první pololetí obsahující údaje v rozsahu výsledovky a rozvahy za toto období.

Z výše uvedeného vyplývá, že zákon o cenných papírech zakotvil povinnost uveřejňovat zprávu o výsledcích hospodaření formou zaslání Komisi pro cenné papíry pouze v citovaném ustanovení § 80 odst. 1. Takováto povinnost však v ustanovení § 80 odst. 3 zákona o cenných papírech, který měl žalobce podle žalované porušit, chybí. Ustanovení § 80 odst. 3 zákona o cenných papírech sice upravuje emitentovu povinnost uveřejnit citovanou zprávu, neupravuje však, jakým způsobem, a dává proto žalobci na výběr. Splnil-li žalobce tuto povinnost, jak vyplynulo ze správního spisu, tím, že ji předložil v místech určených emitentem (město P. a banka G.), a navíc tím, že zpráva byla dána k dispozici v žalobcově (emitentově) sídle, dostál povinnosti upravené v ustanovení § 80 odst. 3 zákona o cenných papírech. Nejvyšší správní soud je proto názoru, že v důsledku absence jednoznačné povinnosti k zasílání zprávy o výsledcích hospodaření Komisi pro cenné papíry neopravňuje zákon o cenných papírech žalovanou k trestání žalobce za jeho volbu umožněnou zákonem; na tom nemění nic ani skutečnost, že žalobce Komisi pro cenné papíry tuto zprávu doposud zasílal. Uložení sankce by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že zpráva nebyla uveřejněna vůbec. Zásada jednotnosti právního předpisu či terminologické jednotnosti v takovémto případě vzhledem k výše uvedenému neobstojí. Obdobně ve Finančním zpravodaji uložená „povinnost“ zasílat pololetní zprávu na adresu Ministerstva financí, resp. Komise pro cenné papíry, či upozornění ve veřejných sdělovacích prostředcích nemají povahu závazného pravidla, a nemohou tudíž zakládat pravomoc k uložení sankce.

Lze tedy shrnout, že povinnost zakotvená v § 80 odst. 1 zákona o cenných papírech se nevztahovala na způsob uveřejnění pololetní zprávy podle § 80 odst. 3 téhož zákona. Nejvyšší správní soud je proto názoru, že správní orgán není oprávněn požadovat po emitentech veřejně obchodovatelných cenných papírů, aby se řídili tím, co není v zákoně o cenných papírech výslovně stanoveno, natož jim za to ukládat sankce. Ač není Nejvyšší správní soud oprávněn primárně posuzovat soulad s Listinou základních práv a svobod, jedná se podle jeho názoru i o rozpor s jejím čl. 2 odst. 2. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud přisvědčil žalobci v tom, že došlo k porušení ustanovení § 80 odst. 3 zákona o cenných papírech.