Vydání 4/2006

Číslo: 4/2006 · Ročník: IV

823/2006

Celní zákon a vrácení cla

Ejk 21/2006
Celní zákon: vrácení cla
k § 286 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 113/1997 Sb.
Bylo-li zjištěno, že částka cla nebyla nebo není dlužna, vrátí celní úřad zaplacené clo (na žádost nebo z moci úřední) dle ustanovení § 286 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Na vrácení cla podle tohoto ustanovení, jsou-li splněny podmínky v něm uvedené, je právní nárok (na rozdíl od ustanovení § 289 citovaného zákona).
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005, čj. 10 Ca 33/2005-45)
Prejudikatura:
srov. Soudní
judikatura
ve věcech správních č. 263/1998-I.
Věc:
Společnost s ručením omezeným T. proti Celnímu ředitelství Praha o vrácení cla.
Dne 24. 1. 2002 propustil Celní úřad Beroun na návrh žalobce v celním řízení zboží do režimu volného oběhu. Celní dluh byl vyměřen v celkové výši 1 841 508 Kč (z toho clo ve výši 217 314 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1 624 194 Kč).
Dne 21. 11. 2003 byla celnímu úřadu doručena žádost o vrácení cla ve smyslu § 286 celního zákona u jednotné celní deklarace č. ... ze dne 24. 1. 2002 na základě předloženého průvodního osvědčení (důkazu původu) EUR.1 č. ... ze dne 23. 1. 2002. Žádost byla odůvodněna vysokou frekvencí dováženého zboží z Polska, při které nebylo možné ze strany celních polských orgánů zajistit vystavování EUR.1 v reálném čase, stěhováním skladu, změnou logistického partnera a příchodem nového logistického manažera, který se domníval, že je možné o vrácení požádat ve lhůtě tří let od sdělení výše cla deklarantovi. Tyto skutečnosti byly v žádosti považovány za výjimečné ve smyslu článku 23 odstavce 2 Protokolu 7 Středoevropské dohody o volném obchodu (dále jen "dohoda CEFTA").
Celní úřad Beroun posoudil žádost dle jejího obsahu jako žádost o preferenční sazbu cla podanou v zákonné lhůtě (do dvou let od propuštění zboží do volného oběhu), tedy jako žádost včas podanou. Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2003 žádosti nevyhověl; vyslovil přitom, že se nevrací clo a daň z přidané hodnoty, protože tyto částky jsou dlužny v souladu s celními předpisy. Jak plyne z § 57 odst. 1 písm. e) celního zákona, celní sazebník obsahuje preferenční sazební opatření obsažené v mezinárodní smlouvě, které upravuje poskytování celních sazebních preferencí (preferenční smluvní celní sazba) vedoucí ke snížení vyměřené částky cla a daně z přidané hodnoty. Z článku 23, odst. 1, Hlavy V, Protokolu 7 dohody CEFTA vyplývá, že důkaz původu je platný čtyři měsíce od jeho vystavení ve vyvážející straně a musí být předložen v této lhůtě celním orgánům, což se v daném případě nestalo a důkaz původu byl předložen až dne 21. 11. 2003. Podle článku 23, odst. 2, Hlavy V, Protokolu 7 dohody CEFTA lze důkazy původu předkládané celním orgánům dovážející strany přijmout po uplynutí lhůty stanovené v odst. 1 pro účely uplatnění preferenčního zacházení v případech, kdy nepředložení těchto osvědčení ve stanovené lhůtě je způsobeno výjimečnými okolnostmi; v daném případě se nejedná o výjimečné okolnosti, ale o pochybení lidského faktoru - nového logistického manažera společnosti, který již měl předmětné průvodní osvědčení ve lhůtě platnosti k dispozici, ale celnímu úřadu je nepředložil. Podle článku 23, odst. 3, Hlavy V, Protokolu 7 dohody CEFTA mohou celní orgány dovážející strany v jiných případech opožděného předložení přijmout důkazy původu za předpokladu, že jim byly před uplynutím této lhůty předloženy výrobky; z tohoto článku vyplývá pro celní úřad dispozice přijmout důkaz původu, v daném případě však celní úřad nemůže přijmout důkaz původu z důvodu uvedeného zásadního pochybení deklaranta.
Žalobcovo odvolání proti rozhodnutí celního úřadu zamítl žalovaný svým rozhodnutím ze dne 26. 10. 2004.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Zde jednak uváděl důvody, pro které nepodal žádost o vrácení cla, resp. o uplatnění příslušných sazebních opatření v zákonem stanovené lhůtě, a jednak uváděl důvody, pro které měly být důkazy původu zboží přijaty celním úřadem jako platné i po čtyřměsíční lhůtě jejich platnosti. Poukázal na zřetězení řady okolností, které vedly k nepředložení důkazů původu ve lhůtě jeho platnosti (zejména změna logistického manažera, nevystavování důkazů původu EUR. 1 ze strany polských celních orgánů, povodně v roce 2002 a chybný postup Celního úřadu Beroun, který odmítl dodatečně předkládané důkazy původu). Žalobce tvrdí, že správně požádal o vrácení cla ve smyslu § 286 celního zákona, neboť dané zboží propuštěné do volného oběhu v okamžiku celního řízení objektivně splňovalo hmotněprávní podmínky pro uplatnění preferenčního celního zacházení a pouze z důvodů, které stály mimo jeho sféru, nebyl žalobce schopen prokázat splnění podmínek pro uplatnění preferenčního celního zacházení. Skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že byly splněny podmínky pro přijetí důkazů původu zboží, neboť lhůta pro předložení nebyla dodržena z důvodu vyšší moci nebo výjimečných okolností, případně celní orgány mohly přijmout důkaz původu zboží, protože jim bylo před uplynutím stanovené lhůty předloženo předmětné zboží. Žalobce má za to, že žalovaný dostatečným způsobem nezjistil skutkový stav, když nesprávně uzavřel, že příčinou nedodržení lhůty pro předložení důkazů původu bylo výlučně selhání na straně žalobce. Celní úřady přitom nepřijaly navrhovaný důkazní prostředek, tj. potvrzení polského celního úřadu o autenticitě předkládaných důkazů původu, z čehož lze usuzovat, že nemají pochybnosti o správnosti a o autentičnosti dokladů.
Závěrem žalobce uvedl, že i kdyby uvedené důvody nebyly dostatečně závažné, předložil zboží celnímu úřadu před uplynutím lhůty čtyř měsíců, tj. umožnil celnímu úřadu přijmout důkazy o původu zboží podle článku 23 odst. 3 Protokolu 7 dohody CEFTA; rovněž poukázal na to, že odmítnutí důkazů po lhůtě stanovené v případech, kdy to dohoda CEFTA umožňuje, je v rozporu s jejími základními cíli.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě zejména zdůraznil, že pochybení lidského faktoru, což byl hlavní důvod nepředložení důkazů původu, nelze považovat za výjimečnou okolnost. To, že logistický manažer vyčkával s předložením průvodních osvědčení až do okamžiku, kdy bude mít k dispozici všechna osvědčení EUR. 1, jde k tíži žalobci, který tak prokazatelným způsobem nevyužil svého práva uplatnit příslušné sazební opatření.
Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí Celního ředitelství Praha a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžejní otázkou v dané věci je, zda důvody uvedené žalobcem v jeho žádosti o vrácení cla ze dne 10. 11. 2003 lze označit, resp. považovat, za výjimečné okolnosti ve smyslu článku 23 odst. 2 Protokolu č. 7 dohody CEFTA (včetně jejich prokázání) a rovněž, zda správní uvážení celních orgánů ve vztahu k článku 23 odst. 3 Protokolu 7 dohody CEFTA je v souladu s tímto ustanovením a má ve spise dostatečnou oporu.
Podle § 286 odst. 1 celního zákona, platného v době rozhodování celního úřadu, celní úřad vrátí nebo promine dovozní nebo vývozní clo, jestliže zjistí, že tato částka cla nebyla nebo není dlužna v souladu s celními předpisy; podle odst. 2 tohoto ustanovení celní úřad vrátí dovozní nebo vývozní clo, jestliže mu bude žádost podána ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena. Tuto lhůtu celní úřad prodlouží, jestliže z dlužníkem předložené evidence vyplývá, že dlužník nemohl žádost ve stanovené lhůtě podat z důvodu nehody nebo vyšší moci. Zjistil-li celní úřad skutečnosti uvedené v odst. 1 sám, vrátí nebo promine clo z vlastního podnětu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení ministerstvo může vyhláškou stanovit další případy a podmínky, při jejichž splnění celní úřad vrátí nebo promine clo.
Podle § 57 odst. 2 celního zákona, platného v době rozhodování celního úřadu, jsou-li splněny podmínky pro použití sazebních opatření uvedených v odst. 1 písm. e) až g), uplatní celní úřad na návrh deklaranta přednostně tato sazební opatření namísto uplatnění celních sazeb uvedených v odst. 1 písm. c) a d); ustanovení celních předpisů o používání jednotné celní sazby tím nejsou dotčena. Žádost o uplatnění příslušných sazebních opatření může být podána následně, nejpozději však do dvou let od propuštění zboží do volného oběhu, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak.
Mezinárodní smlouva CEFTA byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 54/1995 Sb. Z její preambule vyplývá, že pro její výklad je rozhodné anglické znění. Soud při rozhodování vycházel z překladu anglického textu předmětné smlouvy, která byla soudu předložena žalovaným jako překlad mu poskytnutý Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel, neboť po porovnání článku 23 Protokolu 7 dohody CEFTA v anglické verzi textu (který je citován v napadeném rozhodnutí) s článkem 11 dohody CEFTA uvedeným ve Sbírce zákonů lze konstatovat, že jde o obsahově stejný text. Uvedené mezi účastníky nebylo sporné, neboť oba (jak žalobce v žalobě, tak žalovaný v napadeném rozhodnutí) z překladu anglického textu předmětné smlouvy, která byla soudu předložena žalovaným jako překlad mu poskytnutý Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel (resp. Ministerstvem zahraničí), vycházeli.
Podle článku 23 Protokolu 7 dohody CEFTA (anglické verze textu), který je označen: "
Platnost důkazu původu
", je stanoveno:
1) Důkaz původu je platný čtyři měsíce od data jeho vystavení ve vyvážející straně a musí být předložen v této lhůtě celním orgánům dovážející strany. 2) Důkazy původu, předkládané celním orgánům dovážející strany po uplynutí lhůty stanovené v odst. 1, lze přijmout pro účely uplatnění preferenčního zacházení v případech, kdy nepředložení těchto osvědčení ve stanovené lhůtě je způsobeno výjimečnými okolnostmi. 3) V jiných případech opožděného předložení mohou celní orgány dovážející strany přijmout důkazy původu za předpokladu, že jim byly před uplynutím této lhůty předloženy výrobky.
Podle článku 24 Protokolu 7 dohody CEFTA (anglické verze textu), který je označen: "
Předkládání důkazů původu
", se důkazy původu předkládají celním orgánům dovážející strany v souladu s postupy platnými v této straně. Celní orgány mohou požadovat překlad důkazů původu a mohou rovněž požadovat, aby k dovoznímu celnímu prohlášení bylo přiloženo prohlášení dovozce o tom, že výrobky splňují podmínky vyžadované pro účely provádění této dohody.
Postupy platné v celním řízení jsou v českém právním řádu obsaženy v celním zákoně, a to konkrétně pro danou věc v ustanoveních výše uvedených.
Citovaná právní úprava obsažená v dohodě CEFTA se týká jednak řešení platnosti předkládaných důkazů původu (článek 23) a jednak řešení postupu při předkládání důkazů původu (článek 24).
V daném případě dne 24. 1. 2002 propustil Celní úřad Beroun na návrh žalobce v celním řízení zboží do režimu volného oběhu a průvodní osvědčení (důkazy původu) EUR.1 ze dne 23. 1. 2002 byla spolu s žádostí o vrácení cla předložena Celnímu úřadu v Berouně dne 21. 11. 2003. Tato žádost ze dne 10. 11. 2003 byla celními orgány posouzena jako žádost o preferenční sazbu cla v souladu s jejím obsahem jako žádost podaná v zákonné lhůtě (do dvou let od propuštění zboží do volného oběhu).
Z výše uvedeného vyplývá, že k vrácení cla dle § 286 odst. 1 celního zákona (na žádost nebo z moci úřední) musí dojít, bylo-li clo zaplaceno, ale bylo zjištěno, že částka cla nebyla nebo není dlužna. Na vrácení cla podle tohoto ustanovení, jsou-li splněny podmínky v něm uvedené, je právní nárok (na rozdíl od ustanovení § 289 celního zákona).
V daném případě byla částka dlužna, neboť preference nebyla žalobcem uplatněna pro vyměření v JCD (odst. 36), a žádost o preferenční zařazení byla podána dodatečně v souladu s lhůtou dvou let ve smyslu § 57 odst. 2 celního zákona.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť odůvodnění rozhodnutí žalovaného neobstojí z následujících důvodů:
Z rozhodnutí celních orgánů vyplývá, že po zjištění, které důvody žalobce označil za důvody, jež by měly představovat, dle jeho tvrzení, důvody spadající pod článek 23 odst. 2 a 3 Protokolu 7 dohody CEFTA, bez dalšího uzavřel, že není důvod pro vrácení cla, když doklad byl předložen po 4 měsících od jeho vystavení, což odůvodnil tak, že hlavním důvodem nepředložení důkazu původu žalobcem bylo pochybení lidského faktoru a tomuto nelze výjimečnost přiznat. Žádost ze dne 10. 11. 200l obsahuje však tvrzení jak o objektivních, tak o subjektivních skutečnostech na straně žalobce, které mu měly zabránit ve včasném předložení důkazu původu zboží tak, jak mu ukládá článek 23 odst. 1 Protokolu 7 dohody CEFTA (čtyřměsíční lhůta). V napadeném rozhodnutí jsou jednotlivé skutečnosti dosud toliko v rovině tvrzení postrádající oporu v provedených důkazech; v takovém případě je úvaha žalovaného ve vztahu k posouzení jednotlivých tvrzených důvodů o naplnění či nenaplnění výjimečnosti ve smyslu článku 23 odst. 2 Protokolu 7 dohody CEFTA předčasná, a žalovaný tak může učinit, až mu pro posouzení jednotlivých tvrzení budou předloženy příslušné důkazy, popř. navrženy důkazy k prokázání žalobcem uvedených tvrzení, které žalobce nemá ve vlastní dispozici.
Je proto třeba z důvodu řádného zjištění skutkového stavu žalobce nejprve vyzvat, aby doložil svá skutková tvrzení obsažená v žádosti (ohledně změny logistického manažera, nevystavování důkazů původu EUR.1 ze strany polských celních orgánů, povodně v roce 2002 a chybného postupu Celního úřadu Beroun), a tyto následně vyhodnotit, a to vždy ke konkrétní době od propuštění zboží do volného oběhu, včetně posouzení, zda těmto okolnostem lze přisoudit výjimečnost uvedenou v článku 23 odst. 2 Protokolu 7 dohody CEFTA.
Dle článku 23 odst. 3 Protokolu 7 dohody CEFTA v jiných případech opožděného předložení mohou celní orgány dovážející strany přijmout důkazy původu za předpokladu, že jim byly před uplynutím této lhůty předloženy výrobky. Soud nesouhlasí s žalovaným, který uvedl v napadeném rozhodnutí k možnosti, kterou žalobci dává toto ustanovení dohody CEFTA, že doklad byl předložen po 4 měsících od jeho vystavení a v tomto ustanovení není dána povinnost celního úřadu, jedná se jednoznačně o jeho dispozici; skutečnost, že logistický manažer vyčkával s předložením průvodních osvědčení až do okamžiku, kdy bude mít k dispozici všechna EUR.1, posoudil žalovaný jako chybu žalobce, že prokazatelným způsobem nevyužil svého práva uplatnit příslušné sazební opatření.
Soud je toho názoru, že takové odůvodnění, a to zejména za situace, kdy je nesporné, že zboží bylo celnímu orgánu předloženo, neobstojí, neboť jednak odkaz žalovaného na jeho dispozici, aniž by byl doprovázen správním uvážením vyjadřujícím důvod, který vedl žalovaného k závěru v rozhodnutí uvedeném, činí rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným, a jednak skutečnost, kterou zde žalovaný uvedl, se vztahuje toliko k tvrzení, které již posuzoval ve vztahu k článku 23 odst. 2 Protokolu 7 dohody CEFTA.
Soud uzavírá, že žalovaný se dostatečně nevypořádal se skutkovými okolnostmi případu, což v daném případě představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, a proto rozhodnutí správního orgánu zrušil ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na odvolacím správním orgánu, aby se znovu zabýval odvoláním žalobce a jeho obranou uplatněnou ve správním řízení. Teprve poté, co ve správním řízení bude pokračováno výše naznačeným způsobem, vydá správní orgán nové rozhodnutí respektující výše uvedený právní názor soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.