Vydání 1/2003

Podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. lze žalobou napadat pouze rozhodnutí správního orgánu, tedy takové jeho úkony, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti individuálně určených osob (§ 65 odst. 1 s. ř. s.).

Na právní povaze úkonu správního orgánu nic nemění ani forma, již mu tento orgán dal. Jiné úkony správního orgánu než rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu podle příslušných ustanovení soudního řádu správního vyloučeny a žaloby proti nim jsou nepřípustné [§ 70 písm. a) a § 68 písm. e) s. ř. s.].

Úkon celního orgánu, jímž se v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 celního zákona určuje celní prostor, nesměřuje proti individuálně určeným osobám, ale vymezuje se jím prostorová působnost závazného režimu celního prostoru podle celního zákona, a to vůči všem osobám, které do takto vymezeného prostoru vstoupí či vjedou. Současně jde o úkon organizační, jímž se vytvářejí podmínky pro výkon správní činnosti celního orgánu. Tímto úkonem zejména nemůže dojít k založení, změně, zrušení nebo závaznému určení práv nebo povinností vlastníka dotčených prostor. Vztahy mezi vlastníkem či jiným oprávněným uživatelem těchto prostor na straně jedné a celním orgánem na straně druhé jsou vztahy soukromoprávními, které musí být - a v daném případě tomu tak i je - řešeny dohodou, na což ostatně pamatuje i citované ustanovení celního zákona. Jakékoliv spory z těchto vztahů je oprávněn řešit pouze obecný soud v nalézacím řízení podle části třetí občanského soudního řádu.

V dané věci se odlišné právní povahy svého úkonu dovolával žalovaný celní orgán, který však nejprve sám v některých směrech postupoval, jako by se o správní rozhodnutí jednalo, zejména když poučil o možnosti podání opravných prostředků a dále když projednal návrh na obnovu řízení, ač v tomto případě o správní rozhodnutí nešlo.

Soud prvního stupně pochybil, jestliže se nezabýval otázkou materiální podstaty úkonu správního orgánu, resp. jestliže ji nezhodnotil správně. Rozhodnutí tohoto soudu tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud k této vadě přihlédl nad rámec důvodů kasační stížnosti ve smyslu § 109 odst. 3 s. ř. s. a rozhodnutí soudu I. stupně zrušil.

Protože k odmítnutí žaloby došlo před prvním jednáním, rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení soudního poplatku ve výši 1000 Kč v přiměřené lhůtě (§ 61 odst. 1 s. ř. s.). Není však důvod k vrácení soudního poplatku za podání kasační stížnosti, neboť tu soud věcně projednal.

Výrok o vrácení žalobcem zaplaceného soudního poplatku odůvodňuje soud analogickým použitím § 10 odst. 3 a 5 zák. ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zakládá-li zákon právo na vrácení soudního poplatku v případech, kdy řízení bylo zastaveno před prvním jednáním nebo v případech, kdy lze v řízení rozhodnout bez jednání do doby vydání rozhodnutí ve věci samé, tím spíše je nutno připustit vrácení soudního poplatku tehdy, není-li návrh vůbec způsobilý k projednání ve správním soudnictví a soud by takový návrh odmítl podle § 46 odst. 1 s. ř. s.