Ej 159/2004
Azyl: vztah důvodů pro udělení azylu a překážky vycestování
k § 12 a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení § 91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení § 12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, čj. 2 Azs 12/2004-40)
Věc:
Thi Lan N. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný dne 3. 1. 2002 žalobkyni neudělil azyl; neshledal totiž existenci důvodů podle ustanovení § 12 zákona o azylu. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně žádala o azyl výlučně proto, že chtěla legalizovat svůj pobyt v České republice, kam přijela na pozvání bratrance. Žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a ani přítomnost překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 15. 1. 2002 rozklad, v němž se pouze omezila na konstatování, že chce v ČR legálně pracovat. Ministr vnitra tento rozklad dne 22. 5. 2003 zamítl.
Žalobkyně tedy podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. V té namítla pouze obecné rozpory řízení před žalovaným se správním řádem a tvrdila, že splňuje podmínky § 12 zákona o azylu. Krajský soud žalobu zamítl, neboť zjistil, že stěžovatelka neuvedla během celého správního řízení žádnou skutečnost, která by svědčila o jejím pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, a nenamítala rovněž žádný důvod pro udělení azylu podle § 13 a § 14 téhož zákona. Dle dostupných informací nehrozí stěžovatelce po návratu do země původu perzekuce či jiné skutečnosti zakládající překážku vycestování.
Tento rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, ve které uplatnila důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedla, že podle svého názoru splnila zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, resp. přinejmenším pro vztažení překážky vycestování podle § 91 o azylu. Stěžovatelka má totiž strach, že jí v případě návratu do Vietnamu hrozí trestní stíhání, přičemž podmínky ve vietnamských věznicích jsou tvrdé a podezřelí jsou biti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění:
Pokud stěžovatelka uvádí, že splnila podmínky pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu, resp. minimálně pro existenci překážky vycestování, je třeba tuto jedinou v kasační stížnosti obsaženou námitku odmítnout, neboť je jednak v rozporu se systematikou zákona o azylu a se smyslem právního institutu překážky vycestování, jednak odporuje dřívějším stěžovatelčiným tvrzením a konečně je učiněna opožděně.
Rozpor se systematikou zákona o azylu a se smyslem překážky vycestování spočívá v tom, že posuzování této překážky je odlišné od posuzování existence pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu. Udělení azylu podle ustanovení § 12 je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 zákona o azylu nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje typicky k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu; vztahuje se tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase. Proto je i posuzování obou těchto možností pro setrvání žadatelů o azyl v ČR odděleno, jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 7/2003-60 (dosud nepublikováno): „Okolnosti stanovené jako překážky vycestování v § 91 zákona o azylu nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“ Nelze tedy smysluplně tvrdit, že stěžovatelka splňuje podmínky § 12 zákona o azylu proto, že by byla přítomna překážka vycestování, neboť posuzování těchto dvou skutečností spolu bezprostředně nesouvisí.
Stěžovatelka dále uvádí v kasační stížnosti skutečnosti, které nijak nesouvisejí s tvrzeným pronásledováním a vztahují se pouze k překážce vycestování. Jsou ovšem jednak v rozporu s jejími dosavadními tvrzeními, zejména v rozporu s jasnou odpovědí na otázku č. 4 v pohovoru ze dne 5. 12. 2001, že se v případě návratu ničeho neobává; dále nejsou v souladu s informacemi o zemi původu obsaženými ve spise, neboť hrozba trestního stíhání a tvrdé podmínky ve vietnamských vězení zjevně nedosahují ve světle těchto informací o dodržování lidských práv ve Vietnamu samy o sobě intenzity požadované pro vyslovení překážky vycestování podle ustanovení § 91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Konečně je pak nutno uvést, že pokud se stěžovatelka domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu z důvodu pronásledování či pro shledání překážky vycestování, měla tuto svou domněnku uvést již během správního a soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemůže Nejvyšší správní soud k těmto stěžovatelčiným tvrzením nijak přihlédnout, tím spíše když ani v kasační stížnosti není uvedena žádná skutečnost, která by tato tvrzení podporovala (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).