409/2004
Azyl a rozhodování o překážkách vycestování
Ej 476/2004
Azyl: rozhodování o překážkách vycestování
k § 16 odst. 1 písm. g), § 28 a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
I. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu § 28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl.
II. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, čj. 2 Azs 147/2004-41)
Věc:
Nataliya L. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o azyl, o kasační stížnosti žalobkyně.Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 10. 2003 byla zamítnuta žádost žalobkyně (dále "stěžovatelka") o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem ze dne 24. 2. 2004. Ze správního spisu soud zjistil, že stěžovatelka označila za jediný důvod své žádosti o udělení azylu obavy z bývalého manžela a potřebu legalizovat pobyt v České republice; ztotožnil se tedy se žalovaným v hodnocení důvodu, pro nějž byla stěžovatelčina žádost zamítnuta, neboť dokazování provedené ve správním řízení jednoznačně svědčí o tom, že stěžovatelka neopustila Ukrajinu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství nebo politického přesvědčení.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatelka mj. vytýká soudu postup, jímž se vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Krajský soud podle ní zcela přehlíží, že stěžovatelka nepovažuje svůj návrat do země původu vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný, neboť jí na Ukrajině hrozí nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení. Stěžovatelka se obává, že v případě zjištění ukrajinských státních orgánů, že v České republice požádala o azyl, bude podrobena perzekuci, resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Domnívá se proto, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle § 91 zákona č. 325/1999 Sb., kterými se žalovaný ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývali.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných kasační stížností, vycházeje z právního stavu platného v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění:
Stěžovatelka namítá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle § 91 zákona č. 325/1999 Sb., kterými se žalovaný ani krajský soud ve svých rozhodnutích vůbec nezabývali. Nejvyšší správní soud v této věci ze správního spisu zjistil, že rozhodnutí žalovaného obsahuje pouze výrok o tom, že se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.
Výrok o existenci, resp. neexistenci překážek vycestování ve správním rozhodnutí obsažen není a touto otázkou se žalovaný nezabýval ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Takový postup je však v souladu s dikcí zákona č. 325/1999 Sb. Z ustanovení jeho § 28 totiž vyplývá, že Ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle § 91 téhož zákona tehdy, pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu. V daném případě byla stěžovatelčina žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. g) cit. zákona jako zjevně nedůvodná; takové rozhodnutí přitom nelze považovat za rozhodnutí o odnětí azylu (neboť stěžovatelce nebyl azyl, který by jí mohl být odňat, udělen), avšak ani za rozhodnutí o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 cit. zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, správní orgán o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá se věcně důvody žádosti o azyl tvrzenými žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě ani neuvádí důvody, které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod, pro něž lze azyl podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb. udělit. Ostatně Nejvyšší správní soud i ve svých předcházejících rozhodnutích opakovaně uváděl, že v případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu § 91 cit. zákona výrokem nadbytečným. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení a ani krajskému soudu nelze vyčítat, že se otázkou existence překážek vycestování ve svém rozsudku věcně nezabýval. (...)
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy jako krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo v souladu s § 16 odst. 1 písm. g) cit. zákona, nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
(aš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.