Vydání 1/2003

Žalovaný a následně i Krajský soud v Plzni ve svých rozhodnutích dospěli k závěru, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z které by bylo možno usuzovat na existenci některého z důvodů pro udělení azylu, a že ve skutečnosti Ukrajinu opustil z ekonomických motivů. Žalobce nevyužil možnosti k ochraně svých práv u kompetentních státních orgánů a hrozba, které byl údajně vystaven ze strany příbuzných zastřeleného muže, nespadá pod právo na azyl, neboť v ní nelze spatřovat jakoukoliv diskriminaci žalobce z důvodů rasových, národnostních, náboženských, politických či sociálních. Správní orgán proto dospěl k závěru, že žalobce o azyl požádal účelově a v rozporu s podstatou azylu, jelikož ve skutečnosti chtěl pouze legalizovat svůj pobyt na území ČR.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobce uplatnil stížnostní důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s. Protože podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení a jelikož v souzené věci krajský soud zamítl žalobu žalobce z meritorních důvodů - tedy návrh neodmítl ani nezastavil řízení v uvedeném smyslu - je zřejmé, že tento stížnostní důvod na daný případ nemůže dopadat. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil na posouzení opodstatněnosti dalších dvou stížnostních důvodů.

Nejvyšší správní soud shledal, že žalobce ve správním řízení tvrdil, že o azyl požádal z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR a z důvodu obav před pomstou příbuzných muže, kterého na Ukrajině zastřelil. Rovněž v žalobě podané proti naříkanému rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2002 toliko uvedl, že žádá o opětovné projednání své věci, neboť o azyl nežádal z ekonomických důvodů, nýbrž z důvodů pronásledování, o kterém se dozvěděl od svých rodičů. Je tedy zřejmé, že tvrzení o strachu z pronásledování ze strany státu (navíc nikterak blíže nevysvětlené) žalobce poprvé uvádí až v kasační stížnosti. Protože však podle ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží Nejvyšší správní soud ke skutečnostem, které žalobce uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, nezbývá než konstatovat, že toto tvrzení není pro řízení o kasační stížnosti, ovládané zásadou přísné koncentrace, rozhodné.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. V souzené věci však je ze shora uvedeného zřejmé, že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise a žalobce ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem netvrdil, že by byl jakýmkoliv způsobem pronásledován za uplatňování politických práv nebo svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu. Z předloženého spisového materiálu rovněž nevyplývá, že by žalobce správnímu orgánu vytýkal jakékoliv procesní pochybení, které mělo mít za následek zrušení správního rozhodnutí. Proto i zde Nejvyšší správní soud uzavřel, že rovněž tento stížnostní důvod v daném případě zjevně naplněn nebyl.

Konečně bylo nutno zkoumat, zda napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, nesrozumitelný, nedostatečně odůvodněný či zda v soudním řízení nedošlo k jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Ani v tomto směru však Nejvyšší správní soud neshledal jakékoliv pochybení, které by nasvědčovalo zmíněné nezákonnosti. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že účastník i krajský soud při svém rozhodování měli k dispozici informace o politické situaci na Ukrajině. Příčina, proč se v citovaných rozhodnutích této problematice nevěnovali, proto spočívala pouze v tom, že žalobce neuvedl jakýkoliv důvod, z něhož by bylo možno dovozovat jeho politickou perzekuci či jinou formu diskriminace v prezentovaném smyslu.

Při rozhodování o udělení azylu je totiž nezbytné prokazovat konkrétní pronásledování či diskriminaci žadatele o azyl. Obecná informace o politické situaci v zemi tak může sloužit pouze jako základ k dalším úvahám relevantním pro tento konkrétní případ. Za situace, kdy žalobce sám jakoukoliv formu pronásledování či diskriminaci své osoby ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu vůbec neuváděl, nebyl rozbor politické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině v příslušných rozhodnutích nezbytný. Navíc tvrzení žalobce o tom, že se ve správním řízení bál hovořit o svých obavách z pronásledování ze strany státu, nepovažuje Nejvyšší správní soud za příliš věrohodné, již s ohledem na dobu, po kterou žalobce pobývá na území České republiky (a z toho vyplývající odstup od aktuální situace na Ukrajině), a také s přihlédnutím k tomu, že si žalobce musel být vědom toho, že pokud nesplňuje některý ze zákonných důvodů pro udělení azylu, není možno jeho žádosti vyhovět, a že při zamítnutí žádosti o azyl mohou zmíněné potencionální obavy ve svých důsledcích získat daleko reálnější podklad než při vyhovění žádosti.

K otázce humanitárního azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu je především nutno uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle citovaného § 12 zákona o azylu, a to v případě hodném zvláštního zřetele. V souzené věci však žalobce vůbec nežádal o udělení takovéto formy azylu (a to ani v žalobě podané ke krajskému soudu). Žalovaný se přesto v odůvodnění předmětného rozhodnutí zabýval i touto formou azylu; po posouzení osobní situace žalobce a poměrů v zemi však neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu. Rovněž tato námitka je proto nedůvodná.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).