Vydání 1/2003

Číslo: 1/2003 · Ročník: I

42/2003

Azyl a povinnost tvrzení v řízení o azylu

Azyl: povinnost tvrzení v řízení o azyl
k § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991, o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
Jestliže cizinec v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, není posouzení politické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, jehož občanství cizinec má, nezbytné.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 Azs 6/2003-38)
Věc:
Danyl D. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 6. 11. 2002 neudělil žalobci azyl. O žalobě brojící proti tomuto rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2003 tak, že žalobu zamítl.
Žalobce následně ve své kasační stížnosti tvrdil, že Krajský soud v Plzni se zabýval toliko částí jeho výpovědi a nezhodnotil celkovou politickou situaci na Ukrajině a porušování politických práv v této zemi. Žalobce při pohovoru ze strachu neuvedl, že se bojí pronásledování i ze strany státu. Krajský soud v Plzni se navíc nevypořádal ani s otázkou možného udělení humanitárního azylu. Žalobce proto považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a navrhl jeho zrušení.
Ze správního spisu vyplynulo, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 30. 12. 2001. Jak z návrhu na zahájení řízení, tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 25. 9. 2002 bylo zřejmé, že žalobce Ukrajinu opustil v květnu roku 1999 a od té doby bydlel v České republice u své tety. Důvodem odchodu z Ukrajiny byla skutečnost, že žalobce v rámci vojenské základní služby zastřelil při ostraze skladu občana tatarské národnosti a rodiče usmrceného mu vyhrožovali zabitím, což se žalobce dozvěděl zprostředkovaně od svých rodičů. Žalobce dále výslovně prohlásil, že na Ukrajině nebyl jakkoliv politicky činný, se státními orgány neměl nikdy žádné problémy a s žádostí o pomoc ve své věci se na žádné státní orgány neobrátil. Žalobce konečně uvedl, že požádal o azyl proto, aby mohl v České republice legálně žít a aby předešel problémům s Policií ČR, neboť povolení k pobytu mu skončilo již v srpnu 2001. V dubnu téhož roku byl zatčen a následně pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců za krádež.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z odůvodnění:
Žalovaný a následně i Krajský soud v Plzni ve svých rozhodnutích dospěli k závěru, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z které by bylo možno usuzovat na existenci některého z důvodů pro udělení azylu, a že ve skutečnosti Ukrajinu opustil z ekonomických motivů. Žalobce nevyužil možnosti k ochraně svých práv u kompetentních státních orgánů a hrozba, které byl údajně vystaven ze strany příbuzných zastřeleného muže, nespadá pod právo na azyl, neboť v ní nelze spatřovat jakoukoliv diskriminaci žalobce z důvodů rasových, národnostních, náboženských, politických či sociálních. Správní orgán proto dospěl k závěru, že žalobce o azyl požádal účelově a v rozporu s podstatou azylu, jelikož ve skutečnosti chtěl pouze legalizovat svůj pobyt na území ČR.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobce uplatnil stížnostní důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b), d) a e) s. ř. s. Protože podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení a jelikož v souzené věci krajský soud zamítl žalobu žalobce z meritorních důvodů - tedy návrh neodmítl ani nezastavil řízení v uvedeném smyslu - je zřejmé, že tento stížnostní důvod na daný případ nemůže dopadat. Proto se Nejvyšší správní soud v dalším zaměřil na posouzení opodstatněnosti dalších dvou stížnostních důvodů.
Nejvyšší správní soud shledal, že žalobce ve správním řízení tvrdil, že o azyl požádal z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR a z důvodu obav před pomstou příbuzných muže, kterého na Ukrajině zastřelil. Rovněž v žalobě podané proti naříkanému rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2002 toliko uvedl, že žádá o opětovné projednání své věci, neboť o azyl nežádal z ekonomických důvodů, nýbrž z důvodů pronásledování, o kterém se dozvěděl od svých rodičů. Je tedy zřejmé, že tvrzení o strachu z pronásledování ze strany státu (navíc nikterak blíže nevysvětlené) žalobce poprvé uvádí až v kasační stížnosti. Protože však podle ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží Nejvyšší správní soud ke skutečnostem, které žalobce uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, nezbývá než konstatovat, že toto tvrzení není pro řízení o kasační stížnosti, ovládané zásadou přísné koncentrace, rozhodné.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. V souzené věci však je ze shora uvedeného zřejmé, že žalovaný rozhodl na základě skutečností obsažených ve správním spise a žalobce ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem netvrdil, že by byl jakýmkoliv způsobem pronásledován za uplatňování politických práv nebo svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu. Z předloženého spisového materiálu rovněž nevyplývá, že by žalobce správnímu orgánu vytýkal jakékoliv procesní pochybení, které mělo mít za následek zrušení správního rozhodnutí. Proto i zde Nejvyšší správní soud uzavřel, že rovněž tento stížnostní důvod v daném případě zjevně naplněn nebyl.
Konečně bylo nutno zkoumat, zda napadený rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, nesrozumitelný, nedostatečně odůvodněný či zda v soudním řízení nedošlo k jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Ani v tomto směru však Nejvyšší správní soud neshledal jakékoliv pochybení, které by nasvědčovalo zmíněné nezákonnosti. Z předloženého spisového materiálu je totiž zřejmé, že účastník i krajský soud při svém rozhodování měli k dispozici informace o politické situaci na Ukrajině. Příčina, proč se v citovaných rozhodnutích této problematice nevěnovali, proto spočívala pouze v tom, že žalobce neuvedl jakýkoliv důvod, z něhož by bylo možno dovozovat jeho politickou perzekuci či jinou formu diskriminace v prezentovaném smyslu.
Při rozhodování o udělení azylu je totiž nezbytné prokazovat konkrétní pronásledování či diskriminaci žadatele o azyl. Obecná informace o politické situaci v zemi tak může sloužit pouze jako základ k dalším úvahám relevantním pro tento konkrétní případ. Za situace, kdy žalobce sám jakoukoliv formu pronásledování či diskriminaci své osoby ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu vůbec neuváděl, nebyl rozbor politické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině v příslušných rozhodnutích nezbytný. Navíc tvrzení žalobce o tom, že se ve správním řízení bál hovořit o svých obavách z pronásledování ze strany státu, nepovažuje Nejvyšší správní soud za příliš věrohodné, již s ohledem na dobu, po kterou žalobce pobývá na území České republiky (a z toho vyplývající odstup od aktuální situace na Ukrajině), a také s přihlédnutím k tomu, že si žalobce musel být vědom toho, že pokud nesplňuje některý ze zákonných důvodů pro udělení azylu, není možno jeho žádosti vyhovět, a že při zamítnutí žádosti o azyl mohou zmíněné potencionální obavy ve svých důsledcích získat daleko reálnější podklad než při vyhovění žádosti.
K otázce humanitárního azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu je především nutno uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle citovaného § 12 zákona o azylu, a to v případě hodném zvláštního zřetele. V souzené věci však žalobce vůbec nežádal o udělení takovéto formy azylu (a to ani v žalobě podané ke krajskému soudu). Žalovaný se přesto v odůvodnění předmětného rozhodnutí zabýval i touto formou azylu; po posouzení osobní situace žalobce a poměrů v zemi však neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu. Rovněž tato námitka je proto nedůvodná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
(ček)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.