Vydání 1/2003

Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 zákona o azylu, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Toto ustanovení ve znění platném v době rozhodování žalovaného zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.

Žalobce rovněž tvrdil, že Polskem pouze projížděl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 2/2002 Sb., takže nebylo případné zamítnout jeho žádost o udělení azylu z důvodu, že přichází z bezpečné třetí země. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pojem "projíždí" příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu § 2 zákona o azylu. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.

S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel-Zimmermann: Asyl- und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, str. 90 a násl.).

V daném případě bylo zjištěno (a žalobce tato zjištění nezpochybňuje), že žalobce do České republiky přicestoval autobusem, jedoucím z Chmelnyckého do Prahy přes Polsko. Cestou autobus zastavil přibližně na jednu hodinu v Krakově a při hraničních kontrolách museli všichni cestující vystoupit z autobusu a byly jim zkontrolovány doklady a zavazadla. Je tedy zřejmé, že žalobce měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o azylu, a že proto žalovaný ani Městský soud v Praze nikterak nepochybili, když shledali žádost žalobce o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.

Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani blíže nespecifikované námitky žalobce o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a v nesprávné aplikaci právních předpisů.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).