Vydání 1/2003

Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí potom spočívá v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují určitý výrok rozhodnutí.

Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni neshledal. Krajský soud v Plzni při vlastním přezkoumání žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Plzni právní otázku v předcházejícím řízení posoudil správně, a stejně tak se rozhodnutí krajského soudu (obdobně jako předcházející rozhodnutí žalovaného) dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují předmětný výrok.

Pokud žalobkyně namítá nezákonnost rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že žalobkyní uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak v roli žadatelky před správním orgánem, tak potom obdobně i v postavení žalobkyně před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. To platí tím spíše, že žalobkyně v průběhu správního řízení ani soudního řízení žádný azylový důvod neuváděla. Žalobkyně v žádosti o azyl ze dne 26. 6. 2002 uvedla, že v zemi původu měla ekonomické problémy a do České republiky vycestovala za prací. Za prodej falešně značeného zboží byla pokutována, a na základě toho jí nebyl prodloužen pobyt v České republice. V případě návratu do vlasti se ničeho neobává, ale nechce se do Vietnamu vrátit, protože je provdaná za občana ČR a chce zde žít se svým manželem.

S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně usoudil, že nebyl prokázán důvod, jenž by měl oporu v ustanovení § 12 zákona o azylu, stejně jako nebyly prokázány důvody k udělení azylu podle dalších ustanovení zákona o azylu. Je zcela zřejmé, že žádost o udělení azylu stěžovatelky byla výrazem snahy o legalizaci jejího pobytu v České republice poté, kdy jí bylo za porušení předpisů odňato povolení k podnikání a neprodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

Uvádí-li žalobkyně, a to již od podání žádosti o udělení azylu, že je provdána za občana České republiky, i tady se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Plzni, že tato skutečnost není zákonným důvodem, na jehož základě by stěžovatelce vznikl právní nárok na udělení azylu v České republice. Azyl za účelem sloučení rodiny je upraven v ustanovení § 13 zákona o azylu a počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku azylanta. O takovou situaci zde nejde, neboť manžel stěžovatelky není azylantem, nýbrž je občanem České republiky.

Pokud jde o tzv. humanitární azyl, ten je upraven v ustanovení § 14 zákona o azylu. Samotná skutečnost manželství žadatele o azyl s občanem České republiky není důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu. V tomto směru se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje jak se zobecňujícím závěrem Krajského soudu v Plzni, že nebyly prokázány důvody k udělení azylu dle dalších ustanovení téhož zákona, tak i se stanoviskem žalovaného správního orgánu konkrétně vyjádřeným v jeho rozhodnutí stran aplikovatelnosti ustanovení § 14 zákona o azylu, kde se jednak poukazuje na to, že žalobkyně nepožádala o udělení azylu těsně po sňatku, ale až v době, kdy byla řešena za poškozování autorských práv a nebylo jí prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu, a dále i na to, že žalobkyně sama potvrdila, že s manželem nežije ve společné domácnosti a nemá s ním dítě.

Vzhledem k uvedenému posouzení právní otázky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že opodstatnění nemá ani další námitka stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Dané rozhodnutí je podle názoru Nejvyššího správního soudu plně odůvodněno právě tím, že v daném případě neexistuje žádný ze zákonných důvodů pro udělení azylu tak, jak je zákon o azylu vymezuje.

Z obdobných důvodů považuje Nejvyšší správní soud za správně posouzenou i otázku překážky vycestování podle ustanovení § 91 odst. 1 zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by v předcházejícím řízení byla nesprávně posouzena právní otázka věci, a stejně tak nedospěl k závěru, že rozsudek napadený kasační stížností je nepřezkoumatelný. Proto žalovaný správní orgán i soud I. stupně postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovatelkou neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.

Ke sdělení žalobkyně, obsaženému v kasační stížnosti, že by mělo být zohledněno nejen to, že zde má manžela, ale hlavně to, že je v současné době těhotná, což zcela zjevně míří k posílení její argumentace pro udělení azylu z humanitárních důvodů, je nutno poznamenat, že touto skutečností se Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat.

Český právní řád na případy úpravy pobytu cizinců v České republice, kteří uzavřeli manželství s českým partnerem a založili s ním rodinu, pamatuje jinou právní úpravou než zákonem o azylu.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).