2638/2012
Zaměstnanost: podmínky vzniku dohody o provedení práce v závislosti na charakteru odměny
Zaměstnanost: podmínky vzniku dohody o provedení práce v závislosti na charakteru odměny
k § 75 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce*)
k § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 306/2008 Sb.**)
Dohoda, která váže vyplacení odměny na splnění nejisté podmínky v budoucnu nezávislé na vůli potenciálního zaměstnance, není dohodou o provedení práce ve smyslu § 75 zákoníku práce z roku 2006 a nezakládá pracovněprávní vztah, neboť závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2012, čj. 4 Ads 175/2011-92)
Věc
: Mgr. Radomíra D. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, o kasační stížnosti žalobkyně.Úřad práce v Olomouci rozhodnutím ze dne 29. 4. 2010 vyřadil žalobkyni z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 19. 1. 2009 z důvodu nesplnění podmínky pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání stanovené v § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti a oznamovací povinnosti podle § 27 odst. 2 téhož zákona.
Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010 zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobkyně začala ode dne 10. 1. 2009 vykonávat činnost pro občanské sdružení Art Language na základě ústně uzavřené dohody o provedení práce. Skutečnost, že písemná dohoda o provedení práce s občanským sdružením vznikla až v dubnu 2009, nemůže mít vliv na to, že žalobkyně fakticky začala vykonávat činnost již dne 10. 1. 2009.
Žalobkyně podala žalobu u Městského soudu v Praze. Ten ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2011, čj. 2 Ad 59/2010–58, uvedl, že žalobkyně vykonávala činnosti při vedení účetnictví, inventarizaci účtu a zpracování daňového přiznání, což nelze podřadit pod dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě. Poukázal na to, že z dohody o provedení práce uzavřené dne 24. 4. 2009 vyplývá, že žalobkyně zahájila pro občanské sdružení práce od 10. 1. 2009 s odměnou za tuto činnost ve výši 4 000 Kč, a muselo proto dojít k zahájení výkonu práce pro občanské sdružení na základě ústní dohody, kterou písemná dohoda o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 výslovně předpokládala. Podle § 75 zákoníku práce z roku 2006 nebyla písemná forma stanovena jako podmínka platnosti dohody o provedení práce. Neobstojí tedy tvrzení žalobkyně, že činnost pro občanské sdružení vykonávala bezplatně jako dobrovolník. Není rozhodující, zda žalobkyně odměnu obdržela, neboť uzavřenou dohodou jí vznikl nárok na její vyplacení. Městský soud taktéž dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnost uvedenou v § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) uvedla, že nikdy netvrdila, že vykonávala dobrovolnickou činnost ve smyslu zákona o dobrovolnické službě. Podle jejího názoru lze za dobrovolnickou službu považovat jakoukoliv činnost, kterou fyzická osoba vykonává dobrovolně, na základě svého vlastního rozhodnutí a bez nároku na odměnu za tuto činnost. Zdůraznila, že dne 10. 1. 2009 neuzavřela dohodu o provedení práce, ani neměla v úmyslu v tomto období takovou dohodu uzavřít. Stejný úmysl nemělo ani občanské sdružení, neboť v lednu 2009 nedisponovalo dostatečnými finanční prostředky k tomu, aby se mohlo zavázat vyplácet odměnu za práci, kterou vykonávala. Občanské sdružení jí pouze poskytlo příslib zaměstnání, který podmínilo získáním finančních prostředků z grantu. Úřadu práce oznámila, že do doby, než jí vznikne pracovněprávní vztah, bude pro toto občanské sdružení vykonávat dobrovolnickou činnost bez nároku na odměnu. Stěžovatelka uzavřela dohodu o provedení práce (s nástupem ode dne 10. 1. 2009) až dne 24. 4. 2009 a úřad práce informovala dne 29. 4. 2009, tedy ve lhůtě požadované zákonem o zaměstnanosti. Stěžovatelka poznamenala, že nemohla v lednu 2009 splnit oznamovací povinnost ve vztahu k úřadu práce, jelikož byla v lednu 2009 přesvědčena o tom, že poskytuje občanskému sdružení služby bez nároku na odměnu. Teprve až v dubnu 2009 jí vznikl nárok na odměnu za vykonávanou práci.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí s interpretací stěžovatelky týkající se charakteru její práce pro občanské sdružení. Dle jeho názoru je nepochybné, že stěžovatelka pracovala pro toto občanské sdružení ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práci vykonávala osobně pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů, jeho jménem, na jeho náklady a odpovědnost. Přestože stěžovatelka namítala, že činnost vykonávala bezplatně, je nutno vzít v úvahu, že vykonávala pro zaměstnavatele závislou práci podle § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006. Zaměstnanec se nemůže platně vzdát svého ústavního práva na odměnu za odvedenou práci. Přestože stěžovatelka nazývala práci pro uvedené občanské sdružení za dobrovolnictví , zákoník práce z roku 2006 jednoznačně stanoví, že závislou práci je nutno vykonávat výlučně v pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními předpisy. Není tedy přípustné, aby fyzická osoba vykonávala práci pro jinou osobu bez toho, aby byl takový vztah předmětem právní úpravy, jež by vymezila zejména práva a povinnosti obou stran takového vztahu. Poukázal, že písemná dohoda o provedení práce stvrzuje již existující faktický stav, tj. uzavření ústní dohody o provedení práce se všemi právy k tomu náležejícími, který existoval již ode dne 10. 1. 2009. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelkou, že by v dohodě chyběla odměna za vykonanou práci. Pracovala-li stěžovatelka s příslibem, že za každý měsíc od ledna 2009 jí bude vyplacena zákonem limitovaná částka, nemohla se v žádném případě domnívat, že vykonává dobrovolnickou činnost.
sui generis
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Předmětem soudního přezkumu v projednávané věci bylo, zda stěžovatelka byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání od 19. 1. 2009 v souladu se zákonem o zaměstnanosti. Uchazečem o zaměstnání může být podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti „
pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru, s výjimkami uvedenými v odstavcích 3 a 5
“. „Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání
[podle § 25 odst. 3 písm. b) věty první zákona o zaměstnanosti] nebrání výkon činnosti na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, pokud měsíční odměna nebo odměna připadající na jeden měsíc za období, za které příslušela, nepřesáhla polovinu minimální mzdy
“. Uchazeč o zaměstnání byl podle věty druhé téhož ustanovení „povinen úřadu práce oznámit výkon této činnosti do osmi kalendářních dnů ode dne
[...] uzavření dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a ve lhůtě stanovené úřadem práce“
byl povinen doložit i výši měsíční odměny. V případě výkonu více činností se měsíční odměny podle věty třetí citovaného ustanovení sčítaly. Podle § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti úřad práce uchazeče o zaměstnání „z evidence uchazečů o zaměstnání vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání nesplní oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 nebo neoznámí další skutečnosti, které mají vliv na zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, ve lhůtě stanovené v § 27 odst. 2
“ zákona o zaměstnanosti. Znění § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti tedy ukládá úřadu práce povinnost bez dalšího vyřadit uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání, jestliže uchazeč o zaměstnání do osmi kalendářních dnů neoznámí uzavření dohody o provedení práce. Úřad práce tedy nemá žádný prostor pro vlastní úvahu, zda nesplnění této oznamovací povinnosti spočívá v natolik závažném pochybení uchazeče o zaměstnání, že odůvodňuje jeho vyřazení z této evidence.V projednávané věci musel nejprve Nejvyšší správní soud jako předběžnou otázku posoudit, zda ústní dohoda, kterou stěžovatelka uzavřela na počátku ledna 2009 s občanským sdružením, byla dohodou o provedení práce, neboť stěžovatelka vykonávala pro občanské sdružení závislou práci ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006, jak tvrdí žalovaný, nebo se jednalo o výkon dobrovolnické činnosti , jak namítá stěžovatelka.
sui generis
Dohoda o provedení práce, kterou bylo možné do dne 31. 12. 2010 uzavřít v ústní nebo písemné formě (srov. § 77 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 ve znění účinném do 31. 12. 2010), je pracovněprávním vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jenž vzniká při výkonu závislé práce. Závislou práci definoval zákoník práce z roku 2006 (ve znění účinném do 31. 12. 2011) v § 2 odst. 4 tak, že se „[z]
a závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
[...] považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost
“.V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že stěžovatelka vedla účetnictví pro občanské sdružení, na základě jeho pokynů, ve vztahu nadřízenosti občanského sdružení a podřízenosti stěžovatelky, jeho jménem, na náklady občanského sdružení a na jeho odpovědnost. V posuzovaném případě je však nutno se zabývat dalším pojmovým znakem závislé práce, a to tím, zdali stěžovatelka tuto práci vykonávala za odměnu.
Mzda, plat nebo odměna za práci je jedním ze základních definičních znaků závislé práce ve smyslu § 2 odst. 4 zákoníku práce z roku 2006. Mzda, plat a odměna z dohody jsou plnění poskytovaná jako protihodnota za vykonanou práci (srov. § 109 zákoníku práce z roku 2006). Odměna za dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti je tedy specifická forma odměňování závislé práce, kterou je třeba odlišovat od mzdy a platu a která je upravena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. „
Čl. 28 Listiny zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci. V návaznosti na uvedené ústavní právo řadí zákoník práce
[z roku 2006] v § 2 odst. 4 úplatnost závislé práce k základním pojmovým znakům této práce a povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat ukládá v § 38 odst. 1 písm. a) zaměstnavateli jako jednu ze základních povinností vyplývajících z pracovního poměru. V § 109 odst. 1 zaručuje zákoník práce
[z roku 2006] právo zaměstnance na mzdu, plat nebo odměnu z dohody za vykonanou práci, což zároveň znamená, že nelze platně sjednat pracovněprávní vztah bez práva zaměstnance na odměnu.
“ (viz Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář
. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 403). „Zákoník práce
[z roku 2006] používá pojem ,
odměňování za vykonanou práci‘ pro všechny formy pracovněprávních vztahů uvedené v § 3, tedy pro pracovní poměr a dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Zákon vylučuje, aby závislá práce v pracovněprávním vztahu byla konána bez úplaty, ale rovněž stanoví, že mzda, plat i odměna z dohod jsou plněním za výkon práce, nikoliv plněním za pouhou existenci pracovněprávního vztahu.
“ (viz Jakubka, J. Zákoník práce 2010 v praxi – Komplexní průvodce s řešením problémů
. 1. vyd., Praha: GRADA Publishing, 2009, s. 180). Z uvedeného tedy plyne, že pracovněprávní vztah bez úplaty nemůže vzniknout, tedy že závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu.V projednávané věci bylo mezi občanským sdružením a stěžovatelkou dohodou z počátku ledna 2009 ujednáno, že stěžovatelka povede pro toto občanské sdružení účetnictví s tím, že stěžovatelce bude vyplacena odměna za každý měsíc ve výši zákonem limitované částky, kterou si nezaměstnaný člověk může maximálně vydělat (tj. 4 000 Kč – pozn. Nejvyššího správního soudu), za tuto činnost pouze v případě, že se tomuto občanskému sdružení podaří získat finanční prostředky. Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že takto podmíněná odměna nesplňuje požadavky odměny za práci ve smyslu zákoníku práce z roku 2006. Mzdu, plat nebo odměnu z dohody totiž není možné vázat na splnění nejisté podmínky v budoucnu, tj. až zaměstnavatel získá finanční prostředky (pokud je vůbec získá), a teprve poté, co bude disponovat dostatečnými finančními prostředky, mzdu, plat nebo odměnu z dohody zaměstnanci poskytne.
V dohodě o provedení práce sjednaná odměna musí být určena tak, aby bylo zřejmé, že odměna zaměstnanci za vykonanou práci náleží, tedy že výkonem práce mu vzniká nárok na dohodnutou odměnu a že zaměstnavatel je povinen tuto odměnu – bez ohledu na svou hospodářskou nebo finanční situaci – zaměstnanci vyplatit. Pro zaměstnavatele tak z dohody o provedení práce musí vyplývat povinnost poskytnout zaměstnanci za vykonanou práci odměnu. To v posuzované věci nebylo splněno. Stěžovatelka totiž byla srozuměna s tím, že od 10. 1. 2009 vykonává činnost pro občanské sdružení bez úplaty, tedy že stěžovatelce za vykonanou práci pro uvedené občanské sdružení nevznikl nárok na odměnu a občanskému sdružení nevznikla tomu odpovídající povinnost odměnu stěžovatelce poskytnout. Za takové situace ústní dohoda z počátku ledna 2009 nemůže mít charakter dohody o provedení práce, neboť se vůbec nejedná o pracovněprávní vztah. Zákoník práce z roku 2006 se tak na uvedenou ústní dohodu nevztahuje, neboť podle § 1 odst. 1 písm. a) „[t]
ento zákon upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli
“, které jsou vztahy pracovněprávními. Ústní dohodu z počátku ledna 2009 uzavřenou mezi stěžovatelkou a občanským sdružením nelze podřadit pod žádný ze smluvních typů upravený v občanském zákoníku, a jedná se proto o tzv. inominátní smlouvu ve smyslu § 51 tohoto zákona. Není pak podstatné, jak stěžovatelka dohodu nazývá, tedy například jako dohodu o dobrovolnické činnosti. Nicméně je třeba podotknout, že činnost, kterou stěžovatelka vykonávala pro občanské sdružení, není dobrovolnickou službou ve smyslu zákona o dobrovolnické službě.Dohodu o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 uzavřenou v písemné formě mezi stěžovatelkou a občanským sdružením, v níž je jako datum zahájení práce uveden den 10. 1. 2009, je třeba posuzovat od ústní dohody z počátku ledna téhož roku odděleně. Pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 splňuje veškeré pojmové znaky závislé práce, zejména je v této dohodě vyjádřeno, že stěžovatelce za vykonanou práci náleží odměna. Stěžovatelce tedy na odměnu podle dohody o provedení práce ze dne 24. 4. 2009 vznikl nárok. Pracovněprávní vztah na základě dohody o provedení práce vznikl nejdříve dne 24. 4. 2009 a se zřetelem k tomuto závěru se musí posoudit, zda stěžovatelka porušila jí stanovenou povinnost, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že dohoda, která váže vyplacení odměny na splnění nejisté podmínky v budoucnu nezávislé na vůli potenciálního zaměstnance, není dohodou o provedení práce ve smyslu § 75 zákoníku práce z roku 2006 a nezakládá pracovněprávní vztah, neboť závislá práce nemůže být vykonávána bez nároku na odměnu. Ústní dohoda z počátku ledna 2009 uzavřená mezi stěžovatelkou a občanským sdružením tudíž nebyla dohodou o provedení práce. Stěžovatelka tak od 10. 1. 2009 pro občanské sdružení nevykonávala činnost na základě dohody o provedení práce, a neměla tak povinnost uvedenou ústní dohodu úřadu práce oznámit do 8 kalendářních dnů ode dne jejího uzavření. Skutková podstata vymezená v § 30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti nebyla naplněna, neboť stěžovatelka povinnost stanovenou v § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti neporušila, a proto nemohla být k datu 19. 1. 2009 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání. (...)
*) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 75 změněn zákonem č. 365/2011 Sb.
**) S účinností od 1. 1. 2012 byl § 25 odst. 3 změněn zákonem č. 364/2011 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.