Vydání 3/2006

Číslo: 3/2006 · Ročník: IV

803/2006

Zákon o drahách a přezkoumání odborné způsobilosti k řízení drážních vozidel

Ej 474/2005
Zákon o dráhách: přezkoumání odborné způsobilosti k řízení drážních vozidel a zákaz řízení drážních vozidel
k § 45 odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění zákona č. 23/2000 Sb. (v textu též „drážní zákon“)
I. Jestliže se držitel průkazu způsobilosti k řízení drážních vozidel nedostaví bez omluvy k přezkoušení odborné způsobilosti, které mu bylo nařízeno podle § 45 odst. 4 věty prvé zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, lze tuto skutečnost považovat za naroveň postavenou faktickému neprokázání způsobilosti řízení drážních vozidel; drážní úřad může v takovém případě rozhodnout o omezení nebo zákazu řízení drážních vozidel ve smyslu § 45 odst. 4 věty druhé zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách.
II. Rozhodnutí, jímž drážní úřad nařídil přezkoušení odborné způsobilosti, není podkladovým úkonem pro rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s., ani rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Ze soudního přezkumu je tak zcela vyloučeno.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, čj. 3 As 1/2005-59)
Věc:
Ivo L. proti Ministerstvu dopravy o zákaz řízení drážních vozidel, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 1. 2004 zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 26. 9. 2003, kterým tento úřad žalobci zakázal řízení drážních vozidel z důvodu, že se žalobce nedostavil k nařízenému přezkoušení odborné způsobilosti k řízení drážních vozidel a nepředložil posudek o zdravotní způsobilosti k této činnosti.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. Zdůraznil, že předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí vydané v průběhu správního řízení o omezení nebo zákazu řízení drážního vozidla, nikoli řízení o přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti osob k řízení. K vydání rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel je správní orgán pak oprávněn s přihlédnutím k výsledkům přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti. V tomto správním řízení tedy Drážní úřad hodnotí výsledky přezkoušení a posoudí, zda jsou splněny podmínky pro omezení nebo zákaz řízení; jiné okolnosti zkoumány nejsou. Zejména však v takovém řízení nelze zkoumat, zda byly splněny podmínky pro to, aby bylo zkoumání odborné a zdravotní způsobilosti vůbec nařízeno. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla předmětem správního řízení, na jehož konci bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, nemohl se ani soud zabývat žalobními námitkami zpochybňujícími splnění podmínek pro nařízení přezkumu této způsobilosti. Soud poukázal na skutečnost, že ačkoli bylo přezkoumání způsobilosti nařízeno, žalobce se k němu nedostavil, přičemž právě v rámci tohoto přezkoušení mohl uplatnit své námitky proti hodnocení nehodové události.
Městský soud v Praze neshledal důvodnou ani námitku, podle níž nebyla splněna podmínka pro zahájení správního řízení podle § 45 odst. 4 drážního zákona, neboť takovou podmínkou jsou výsledky přezkoušení, které se v daném případě neuskutečnilo. Soud totiž uvedl, že osoba, která se k nařízenému přezkoušení nedostavila, neprokázala způsobilost; v takové situaci zákon umožňuje zahájit řízení o zákazu řízení. Opačný výklad by umožnil vyhnout se bez nepříznivých následků rozhodnutí o zákazu řízení drážního vozidla tím, že se řidič k přezkoušení nedostaví. Soud ve shodě se žalovaným dodal, že pro posouzení existence podmínek pro zahájení řízení o zákazu řízení drážního vozidla není rozhodující, zda se žalobce v minulosti podrobil přezkoušení ze strany Českých drah a s jakým výsledkem, neboť přezkoušení zdravotní a odborné způsobilosti ze strany Drážního úřadu nelze nahradit jiným typem přezkoušení prováděným odlišnou institucí.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností. Tvrdil, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení způsobilosti je předběžným opatřením, které podle § 70 písm. b) s. ř. s. nepodléhá soudnímu přezkumu. Soud se tedy měl zabývat i námitkou důvodnosti nařízení přezkoušení jeho způsobilosti. Dále stěžovatel poukázal na rozdíly obsahu ustanovení § 45 odst. 4 a 5 drážního zákona. Zatímco v případě § 45 odst. 4 drážního zákona se vyžaduje pouhé zjištění nedostatků při řízení vozidla, které mohou ohrozit bezpečnost dopravy, v případě § 45 odst. 5 drážního zákona se vyžadují důvodné pochybnosti o odborné a zdravotní způsobilosti. Nedostatky ve smyslu § 45 odst. 4 citovaného zákona mohou vyplývat i z jiných skutečností než z pochybností o způsobilosti, a způsobilost v tomto případě trvá, pokud není prokázán opak. Důkazní břemeno je podle jeho přesvědčení na straně Drážního úřadu a z pouhého nedostatku při řízení vozidla nelze vyvozovat závěr o nezpůsobilosti. Za správný pak stěžovatel nepovažuje výklad soudu, podle něhož tím, že se nedostavil k přezkoušení své odborné a zdravotní způsobilosti, tuto způsobilost neprokázal, neboť v opačném případě by § 45 odst. 5 drážního zákona byl nadbytečným ustanovením. Je přesvědčen, že mu nelze přičítat k tíži, že vyhláška č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní a odbornou způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy, neupravuje situaci, kdy se osoba k přezkoušení nedostaví, a tuto mezeru nelze podle jeho názoru nahradit volnou úvahou správního orgánu.
Ve správním spise byl založen protokol o přezkoušení odborné způsobilosti podle § 45 odst. 4 a 5 drážního zákona, které se mělo uskutečnit na podkladě rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 8. 4. 2003. Podle tohoto protokolu se stěžovatel nedostavil k přezkoušení, v důsledku čehož byl hodnocen jako nezpůsobilý k řízení hnacích vozidel.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný postupoval nesprávně, jestliže vedl podle § 45 odst. 4 drážního zákona dvě správní řízení, neboť se domnívá, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení je předběžným opatřením. To je pak vyloučeno ze soudního přezkumu, proto proti němu stěžovatel nemohl, podle svých slov, soudně brojit, a proto se měl soud zabývat v řízení o přezkoumání rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel také námitkami zpochybňujícími legálnost nařízení přezkoušení způsobilosti k řízení. Nejvyšší správní soud však této argumentaci nepřisvědčil.
Z dikce ustanovení § 45 odst. 4 drážního zákona lze dovodit, že uvedený zákon v situaci, kdy jsou u osob – držitelů průkazu způsobilosti k řízení drážního vozidla – zjištěny nedostatky při řízení, předpokládá dva postupné kroky. Drážní úřad je totiž povinen nejprve nařídit přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti tak, jak je uvedeno ve větě první cit. ustanovení. Na základě výsledků tohoto přezkoušení pak může Drážní úřad rozhodnout o omezení řízení nebo zákazu řízení tak, jak vyplývá z věty druhé uvedeného ustanovení. Jak nařízení přezkoušení, tak rozhodnutí o omezení nebo zákazu řízení se pak uskutečňuje ve správním řízení (§ 64 drážního zákona).
Argumentaci stěžovatele v tom smyslu, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení je rozhodnutím předběžným, resp. předběžným opatřením, přijmout nelze. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti k řízení drážních vozidel vůbec není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ačkoliv tento úkon Drážního úřadu nese takové označení. Rozhodnutím Drážního úřadu o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti se totiž nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují veřejná subjektivní práva či povinnosti držitele průkazu způsobilosti. Na uvedené „rozhodnutí“ se tedy vztahuje kompetenční výluka, pokud jde o přezkum v režimu správního soudnictví, avšak nikoli podle § 70 písm. b) s. ř. s., nýbrž podle § 70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s.
Je-li tomu tak, pak stěžovatel mohl pravomocné správní rozhodnutí o nařízení přezkoušení napadnout odvoláním, což učinil, nikoli samostatnou žalobou ve správním soudnictví. To však, jak dále dovodil Nejvyšší správní soud, neznamená, že by toto rozhodnutí bylo možné přezkoumat postupem podle § 75 odst. 2 s. ř. s. věty druhé, podle níž byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li soudní řád správní žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Jiným „podkladovým úkonem“ ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. v projednávaném případě je totiž až protokol o výsledku zkoušky odborné způsobilosti vydaný Drážním úřadem, neboť pouze ten byl závazným podkladem pro přezkoumávané rozhodnutí, když zároveň současná právní úprava správního soudnictví neumožňuje takový úkon napadnout samostatnou žalobou. Z toho pak lze dovodit, že Městský soud v Praze měl s odkazem na § 75 odst. 2 s. ř. s. povinnost k námitce stěžovatele přezkoumat zákonnost protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti. Městský soud v Praze tak učinil, a to způsobem, který, jak bude uvedeno dále, byl Nejvyšším správním soudem shledán správným a zákonným.
Lze tedy shrnout, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel, čímž vymezil předmět soudního přezkumu, v rámci něhož nebylo možno přezkoumávat zákonnost předcházejícího rozhodnutí o nařízení přezkoušení způsobilosti, a naopak bylo možno k námitce přezkoumat zákonnost protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti stěžovatele. Proto Městský soud v Praze postupoval v souladu se zákonem, jestliže se žalobními námitkami stěžovatele zpochybňujícími splnění zákonných podmínek pro nařízení přezkoušení způsobilosti podle § 45 odst. 4 drážního zákona nezabýval.
Úkolem Městského soudu v Praze bylo přezkoumat splnění zákonných podmínek pro vydání rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel. S jeho závěry o naplnění těchto podmínek v konkrétním případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Drážní úřad může skutečně rozhodnout o omezení nebo zákazu řízení pouze na podkladě výsledků prošetření odborné a zdravotní způsobilosti držitele průkazu způsobilosti. Jestliže byl stěžovatel řádně předvolán k přezkoušení odborné způsobilosti, proti čemuž se odvolal, a odvolací orgán správnost a zákonnost rozhodnutí o nařízení prošetření potvrdil a k tomuto prošetření stanovil nový termín, avšak stěžovatel se k nařízenému prošetření bez omluvy nedostavil, nezbylo Drážnímu úřadu než vydat posudek, v rámci nějž deklaruje neprokázání odborné způsobilosti stěžovatelem. Stěžovateli tedy byla dána možnost prokázat svou odbornou způsobilost, a tím odvrátit nebezpečí nastoupení negativních důsledků pro výkon svého povolání, a bylo jeho povinností se k nařízenému přezkoušení dostavit. Neučinil-li tak, pak neprokázal svoji způsobilost, resp. svévolně znemožnil správnímu orgánu tuto odbornost prověřit. V takovém případě je třeba nedostavení se k prošetření bez jakékoliv omluvy považovat za skutečnost postavenou naroveň faktickému neprokázání způsobilosti. Na argumentaci Městského soudu v Praze o nepřijatelnosti opačného výkladu uvedených ustanovení, která by komukoli umožnila vyhnout se zákazu řízení pouhým nedostavením se k prošetření způsobilosti, Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje, neboť se s ní v plném rozsahu ztotožňuje. I z tohoto důvodu byl Nejvyšším správním soudem shledán zákonným závěr Městského soudu v Praze o tom, že zákonem stanovené podmínky pro zahájení řízení o zákazu řízení drážního vozidla, resp. pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, byly splněny. Zároveň je z uvedeného nepochybné, že se Městský soud v Praze zabýval zákonností protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti postupem podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s., a jestliže tento protokol shledal zákonným, Nejvyšší správní soud s takovým závěrem souhlasí. Městský soud v Praze tedy shora uvedené právní otázky posoudil správně.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.