3789/2018
Vodní zákon: působnost správních orgánů
Vodní zákon: působnost správních orgánů
k § 38 odst. 13 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákonů č. 20/2004 Sb., č. 150/2010 Sb. a č. 350/2012 Sb.
Rozhodování o odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu podle § 38 odst. 13 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, v pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, spadá do působnosti Ministerstva životního prostředí. Rozhodnutí o odvolání vydané Ministerstvem zemědělství je pro nedostatek jeho působnosti nicotné.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2017, čj. 15 A 86/2014-73)*)*)
Prejudikatura:
č. 1629/2008 Sb. NSS.Věc:
Akciová společnost ČEZ proti Ministerstvu zemědělství za účasti 1) státního podniku Povodí Ohře a 2) Radka H. o posouzení vod.Žalovaný vydal dne 30. 9. 2014 rozhodnutí, jímž bylo na základě odvolání osoby zúčastněné na řízení 2) změněno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 13. 1. 2014 tak, že výrok po změně zní: „
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, jako místně a věcně vodoprávní úřad podle § 107 odst. 1 písm. p) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl podle § 38 odst. 13 vodního zákona, v řízení z moci úřední, že vody vyvěrající na zemský povrch na pozemcích p. č. 201/3, 201/7 a 239/1 v k. ú. Hořetice u Žiželic, a následně odtékající do toku Hutná jsou odpadními vodami ve smyslu § 38 odst. 1 vodního zákona
.“Žalobkyně podala žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž namítala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno správním orgánem, který k jeho vydání nebyl vůbec věcně příslušný, a proto je nicotné ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. Správním orgánem příslušným k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu dle ní bylo Ministerstvo životního prostředí. Předmětné správní řízení bylo zahájeno z moci úřední, vodoprávní úřad v oznámení o zahájení řízení označil za jeho předmět posouzení, zda vody vyvěrající na pozemcích parc. č. 201/3, 201/7 a 239/1 v katastrálním území Hořetice u Žiželic jsou odpadními vodami podle § 38 odst. 13 vodního zákona. Takto vymezený předmět řízení se podle žalobkyně nemohl v odvolacím řízení změnit. Řízení o určení, zda se jedná o odpadní vody, či nikoli, je systematicky zařazeno do dílu 5 vodního zákona výslovně nazvaného „
Ochrana jakosti vod
“, tudíž jde o řízení na úseku ochrany jakosti vod, které podle § 108 odst. 3 písm. a) vodního zákona spadá do gesce
Ministerstva životního prostředí. Žalobkyně připomněla, že s tímto názorem se ztotožnil i žalovaný, který původně věc postoupil Ministerstvu životního prostředí. Podle žalobkyně na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že předmětné řízení není výslovně uvedeno v dílčím výčtu jednotlivých věcí na úseku ochrany množství a jakosti povrchových a pozemních vod obsaženém v § 108 odst. 3 písm. a) vodního zákona, neboť tento výčet je pouze demonstrativní. Žalobkyně dále poukázala na § 126 odst. 4 vodního zákona ve spojení s § 15 odst. 1 a § 19 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „kompetenční zákon“), a zdůraznila, že zákonodárce svěřil celou působnost na úseku ochrany jakosti vod, tj. včetně určení, zda se jedná o odpadní vody, Ministerstvu životního prostředí, nikoli žalovanému. Jiný výklad označila žalobkyně za nelogický a absurdní
. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že věcné argumenty obsažené v žalobě se převážně zakládají na odborném vyjádření nazvaném „Zhodnocení hydrogeologických a hydrochemických poměrů bývalého odkaliště Vysočany vypracované společností INSET s. r. o. v listopadu 2014
“, které v době rozhodování žalovaného neexistovalo a k němuž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. nelze přihlížet. Podle žalovaného však ani na základě tam uvedených závěrů nelze vyloučit, že vody vyskytující se na předmětných pozemcích jsou vodami odpadními ve smyslu § 38 vodního zákona.Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl, že rozhodnutí žalovaného je nicotné.
Z odůvodnění:
[1] Konstantní
judikatura
Nejvyššího správního soudu vymezila nicotnost jako „[…] specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS). Rozšířený senát dále v tomto rozsudku vyjmenoval podstatné vady, které nicotnost rozhodnutí způsobují. Jedná se např. o těžké vady působnosti (pravomoci) a příslušnosti, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost nebo nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním slova smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.[2] Jednou z uvedených podstatných vad trpí i žalobou napadené rozhodnutí, jehož vydání podle zjištění soudu vůbec nespadalo do působnosti žalovaného.
[3] V projednávané věci bylo předmětem správního řízení vydání rozhodnutí podle § 38 odst. 13 vodního zákona, který stanoví, že „[v] pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, rozhoduje vodoprávní úřad“. K vydání rozhodnutí I. stupně byl podle § 107 odst. 1 písm. p) vodního zákona příslušný krajský úřad. Odvolacím správním orgánem pak byl podle § 89 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 178 odst. 2 větou druhou téhož zákona ústřední vodoprávní úřad, jehož působnost vykonává jednak žalovaný a jednak další ministerstva vyjmenovaná v § 108 vodního zákona.
[4] Působnost žalovaného je upravena v § 108 odst. 1 vodního zákona takto: „Není-li tímto zákonem stanoveno jinak, vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu Ministerstvo zemědělství.“ Žalovaný tedy vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu jen tehdy, pokud tato není zákonem vyhrazena jinému ministerstvu.
[5] Pro určení příslušného ústředního vodoprávního úřadu, který byl oprávněn vydat rozhodnutí o odvolání v této věci, je z hlediska systematiky zákona podstatné, že řízení podle § 38 odst. 13 vodního zákona, ze kterého vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, je zařazeno v hlavě V vodního zákona, nazvané „Ochrana vodních poměrů a vodních zdrojů“, konkrétně v dílu 5, nazvaném „Ochrana jakosti vod“. Působnost ústředního vodoprávního úřadu v oblasti ochrany jakosti vod svěřuje vodní zákon Ministerstvu životního prostředí, když v § 108 odst. 3 písm. a) určuje, že „Ministerstvo životního prostředí vykonává působnost ústředního vodoprávního úřadu ve věcech ochrany množství a jakosti povrchových a podzemních vod, a to
1. povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních [§ 8 odst. 1 písm. c)],
2. povolení k čerpání znečištěných podzemních vod za účelem snížení jejich znečištění a k jejich následnému vypouštění do těchto vod, popřípadě do vod povrchových [§ 8 odst. 1 písm. e)],
3. povolení k vypouštění odpadních vod s obsahem zvlášť nebezpečných látek do kanalizací (§ 16),
4. stanovení minimálního zůstatkového průtoku a uložení povinnosti osadit na vodním díle cejch nebo vodní značku a povinnosti pravidelně měřit minimální zůstatkový průtok a podávat vodoprávnímu úřadu a správci povodí zprávy o výsledcích měření (§ 36),
5. stanovení minimální hladiny podzemních vod a uložení povinnosti předložit návrh jímacího řádu, popřípadě povinnosti pravidelně měřit hladinu podzemních vod, způsobu měření a povinnosti podávat vodoprávnímu úřadu a správci povodí zprávy o výsledcích měření (§ 37),
6. činnosti při povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních a přebírání výsledků měření objemu vypouštěných vod a míry jejich znečištění (§ 38),
7. přípravy návrhu prováděcího předpisu, kterým se stanoví ukazatele a hodnoty přípustného znečištění vod (§ 31, 32, 33, 35 a 38).“
[6] Řízení upravené v § 38 odst. 13 vodního zákona zcela nepochybně patří k věcem ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, které jsou uvedeny v úvodní větě citovaného ustanovení, a bezprostředně souvisí s činnostmi uvedenými pod bodem 6 výčtu, nicméně v tomto taxativním výčtu není zahrnuto. To ovšem podle názoru soudu ještě neznamená, že by automaticky spadalo do obecné působnosti žalovaného. Při určování působnosti podle vodního zákona totiž nelze opomíjet jeho § 126 odst. 4, podle kterého „[p]ůsobnost vodoprávních úřadů výslovně neuvedenou je třeba posuzovat podle oblastí, v nichž jim výkon státní správy přísluší“. Základní vymezení oblastí působnosti jednotlivých ministerstev je přitom upraveno v kompetenčním zákoně.
[7] Z § 15 odst. 1 a § 19 odst. 2 věty první kompetenčního zákona zcela jednoznačně vyplývá, že žalovaný nemá působnost v oblasti ochrany jakosti povrchových a podzemních vod, která je explicitně uvedena jako výjimka z jeho kompetencí. Oblast ochrany jakosti povrchových a podzemních vod je naopak výslovně svěřena Ministerstvu životního prostředí.
[8] Vycházeje z těchto úvah dospěl soud k jednoznačnému závěru, že ve vodním zákoně konkrétně neupravená působnost ústředního vodoprávního úřadu v oblasti posuzování, zda se jedná o vody odpadní, či nikoli, nesvědčí žalovanému, nýbrž Ministerstvu životního prostředí, jemuž podle § 19 odst. 2 kompetenčního zákona přísluší výkon státní správy v oblasti ochrany jakosti povrchových a podzemních vod. Do této oblasti přitom rozhodování v pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, naprosto jednoznačně patří. Tento závěr pak logicky koresponduje i s vymezením působnosti Ministerstva životního prostředí v § 108 odst. 3 písm. a) vodního zákona, neboť orgán, který je oprávněn povolovat vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních, by měl být nadán také kompetencí posoudit, zda se jedná o odpadní vody, či nikoli.
[9] Lze tedy shrnout, že rozhodování o odvolání proti rozhodnutí vodoprávního úřadu podle § 38 odst. 13 vodního zákona v pochybnostech o tom, zda se jedná o odpadní vody, spadá do působnosti Ministerstva životního prostředí, tudíž podle § 108 odst. 1 vodního zákona působnost ústředního vodoprávního úřadu v této oblasti nevykonává žalovaný, což znamená, že žalovaný nebyl nadán působností k vydání napadeného rozhodnutí. Absolutní nedostatek působnosti žalovaného představuje natolik závažnou vadu, že způsobuje nicotnost jím vydaného rozhodnutí. Soud proto tímto rozsudkem v souladu s § 76 odst. 2 s. ř. s. vyslovil, že napadené rozhodnutí je nicotné. Za dané procesní situace, kdy nicotnost rozhodnutí je vadou nezhojitelnou, ztratilo na významu, aby se soud zabýval ostatními žalobními námitkami. (…)
*) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, čj. 5 As 38/2017-195.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.