4503/2023
Vězeňská služba: označování zákazu kouření; vystavování účinkům pasivního kouření a nedůstojné či nefunkční hygienické zařízení ve vězeňské cele; Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem
Vězeňská služba: označování zákazu kouření; vystavování účinkům pasivního kouření a nedůstojné či nefunkční hygienické zařízení ve vězeňské cele
Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem
k § 9 odst. 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek
k § 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (v textu jen „ZVTOS“)
I. Ředitel věznice není povinen označovat jednotlivé prostory věznice grafickou značkou „Kouření zakázáno“ ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek.
II. Vystavení vězně účinkům pasivního kouření může být nezákonným zásahem pro porušení § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
III. Nedůstojné či nefunkční hygienické zařízení ve vězeňské cele může být nezákonným zásahem vůči vězni pro porušení § 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023, čj. 55 A 16/2022-121)1)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 157/2009 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 2379/08); rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2000, Kudła proti Polsku (stížnost č. 30210/96), a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 10. 2005, Fedotov proti Rusku (stížnost č. 5140/02), ze dne 16. 10. 2008, Stoine Hristov proti Bulharsku (stížnost č. 36244/02), ze dne 12. 3. 2009, Aleksandr Makarov proti Rusku (stížnost č. 15217/07), ze dne 14. 9. 2010, Florea proti Rumunsku (stížnost č. 37186/03), ze dne 25. 1. 2011, Elefteriadis proti Rumunsku (stížnost č. 38427/05), ze dne 10. 1. 2012, Ananyev a další proti Rusku (stížnosti č. 42525/07 a 60800/08), a ze dne 8. 12. 2015, Mironova a další proti Litvě (stížnost č. 40828/12).Věc:
J. M. proti Vězeňské službě České republiky, Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence
Brno, o ochranu před nezákonným zásahem.V této věci Krajský soud v Brně posuzoval otázku možného nezákonného zásahu ze strany žalované věznice umístěním žalobce v průběhu jeho eskorty dočasně (asi na jednu hodinu) do cel, které nejsou opatřeny piktogramy zákazu kouření, žalobce je v nich vystaven pasivnímu kouření a jejich sanitární vybavení je nedůstojné, případně nefunkční.
V žalobě doručené soudu dne 11. 7. 2022 žalobce uvedl, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let, který vykonává ve Věznici Mírov. Z důvodu soudních řízení je pravidelně od července 2014 eskortován přes Sběrné a eskortní středisko (SES) žalované. Eskorta probíhá tak, že brzy ráno je žalobce vyveden ze své cely a podroben prohlídce, z níž je následně odveden do autobusu. Cestuje nejprve do Olomouce a následně druhým autobusem do Brna. Tam je příkazem umístěn na jednu ze čtyř cel SES, kterou si nemůže vybrat. Zde pobývá přibližně jednu hodinu, než jej dozorce vyzve k pokračování v cestě do cílové věznice.
Cela SES není označena piktogramem zákazu kouření či trvale monitorována a je značně stísněná. Je sice ventilovaná, ale vzhledem k množství odsouzených, kteří tam kouří, je žalobce vystavován účinkům pasivního kouření. Žalobce samozřejmě chápe potřebu kuřáka si po dlouhé cestě dát cigaretu, avšak není k tomu určen prostor. Jeho vystavení pasivnímu kouření je zásahem s trvajícími následky, neboť v důsledku toho vznikají zdravotní problémy, které dosud řeší (nutnost zvýšení léků a spreje). Dále žalobce uvedl, že je na této cele nucen snášet nelidské a ponižující zacházení. Cela je vybavena sanitárním zařízením (plechovým záchodem a umyvadlem), které je často nefunkční, špinavé, zarezlé a zapáchající. Toaleta není zcela zakrytá a je z ní vidět. Žalovaná tyto problémy neřeší a neprovádí potřebná opatření. Žalobce se obrátil na Veřejného ochránce práv, krajské a vrchní státní zastupitelství, avšak k nápravě nedošlo.
Žalobce navrhl, aby soud označil za nezákonný zásah umístění žalobce do cel SES žalované, v nichž je vystaven pasivnímu kouření a nehumánnímu zacházení spočívajícímu v nedůstojném a nefunkčním hygienickém vybavení. Současně žádal, aby soud žalované nařídil upustit od nezákonného zásahu, neboť hrozí jeho opakování v budoucnu (v řádu měsíců). Podáním doručeným dne 23. 8. 2022 žalobce rozšířil žalobu tak, že se kromě popsaného trvajícího zásahu jednalo též o jednotlivé zásahy s trvajícími následky, k nimž došlo při jeho pobytu v celách SES v nepravidelných termínech v období od července 2014 do června 2021.
Při jednání žalobce doplnil svá tvrzení tak, že k tvrzeným zásahům docházelo při odpolední eskortě, tj. v polovině případů, jak byly specifikovány v žalobě. Dopolední eskorta bývá kratší a vězni nemají příležitost vybavit se kuřáckými potřebami. Žalobce průběh jednotlivých eskort řešil s cílovými věznicemi, nikoliv s žalovanou. Od malička je astmatik a nemůže pracovat v prašném prostředí, je nekuřák. V roce 2017 nebo 2018 musel tři týdny sdílet v jiné věznici celu s kuřákem a od té doby se jeho zdravotní stav zhoršuje. Při každé eskortě se nechává ošetřit větší dávkou léků. Lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu žalobce jsou uloženy u Okresního soudu v Jičíně, kde vede spor ohledně nesprávného úředního postupu věznice v souvislosti s uvedeným třítýdenním pobytem v cele s kuřákem.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkázala na výsledky svých šetření obsažené v předložených správních spisech týkajících se této věci.
První spis byl založen v souvislosti se stížností žalobce ze dne 13. 9. 2021 adresovanou žalované a s podnětem dle § 16a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ze dne 2. 9. 2021 adresovaným Krajskému státnímu zastupitelství v Brně ohledně podmínek v celách SES. Ve spisu je obsaženo vyjádření komisaře ze dne 30. 9. 2021, podle nějž jsou věci osobní potřeby a další osobní věci vězněné osoby (včetně kuřiva a kuřáckých potřeb) před zahájením mezikrajové eskorty po provedení prohlídky uloženy a následně přepravovány v zapečetěných vacích samostatně v úložném prostoru eskortních vozidel. Tyto vaky se rozpečeťují až po příjezdu eskortované osoby do cílové věznice. Tento postup je upraven v § 45 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 33/2019. V průběhu eskorty je eskortovaným osobám zakázáno kouření, a tyto osoby nemají k dispozici kuřivo a kuřácké potřeby. Zákaz kouření platí i na celách SES; příslušníci vězeňské služby provádí nepravidelně kontrolu cel SES tak, aby zabránili případné nepovolené činnosti včetně porušování zákazu kouření. Dále bylo ve spisu založeno vyjádření investičního technika ze dne 30. 9. 2021, z nějž vyplývá, že velikost všech čtyř cel SES je totožná o rozměrech 4,99 m x 3,06 m, tj. o ploše 15,26 m2 (bez dvou výklenků pro WC a vstupního prostoru). Cely jsou osazeny okny, která lze otevírat a která zajišťují dostatečné větrání a přístup denního světla do místnosti. Pro zajištění cirkulace vzduchu jsou v celách vybudovány ventilační otvory s ventilátory vzduchu. Součástí cel je funkční umyvadlo s tekoucí vodou a volně přístupným sociálním zařízením, odděleným od zbývajícího prostoru cely neprůhlednou zástěnou. Cely jsou dále vybaveny lavicemi k dočasnému sednutí, elektrickým osvětlením a signalizačním zařízením. Vnitřní prostory cel nejsou vybaveny kamerovým systémem. Ve spisu byl též založen výňatek Vnitřního řádu pro odsouzené Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací
detence
Brno, dle jehož čl. 21 odst. 1 jsou v objektu věznice v souladu se zákonem ředitelem věznice určena místa a čas, kde je vzhledem k možnému ohrožení zdraví nekuřáků nebo z protipožárních důvodů povoleno kouřit. Místa, kde je kouření odsouzených povoleno, jsou označena viditelnou grafickou značkou.Druhý spis žalované byl veden v souvislosti s žádostí Krajského státního zastupitelství v Brně o došetření podnětu žalobce včetně provedení místního šetření. Součástí spisu bylo vyjádření investičního technika, které nad rámec jeho předchozího vyjádření obsahuje půdorys cel SES a vyjádření k možným závadám. Dle investičního technika je v případě závad nebo poškození vybavení cel SES (sociální zařízení, okna, lavice) ihned po zjištění dle možností započato s opravou vybavení tak, aby jej vězněné osoby mohly co nejdříve používat. V době oprav jsou využívány jiné cely, na kterých nejsou žádné závady. Podle úředního záznamu ze dne 1. 4. 2022 došlo tohoto dne k místnímu šetření cel SES státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně. Kontrolou nebyly zjištěny žádné nedostatky, ve všech celách byla k dispozici tekoucí voda na WC a u umyvadla. Na všech celách bylo možné dostatečně větrat. K tomu byla založena fotodokumentace chodby s celami, dveří jednotlivých cel, a vnitřků jedné cely. Zaujmout mohla především fotografie samotného sociálního zařízení, které bylo značně ušpineno.
K výzvě soudu žalovaná doplnila, že vězněným osobám jsou při provádění eskort určeny čtyři cely SES. Nejedná se o standardní cely pro ubytování, ale o eskortní cely určené pro dočasné umístění eskortovaných osob v rámci jejich umístění a přemístění. Tyto cely jsou vybaveny sanitárním zařízením v antivandalovém provedení a je na nich prováděn úklid každý den. V eskortní den (úterý, čtvrtek) je prováděn úklid před i po eskortě. Úklid zajišťuje příslušník žalované, který využívá k úklidu vězněné osoby. Tyto skutečnosti nejsou upraveny vnitřním předpisem. Každá eskortní cela je vybavena tísňovým hlásičem, který slouží k přivolání příslušníka žalované. Vizuální kontrola na eskortních celách je prováděna v intervalu 30 minut. Technická kontrola eskortních cel je prováděna dvakrát za týden. Eskortované osoby u sebe nemají kuřivo.
Podmínkami výkonu trestu na celách SES se na základě podnětu žalobce zabýval i Veřejný ochránce práv. Ze zprávy o šetření ze dne 19. 7. 2022 vyplývá, že zaměstnanci jeho kanceláře provedli návštěvu cel SES č. 2 a 4 a na jejím základě
ombudsman
neshledal pochybení ze strany žalované. Ve zprávě mimo jiné zdůraznil, že odsouzení jsou na těchto celách umístění pouze po omezený čas, přičemž se tam střídají různé osobnosti. Z tohoto pohledu se nejeví jako nedůstojné sociální zařízení v plechovém provedení antivandal.Dne 14. 2. 2023, tj. v den vydání rozsudku v této věci, provedl místní ohledání v celách SES i Krajský soud v Brně, který žalobu zčásti odmítl pro opožděnost a ve zbytku ji zamítl.
Z odůvodnění:
(…) [26] Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav věci ke dni svého rozhodnutí. Žalobce vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Mírov. Od roku 2014 je nepravidelně několikrát ročně eskortován přes Sběrné a eskortní středisko žalované, kde je přibližně na jednu hodinu umístěn společně s dalšími odsouzenými do jedné ze čtyř cel, kterou si nemůže vybrat. Všechny čtyři cely nicméně vypadají stejně – jde o místnost obdélníkového tvaru s dvěma otevíratelnými okny vybavenou lavicí (lavicemi) a sociálním zařízením za neprůhlednou zástěnou o velikosti 134 cm x 150 cm. Na plechové sociální zařízení (spojený záchod a umyvadlo) není z cely běžně vidět – vyjma prostoru před vstupem za zástěnu. Při místním ohledání soud nezjistil nefunkčnost sociálního zařízení ani nepřiměřené zašpinění či zápach. V cele č. 4 byl cítit cigaretový kouř a v míse toalety byl vhozen nedopalek cigarety. Cely jsou vybaveny přivolávacím zařízením, jsou pravidelně kontrolovány příslušníky vězeňské služby, nejsou monitorovány kamerou. Oproti stavu v době podání žaloby jsou na dveřích cel umístěny piktogramy zákazu kouření. Na celách je kouření zakázáno vnitřním řádem žalované, přičemž eskortovaným osobám je před zahájením eskorty (tj. před pobytem na celách SES) odebráno kuřivo a kuřácké potřeby, které jsou až do skončení eskorty uloženy v zapečetěných vacích společně s dalšími věcmi odsouzených.
VII. Posouzení věci
[27] Žalobce žalované vytýkal vystavování pasivnímu kouření na celách SES (a v této souvislosti též absenci piktogramu zákazu kouření) a nedůstojné či nefunkční hygienické zařízení na těchto celách. Těmito otázkami se soud postupně zabýval.
VII.A Absence piktogramu zákazu kouření
[28] V § 8 odst. 1 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jsou vyjmenovány prostory, ve kterých je zakázáno kouřit. Mezi těmito prostory nejsou uvedeny prostory věznice či prostory cel ve věznici. Podle § 9 odst. 2 téhož zákona pak platí, že
prostor, s výjimkou prostoru uvedeného v § 8 odst. 1 písm. c), nebo dopravní prostředek, kde je kouření zakázáno, je osoba podle odstavce 1
[tj. vlastník, provozovatel apod.] povinna u vstupu označit zjevně viditelnou grafickou značkou „Kouření zakázáno“. Grafická podoba značky je uvedena v příloze k tomuto zákonu.
[29] Z uvedeného vyplývá, že zákonná povinnost umístit piktogram zákazu kouření stíhá pouze vlastníky či provozovatele prostorů, které jsou vyjmenovány v § 8 odst. 1 zákona č. 65/2017 Sb., v nichž je kouření zákonem zakázáno. Jelikož prostory věznice v tomto ustanovení uvedeny nejsou, není ani její ředitel povinen tyto prostory označovat piktogramem zákazu kouření. Pokud tedy cely SES nebyly takto označeny, nejednalo se o porušení zákona, a tím méně o nezákonný zásah proti žalobci. V této části je proto žaloba bez dalšího nedůvodná. Jestliže žalovaná následně přistoupila k umístění těchto piktogramů na dveře cel SES, lze to nicméně považovat za vhodné opatření, které všem příchozím připomíná existenci zákazu kouření.
VII.B Pasivní kouření
[30] Lze považovat za notorietu, že vystavení osoby pasivnímu kouření může mít vliv na její zdraví. Při posuzování této části žaloby je tak fakticky ve hře právo žalobce na ochranu zdraví jako součásti jeho fyzické integrity zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nedotknutelnost osoby, srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08, č. 157/2009 Sb. ÚS).
Judikatura
Evropského soudu pro lidská práva pak v případě ochrany zdraví vězněných osob bere v potaz hned tři články Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“): čl. 2 (právo na život), čl. 3 (zákaz mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu) a čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života).[31] V souvislosti s vystavením vězně pasivnímu kouření ze strany spoluvězňů vychází Evropský soud pro lidská práva především z toho, že mezi členskými státy Rady Evropy dosud neexistuje shoda ohledně kouření a regulace práva kouřit ve věznicích. V některých státech jsou kuřáci umísťováni do cel s nekuřáky, v jiných státech jsou tyto dvě skupiny vězňů oddělovány. V některých státech je kouření povoleno jen v určitých vyhrazených prostorech, v jiných však taková omezení neexistují (rozhodnutí ze dne 13. 11. 2006,
Aparicio Benito proti Španělsku
, stížnost č. 36150/03). Kromě toho odpovědnost státu za porušení Úmluvy nevzniká, pokud je vězeň sice vystaven pasivnímu kouření, avšak na základě jeho stížnosti je zjednána náprava (je přemístěn mezi nekuřáky, rozsudek ze dne 16. 10. 2008, Stoine Hristov proti Bulharsku
, stížnost č. 36244/02). V určitých případech však přesto může dojít k porušení Úmluvy. Soud tak shledal porušení čl. 3 v situaci, kdy vězeň – nekuřák neměl k dispozici samostatnou celu a musel několik let tolerovat kouření spoluvězňů i na vězeňské ošetřovně a ve vězeňské nemocnici v rozporu s doporučením svého lékaře (rozsudek ze dne 14. 9. 2010, Florea proti Rumunsku
, stížnost č. 37186/03). K porušení téhož článku pak došlo i v situaci, kdy byl vězeň vystaven pasivnímu kouření, ač trpěl dle lékařských potvrzení plicní fibrózou, přičemž soužití s kuřáky u něj vyvolalo chronickou obstrukční bronchitidu. V tomto případě považoval soud za nepřijatelná i krátkodobá vystavování vězně pasivnímu kouření v čekárnách rumunského soudu (rozsudek ze dne 25. 1. 2011, Elefteriadis proti Rumunsku
, stížnost č. 38427/05). [32] Lze tak shrnout, že regulace kouření ve věznicích je primárně na českém zákonodárci (samotná absence takové úpravy by nebyla v rozporu s Úmluvou). K porušení ústavně (Úmluvou) zaručených práv vězně na zachování tělesné integrity pak může dojít v případech, kdy je vězeň – nekuřák přes svou stížnost nucen sdílet prostory s kuřáky (tj. stát – vězeňská služba nijak nereflektuje na jeho výhradu). Současně se však musí jednat o situaci, kdy je vězeň vystaven pasivnímu kouření soustavně a dlouhodobě a/nebo trpí vážnou nemocí, jejíž průběh je dle lékařských zpráv pasivním kouřením zhoršován.
[33] Z přechozí části VI.A by bylo lze mylně dovozovat, že v objektech Vězeňské služby je kouření povoleno nebo že není regulováno. Tak tomu ovšem není – právní úprava je pouze obsažena v jiných předpisech, než je zákon č. 65/2017 Sb. V obecné rovině jde o § 2 odst. 2 ZVTOS, podle nějž se s odsouzenými ve výkonu trestu musí jednat mimo jiné tak, aby bylo zachováno jejich zdraví. V souvislosti s pasivním kouřením navazuje na tuto obecnou normu § 23 odst. 7 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „ŘVTOS“), podle nějž
na základě vlastní žádosti se odsouzený nekuřák umístí vždy odděleně od odsouzených kuřáků
. Tyto dvě normy zakládají právní rámec pro posouzení jednání žalované věznice, neboť jí ukládají konkrétní povinnosti. K nezákonnému zásahu by tak mohlo dojít v situaci, kdy by vystavení vězně pasivnímu kouření mělo za následek „nezachování“ jeho zdraví, tj. porušení § 2 odst. 2 ZVTOS. Je zřejmé, že takový zásah by se musel odehrát v určité intenzitě, přičemž soud v tomto ohledu považuje za relevantní
mantinely vymezené výše citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nezákonným zásahem by pak mohla být též situace, kdy by nebylo vyhověno žádosti vězně o umístění odděleně od kuřáků. Tento typ zásahu však nebyl předmětem projednávané věci.[34] ZVTOS dále v souvislosti s problematikou pasivního kouření obsahuje úpravu, která klade povinnosti samotným vězňům. Podle § 28 odst. 2 písm. o) ZVTOS je tak odsouzený povinen
dodržovat zákaz kouření v místech, kde je to vzhledem k možnému ohrožení zdraví nekuřáků nebo z protipožárních důvodů ředitelem věznice zakázáno.
Dle § 28 odst. 1 ZVTOS je pak odsouzený povinen zachovávat též ustanovení vnitřního řádu věznice.
V projednávaném případě čl. 21 odst. 1 vnitřního řádu žalované stanoví, že v objektu věznice jsou v souladu se zákonem ředitelem věznice určena místa a čas, kde je vzhledem k možnému ohrožení zdraví nekuřáků nebo z protipožárních důvodů povoleno kouřit.
Místa, kde je kouření odsouzených povoleno, jsou označena viditelnou grafickou značkou.
Porušení zákazu kouření vězněm je kázeňským přestupkem (§ 46 odst. 1 ZVTOS).[35] O žalobcem předestřeném případu pak soud uvážil následovně. Zákaz kouření na celách SES žalované je zajištěn legislativně i v prováděcích předpisech. Současně jsou v případě eskort ze strany žalované činěna rutinní systémová opatření, která předcházejí tomu, aby eskortovaní vězni měli k dispozici kuřivo a prostředky ke kouření (osobní prohlídka, převoz těchto věcí v zapečetěném vaku odděleně od vězňů). Eskortovaní vězni vědí, že je na celách SES kouření zakázáno, a že v případě porušení tohoto zákazu se nutně dopustí kázeňského přestupku. Cely SES nejsou monitorovány kamerou (což žalované ani žádný předpis neukládá), avšak dodržování kázně včetně zákazu kouření je nepravidelně kontrolováno příslušníky Vězeňské služby. V případě porušení zákazu kouření je možné přivolat příslušníka Vězeňské služby a celu vyvětrat.
[36] Právě uvedené by mělo vést k minimalizaci kouření na celách SES žalované. Již tato skutečnost významně odlišuje případ žalobce od případů řešených Evropským soudem pro lidská práva. V nich totiž nebylo kouření ve věznici zakázáno či jinak regulováno, a vězni tak byli nuceně vystaveni pasivnímu kouření s vědomím věznice. Nelze samozřejmě vyloučit, že i přes poměrně robustní preventivní i represivní (kázeňská) opatření k porušení zákazu kouření na celách SES došlo. Soud toho ostatně byl sám svědkem při místním ohledání v cele č. 4. Současně soud ani nemá důvod zpochybňovat tvrzení žalobce, že trpí astmatem. Pak je ale třeba též přihlédnout k tomu, že žalobce byl takovému prostředí vystaven nepravidelně několikrát do roka pouze na omezenou dobu (cca jednu hodinu). Sám žalobce uvedl, že zdravotní problémy začal vnímat až v roce 2017 nebo 2018 poté, kdy byl umístěn na tři týdny na celu s kuřákem. Rovněž uvedl, že spoluvězni kouří v celách SES při odpoledních eskortách, kdy mají možnost opatřit si kuřivo. Fakticky tak z žalobcem uvedených cca 90 případů eskort lze hovořit o 15 – 20 eskortách v průběhu čtyř let (od roku 2017), kdy teoreticky mohl být vystaven pasivnímu kouření na dobu přibližně jedné hodiny. Současně žalobce v průběhu jednotlivých eskort nebo po nich takovou situaci nikdy neřešil přímo s žalovanou a nikdy jí nesdělil jakékoliv zdravotní problémy. Nebyla zde tedy ze strany žalobce konkrétní stížnost, kterou by žalovaná ignorovala. Na základě těchto úvah soud nemá za to, že by eventuální krátkodobé vystavení cigaretovému dýmu výrazně zhoršovalo žalobcův zdravotní stav, tj. že by byla překonána požadovaná intenzita zásahu do jeho práv. V tom je podstatný rozdíl oproti žalobcem uváděnému případu, kdy byl po tři týdny kontinuálně vystaven pasivnímu kouření na ubytovací cele.
[37] Systémová opatření žalované, nahodilost a krátkodobost případného vystavení žalobce pasivnímu kouření, jakož i nikoliv excesivní dopady na jeho zdravotní stav vedou soud k závěru, že k zásahu do práv žalobce nedošlo v takové intenzitě, aby se dalo hovořit o nezákonném zásahu. Žaloba je v této části nedůvodná. Tento závěr soudu nicméně nijak nebrání žalované v přijetí dalších relevantních opatření (např. detektorů kouře či rozdělení eskortních cel na cely pro kuřáky a pro nekuřáky), kterými by preventivně eliminovala případné soudní spory v budoucnu.
VII.C Nedůstojné a nefunkční hygienické vybavení
[38] Další část žaloby se opětovně dotýká práva žalobce na zachování fyzické integrity (nedotknutelnosti osoby) jakož i práva nebýt vystaven ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). Případné porušení těchto práv je potom spojeno s narušením důstojnosti žalobce (čl. 1 Listiny). Z pohledu Úmluvy pak mohou nedostatky týkající se sanitárního zařízení ve vězeňské cele vést k porušení článku 3, případně čl. 8. V tomto ohledu
judikatura
Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že přístup k řádně vybaveným a hygienickým zařízením má prvořadý význam pro zachování pocitu osobní důstojnosti vězňů. Hygiena a čistota jsou také podmínkou a zároveň nutností pro zachování zdraví. Skutečně humánní prostředí není možné bez pohotového přístupu k toaletám nebo možnosti udržovat své tělo v čistotě (rozsudek ze dne 10. 1. 2012, Ananyev a další proti Rusku
, stížnosti č. 42525/07 a 60800/08). Na druhou stranu skutečnost, že je sociální zařízení zašpiněné nebo nefunkční, soud bere zpravidla jako jednu z více okolností, které jej vedly ke konstatování porušení článku 3 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 8. 12. 2015, Mironova a další proti Litvě
, stížnost č. 40828/12). [39] Hygienickým podmínkám ve věznicích se věnuje též . Evropská vězeňská pravidla [doporučení Výboru ministrů ze dne 1. 7. 2020, Rec(2006)2-rev] v čl. 18.1 stanoví, že ubytování poskytované vězňům (zejména veškeré prostory určené ke spánku), musí respektovat lidskou důstojnost a pokud možno soukromí a splňovat požadavky na zdraví a hygienu s náležitým ohledem na klimatické podmínky a zejména na podlahovou plochu, kubický obsah vzduchu, osvětlení, vytápění a větrání. Dle čl. 19.1 musí být všechny části každé věznice řádně udržovány a neustále zachovávány v čistotě. Dle čl. 19.2 musí být cely nebo jiné ubytovací prostory, do kterých jsou vězni při svém přijetí do věznice přiděleni, čisté. Dle čl. 19.3 musí mít vězni snadný přístup k sanitárním zařízením, která jsou hygienická a respektují soukromí.
relevantní
soft law
[40] Obdobně kladou důraz na čistotu a hygienu Pravidla OSN o minimálních standardech zacházení s vězněnými osobami (Pravidla Nelsona Mandely, příloha rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 17. 12. 2015, č. 70/175). Podle pravidla 15
sanitární zařízení musí být vhodně zařízena tak, aby umožňovala každé vězněné osobě v případě nutnosti vykonat potřebu, a to v čistých a přijatelných podmínkách.
Podle pravidla 17 všechny části věznice, které vězněné osoby pravidelně používají, musí být neustále udržovány v dobrém technickém stavu a pečlivě uklízeny.
[41] Ve světle shora uvedených principů je pak třeba vykládat vnitrostátní právní úpravu. Určující je v tomto případě základní obecná norma obsažená v § 2 odst. 1 ZVTOS, podle níž
trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody; tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti.
V úvahu připadá obdobně jako u pasivního kouření též odstavec 2 tohoto ustanovení, který ukládá povinnost jednat s odsouzenými tak, aby bylo zachováno jejich zdraví. Konkrétněji jsou povinnosti věznice rozvedeny v § 17 odst. 5 ŘVTOS: jsou-li ubytovacími místnostmi cely, musí být vybaveny sociálním zařízením, které obsahuje záchod a umyvadlo s tekoucí pitnou vodou; plocha sociálního zařízení se do ubytovací plochy nezapočítává. Záchod musí být oddělen od zbývajícího prostoru cely alespoň neprůhlednou zástěnou. Do každé cely musí být zavedeno elektrické osvětlení a signalizační (přivolávací) zařízení.
Oproti tomu § 28 odst. 2 písm. h) ZVTOS ukládá též odsouzeným povinnost dodržovat zásady hygieny. Podle § 17 odst. 4 ŘVTOS se k udržování pořádku, čistoty a hygieny v ložnicích a dalších prostorách ubytoven odsouzeným vydávají v potřebném množství běžné čisticí a dezinfekční prostředky.
[42] V zásadě lze na základě všeho výše uvedeného shrnout povinnosti Vězeňské služby následovně. Při umístění vězně do cely by v ní mělo být funkční a čisté sanitární zařízení (záchod a umyvadlo). Pokud v průběhu pobytu vězně v cele dojde k ušpinění či poruše na sanitárním zařízení, je Vězeňská služba povinna bez zbytečného odkladu po zjištění této skutečnosti tento stav napravit, a to buď prostřednictvím třetích osob (úklidová služba, opravář), jiných vězňů nebo tím, že vězni vydá čistící a dezinfekční prostředky potřebné k uvedení sanitárního zařízení do přijatelného stavu. Případným nezákonným zásahem přitom není samotný fakt, že sanitární zařízení je špinavé nebo nefunkční, ale skutečnost, že Vězeňská služba tento stav v rozumné době neodstranila. Obdobně jako u pasivního kouření je ovšem konstatování nezákonnosti zásahu podmíněno dosažením určité intenzity, tj. zda v důsledku (ne)konání Vězeňské služby mohlo dojít k narušení důstojnosti či zdraví vězně ve smyslu § 2 ZVTOS. Tak tomu bude například tehdy, když je vězeň umístěn do cely s nefunkčním či špinavým (nehygienickým) sociálním zařízením a Vězeňská služba přes jeho stížnost tuto situaci po delší dobu nijak neřeší.
[43] V projednávané věci žalobce tvrdí, že sanitární zařízení na celách SES je dlouhodobě (od roku 2014) nefunkční, špinavé a nehygienické. Cely SES byly na podnět žalobce ohledány státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně a zaměstnanci Veřejného ochránce práv. V obou případech byla konstatována funkčnost sanitárního zařízení. Z pořízených fotografií pak plyne, že cely SES jsou udržovány v čistotě. Jedna fotografie pořízená státním zástupcem nicméně obsahuje pohled na toaletu, která má ke konstatování čistoty a hygieničnosti vskutku daleko. I z tohoto důvodu soud sám provedl místní ohledání těchto cel. Sanitární zařízení shledal funkčním, čistým a bez nepřiměřeného zápachu. Ke dni rozhodování soudu tak žalobcem tvrzený zásah nepochybně netrvá. Pokud jde o jeho existenci dříve, pak (vyjma tvrzení žalobce) tomu nasvědčuje pouze ona fotografie pořízená státním zástupcem. Podle názoru soudu lze tvrzení žalobce a uvedenou fotografii hodnotit tak, že skutečně k zašpinění či nefunkčnosti toalety mohlo v minulosti dojít, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by žalovaná porušila svou povinnost uvést ji zpět do řádného stavu. Kromě toho žalobce neuvádí nic (žádné další okolnosti věci nebo specifické osobní potřeby), co by soud mělo vést k závěru, že byla v takovém případě dosažena intenzita porušení § 2 ZVTOS (srov. též rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000,
Kudła proti Polsku
, stížnost č. 30210/96, bod 91, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. 10. 2005, Fedotov proti Rusku
, stížnost č. 5140/02, bod 62).[44] Žalobce dále zjevně považuje za nedůstojný též samotný fakt, že sanitární zařízení je plechové (v provedení antivandal). V tomto ohledu se nicméně soud zcela shoduje s hodnocením Veřejného ochránce práv: v celách SES žalované se na velmi krátkou dobu shromažďují odsouzení různých povah a sociálních i hygienických návyků. Za této situace se soudu jeví logické, že je zvolen typ sanitárního zařízení, který je snadno udržovatelný a méně náchylný k poškození, než například keramické či plastové toalety.
[45] Žalobce též v některých svých podáních uváděl, že je na záchod v celách SES vidět. Soud dospěl k závěru, že oddělení toalety pouhou zástěnou s volným vchodem není nezákonným zásahem. Tato zástěna je jednak dostatečně vysoká, aby zakryla osobu používající záchod, jednak je vstup do toalety umístěn tak, aby zabraňoval pohledu dalších odsouzených z většiny cely (srov. naproti tomu situaci posuzovanou ESLP v rozsudku ze dne 12. 3. 2009
Aleksandr Makarov proti Rusku,
stížnost č. 15217/07). Nadto je třeba též vzít v úvahu skutečnost, že se nejedná o ubytovací celu, nýbrž o celu eskortní, kde žalobce a další vězni tráví pouze přechodnou dobu (cca 1 hodinu), a proto se soudu jeví takové uspořádání jako dostačující.[46] V této části je proto žaloba rovněž nedůvodná.
VII.D Princip de minimis
[47] V souvislosti s tvrzeným zásahem týkajícím se stavu hygienického vybavení považuje soud za potřebné uvést ještě následující. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze za nezákonný zásah označit jakýkoli nezákonný postup správního orgánu, ale pouze ten, který dosáhne určité intenzity. Jen takový postup může naplnit podmínky stanovené v § 82 s. ř. s. Ochranu ve smyslu tohoto ustanovení je nutné poskytnout jen proti nezákonným postupům, které představují reálný (nikoliv jen imaginární či mizivý) dopad do práv žalobce.
Judikatura
správních soudů zpravidla akceptuje požadavek určité minimální intenzity nezákonného postupu v hodnocení okolností konkrétní věci. Obdobně jako drobné pochybení ve správním řízení není důvodem pro rušení výsledného rozhodnutí, tak ani drobné pochybení, které mohlo zasáhnout veřejná subjektivní práva jednotlivce, nemá být v souladu s prosazovanou zásadou de minimis
(maličkostmi se soudce nezabývá) označeno za nezákonný zásah (srov. rozsudky NSS ze dne 7. 4. 2020, čj. 10 As 306/2019-20, ze dne 23. 9. 2021, čj. 9 As 133/2021-23, ze dne 16. 10. 2013, čj. 4 As 71/2013-35, a ze dne 15. 4. 2010, čj. 8 As 56/2009-99). non
curat praetor[48] Osoba vykonávající trest odnětí svobody ve věznici je nepochybně z hlediska ochrany svých práv znevýhodněna oproti osobám na svobodě. Je proto na místě, aby výkon trestu odnětí svobody podléhal vícevrstevnému dohledu, v němž hrají správní soudy nezastupitelnou roli. Ochranu vězně soudní mocí před konkrétním zásahem do jeho práv však nelze zaměňovat s paternalistickým dohledem nad všemi aspekty života za mřížemi. I soudní přezkum zásahů Vězeňské služby vůči vězněným osobám je tak omezen principem
de minimis
. Není totiž úkolem správních soudů přezkoumávat nahodilé nepříjemnosti, k nimž při provozu věznice běžně dochází a které může vězeň řešit okamžitě na místě například oznámením závady příslušníku Vězeňské služby. V projednávané věci soud nicméně s ohledem na tvrzenou dlouhodobost zásahu žalobu věcně přezkoumal. non
curat praetor1) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, čj. 7 As 68/2023-25.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.