Vydání 12/2007

Okresní pojišťovna Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky hlavního města Prahy platebními výměry ze dne 21. 11. 2002 uložila žalobci povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejném zdravotním pojištění a penále za období od 16. 2. 1999 do 21. 10. 2002. Pojišťovna vyšla ze zjištění, že žalobce jako osoba bez zdanitelných příjmů nehradil v tomto období v zákonem stanoveném termínu pojistné na zdravotní pojištění. Žalobce ovšem v rámci správního řízení před vydáním platebních výměrů ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2002 uvedl, že je od roku 1993 ve službách Církve československé husitské a jeho služební poměr duchovního dosud nezanikl. Nebyl podle jeho názoru rozvázán ani dohodou stran, ani jednostranným právním úkonem. Vyzval rovněž Okresní pojišťovnu VZP, aby předložila doklad, na základě kterého dospěla k závěru, že služební poměr žalobce k církvi zanikl, a zdůvodnila, proč je veden jako osoba bez zdanitelných příjmů. Na podporu svého tvrzení rovněž žalobce uvedl, že není ani v evidenci uchazečů o zaměstnání, a doložil potvrzení úřadu práce, že nemůže být zařazen do evidence, jelikož jeho pracovněprávní vztah stále trvá. Okresní pojišťovna VZP námitky žalobce neshledala důvodnými a platební výměry vydala.

Žalobce v odvolání uvedl, že Církev československá husitská sice oznámila žalované ukončení služebního poměru žalobce ke dni 23. 6. 1993, avšak žalobce již v roce 1997 Okresní pojišťovnu VZP upozornil na neplatný postup plzeňské diecéze Církve československé husitské s tím, že diecéze není podle vnitřních předpisů církve oprávněna rozvázat služební poměr s duchovním. Neoprávněnost postupu církve ve věci rozvázání služebního poměru dokládal žalobce pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, který k odvolání připojil. Tímto rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 přiznal žalobci proti Církvi československé husitské náhradu škody spočívající v ušlé mzdě za období od 20. 7. 1993 do 30. 4. 1995. Žalobce se přitom v řízení předcházejícím rozsudku domáhal společně se svou manželkou (rovněž duchovní Církve československé husitské) vedle náhrady mzdy i určení, že rozvázání služebního poměru duchovního bylo neplatné. Obvodní soud pro Prahu 6 však řízení v části týkající se určení neplatnosti rozvázání služebního poměru duchovního zastavil s odůvodněním, že by tím nepřípustně zasáhl do vnitřní autonomie církve garantované v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. I když odmítl jako nepříslušný rozhodnout ve věci neplatnosti zrušení služebního poměru žalobce k církvi (a odkázal přitom i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. 3. 1997), konstatoval, že se otázkou protiprávnosti postupu církve musí zabývat jako otázkou , neboť na jejím posouzení závisí posouzení otázky případné odpovědnosti za škodu. Soud vzal přitom za prokázané, že služební poměr s žalobcem a jeho manželkou rozvázala Diecézní rada Církve československé husitské v Plzni. Podle Organizačního řádu Církve československé husitské však služební poměr duchovního může rozvázat propuštěním ze služeb toliko Ústřední rada Církve československé husitské, a to buď na základě návrhu příslušné diecézní rady (vždy však po slyšení duchovního), nebo na základě rozhodnutí kárného výboru. V případě žalobce tak nebyl dodržen postup stanovený vnitřními předpisy církve, služební poměr ukončil k tomu nepříslušný orgán. Soud pak z toho vyvodil neplatnost takového rozvázání. Na základě tohoto zjištění pak Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 1999 k závěru, že Církev československá husitská porušila svou právní povinnost, a ve smyslu § 420 občanského zákoníku tak odpovídá za škodu, kterou tímto porušením způsobila.

Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky rozhodnutím ze dne 9. 7. 2003 odvolání žalobce proti rozhodnutím vydaným v I. stupni zamítl. Dospěl k závěru, že podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění jsou zdravotně pojištěny osoby, které mají trvalý pobyt na území ČR. Tyto osoby jsou podle § 4 stejného zákona povinny platit pojistné buď jako zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné, nebo osoby bez zdanitelných příjmů. Osobou bez zdanitelných příjmů je pak pojištěnec, který nemá příjmy ze zaměstnání ani ze samostatné výdělečné činnosti a není za něj plátcem pojistného stát. Diecézní rada plzeňské diecéze Církve československé husitské hromadným oznámením zaměstnavatele za červen 1993 ze dne 29. 6. 1993 oznámila žalované ukončení zaměstnání žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce pojišťovně neoznámil zahájení samostatné výdělečné činnosti či skutečnost, která by svědčila pro vznik nároku na zařazení do kategorie pojištěnců, za něž platí pojistné stát, byl zařazen ke dni 24. 6. 1993 do kategorie osob bez zdanitelných příjmů (tehdy podle zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění).

Za zaměstnance se pro účely zdravotního pojištění přitom považují osoby v pracovním poměru, pokud jsou účastny nemocenského pojištění podle předpisů o nemocenském pojištění. Vedle toho se podle § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění [do 31. 3. 1997 podle § 6a písm. a) zákona č. 550/1991 Sb.] pro účely zdravotního pojištění za zaměstnance v pracovním poměru považují i osoby ve služebním poměru. Podle § 7 a § 8 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, pojištění vzniká dnem vstupu do zaměstnání a zaniká dnem skončení zaměstnání, které zakládá pojištění podle tohoto zákona.

Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky vzal za prokázané, že z existujících pravomocných soudních rozhodnutí (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 211/1996 ze dne 26. 3. 1997 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, čj. 14 C 154/1995-92) jednoznačně nevyplývá, že žalobce byl neoprávněně propuštěn ze služeb církve, čili že s ním byl služební poměr rozvázán neoprávněně a že tento poměr dosud trvá. Vzhledem k tomu, že žalobce do dne rozhodování o odvolání Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky nepředložil žádné pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, jehož obsahem by bylo určení platnosti či neplatnosti rozvázání služebního poměru duchovního, pak Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky konstatoval, že byl žalobce oprávněně veden od 24. 6. 1993 v registru pojištěnců jako osoba bez zdanitelných příjmů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 2004 žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Ve svém právním hodnocení se ztotožnil se závěry žalované a vzal za prokázané, že služební poměr žalobce byl ukončen ke dni 23. 6. 1993, protože nebyl předložen jiný doklad, který by svědčil o opaku. Z této skutečnosti je podle soudu třeba vycházet, tzn. že v případě žalobce šlo po tomto datu o osobu bez zdanitelných příjmů.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Považoval za nesprávný právní závěr ohledně povahy , kterou mělo být trvání či netrvání pracovního poměru stěžovatele k jeho zaměstnavateli (stěžovatel byl duchovním Církve československé husitské), a napadal skutečnost, že se soud ve svém rozhodnutí ztotožnil s právním hodnocením žalované. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že správní úřad je vázán rozhodnutím o otázce tehdy, pokud o ní již rozhodl příslušný orgán. Přitom Městský soud v Praze dovodil, že žádné takové rozhodnutí prozatím vydáno nebylo, a je tudíž třeba vzít prozatím za prokázané, že byl se stěžovatelem rozvázán poměr duchovního ke dni 23. 6. 1993, jak zjistila žalovaná. Platební výměry vydané žalovanou jsou proto podle Městského soudu v Praze vydány na základě správně zjištěných skutečností a v souladu se zákonem. S tímto právním závěrem Městského soudu v Praze stěžovatel nesouhlasí. Svůj nesouhlas žalobce v kasační stížnosti odůvodnil tím, že Městský soud v Praze nevzal v úvahu usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2004, čj. 20 Cdo 1487/2003, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, čj. 58 Cdo 403/2002-25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2002, čj. 4 C 253/2001-14.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.