Vydání 4/2010

Číslo: 4/2010 · Ročník: VIII

2031/2010

Veřejné zakázky: public private partnership

Ochrana osobních údajů: žádost o zajištění opatření k nápravě
Ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 101/2002 Sb., o ochraně osobních údajů, zakládá subjektu údajů veřejné subjektivní právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů, jemuž odpovídá povinnost úřadu o žádosti rozhodnout. Naopak oznámení o neoprávněném nakládání s osobními údaji jiného subjektu údajů je pouze podnětem, resp. stížností [§ 29 odst. 1 písm. c) citovaného zákona], s nimiž zákon účinky návrhu na zahájení řízení nespojuje.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Ans 4/2006-68)
Věc: Ing. Alexandre L. proti Úřadu na ochranu osobních údajů o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobce.
Podáním ze dne 16. 12. 2002 žalobce oznámil žalovanému podezření ze zneužití svých osobních údajů akciovou společností Pražská plynárenská, a. s. (zpracovatelem jeho osobních údajů ze Smlouvy o dodávce a odběru plynu ze dne 12. 10. 1998) a skupinou dalších právnických a fyzických osob, kterým společnost P. jeho osobní údaje neoprávněně poskytla. Žalobce zároveň požádal žalovaného o zajištění opatření k nápravě ve smyslu § 21 zákona o ochraně osobních údajů a dále o zahájení správního řízení s těmito osobami pro porušení povinností správců a zpracovatelů osobních údajů jak vůči žalobci, tak vůči jiným zákazníkům společnosti Pražská plynárenská.
Dne 23. 2. 2005 bylo žalobci doručeno sdělení žalovaného o tom, že částečně prověřil jeho oznámení a neshledal žádné důvody k zajištění opatření k nápravě ze strany společnosti s ručením omezeným Intrik Justitia, tj. jedné ze sedmi osob, na jejichž postup si žalobce stěžoval, přičemž k ostatním otázkám oznámení žalobce se žalovaný nevyjádřil.
Žalobce následně podal žalobu u Městského soudu v Praze a domáhal se, aby byla žalovanému uložena povinnost zajistit opatření k nápravě ve smyslu § 21 zákona o ochraně osobních údajů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nemá místo v jakémkoli případě pasivity správního orgánu, ale pouze tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Nelze s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti v případech, kdy právní předpisy nezakládají povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, tak je tomu zejména v případech, kdy je podání toliko podnětem - sdělením rozhodných skutečností, a nikoli návrhem, kterým je správní řízení zahájeno. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení, ale jen toho, aby vydal - v řízení již zahájeném - rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. V této souvislosti městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003-50. Z § 21 odst. 1 a § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že subjekt údajů má právo žádat o zajištění opatření k nápravě, pokud se domnívá, že došlo k porušení povinností správcem údajů nebo provozovatelem, tato žádost však není návrhem, se kterým by zákon spojoval účinek zahájeného řízení.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které zejména namítal, že městský soud věc nesprávně posoudil, jestliže neoprávněně zúžil podstatu oznámení na kontrolu provedenou žalovaným u třetí osoby (akciová společnost P.). Odmítl tvrzení městského soudu, že s ohledem na konstrukci § 21 zákona o ochraně osobních údajů nelze žalobu považovat za důvodnou.
Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a žalobu pro opožděnost odmítl.
Z odůvodnění:
Podle § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném v době podání podnětu stěžovatelem, pokud subjekt údajů zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů s žádostí o zajištění opatření k nápravě. Došlo-li k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má podle odstavce 2 citovaného ustanovení subjekt údajů právo požadovat: a) aby se správce či zpracovatel zdržel takového jednání, odstranil takto vzniklý stav či poskytl na svoje náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění; b) aby správce či zpracovatel provedl opravu nebo doplnění osobních údajů tak, aby byly pravdivé a přesné; c) aby osobní údaje byly zablokovány nebo zlikvidovány; d) zaplacení peněžité náhrady, jestliže tím bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst či právo na ochranu jména.
Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů tedy zakládá subjektu údajů veřejné subjektivní právo - právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě. Tomuto veřejnému subjektivnímu právu subjektu údajů pak zcela logicky odpovídá povinnost Úřadu o jeho žádosti rozhodnout. Pravomoc (právo a povinnost) Úřadu rozhodnout o žádosti subjektu údajů o zajištění opatření k nápravě sice není explicitně uvedena v § 29 zákona o ochraně osobních údajů, nicméně zcela jednoznačně vyplývá již z § 21 odst. 1 citovaného zákona. V § 21 odst. 2 pak zákon o ochraně osobních údajů definuje opatření k nápravě, kterých se subjekt údajů může v případě porušení povinností správcem nebo zpracovatelem osobních údajů domáhat. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uzavírá, že - jakkoli to zákon po legislativně technické stránce řeší málo šťastně - pokud zákon o ochraně osobních údajů v ustanovení § 21 odst. 1 dává subjektu údajů v případě, že bylo neoprávněně nakládáno s jeho osobními údaji, právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě, spojuje s touto žádostí účinky návrhu na zahájení řízení a koncipuje zde tedy návrhové řízení. Pokud se někdo obrátí na Úřad s oznámením, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem osobních údajů ve vztahu k třetí osobě (s tím, že bylo neoprávněně nakládáno s osobními údaji jiného subjektu údajů), popř. s obecným oznámením o porušení povinností vyplývajících ze zákona o ochraně osobních údajů, jedná se pouze o podnět či stížnost ve smyslu § 29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném v době podání podnětu stěžovatelem, s nimiž zákon nespojuje účinky návrhu na zahájení řízení, v takovém případě by se tedy nejednalo o návrhové řízení.
V posuzované věci stěžovatel podáním ze dne 16. 12. 2002 žádal jednak o zajištění opatření k nápravě ve smyslu § 21 zákona o ochraně osobních údajů ze strany akciové společnosti Pražská plynárenská, jako zpracovatele jeho osobních údajů ze Smlouvy o dodávce a odběru plynu ze dne 12. 10. 1998, a dalších v žalobě specifikovaných osob, kterým společnost jeho osobní údaje neoprávněně poskytla a jednak o zahájení správního řízení s těmito osobami pro porušení jejich povinností podle zákona o ochraně osobních údajů jak vůči stěžovateli, tak vůči jiným zákazníkům společnosti. Podání stěžovatele je tak z části žádostí o zajištění opatření k nápravě ve smyslu § 21 zákona o ochraně osobních údajů, tedy návrhem na zahájení řízení, a z části podnětem ve smyslu § 29 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném v době podání podnětu, s nímž zákon nespojuje účinky návrhu na zahájení řízení. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že o části podání stěžovatele, která je podřaditelná ustanovení § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, byl žalovaný povinen rozhodnout ve správním řízení. Přestože je toto správní řízení primárně vedeno s jiným subjektem (tím, který porušil povinnosti stanovené mu zákonem o ochraně osobních údajů), bezprostředně se dotýká práv stěžovatele.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.