4516/2023
Územní a stavební řízení: účastenství vlastníka plavidla trvale zakotveného či vyvázaného u břehu vodního toku v řízení; Stavební zákon: hausbót či jiné plavidlo jako stavba
Územní a stavební řízení: účastenství vlastníka plavidla trvale zakotveného či vyvázaného u břehu vodního toku v řízení
Stavební zákon: hausbót či jiné plavidlo jako stavba
k § 2 odst. 3 a § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
k § 9 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě
k vyhlášce č. 223/1995 Sb., o způsobilosti plavidel k provozu na vnitrozemských vodních cestách (v textu jen „vyhláška č. 223/1995 Sb.“)
I. Vlastnictví plavidla trvale zakotveného či vyvázaného u pozemku břehu vodního toku (např. tzv. hausbótu) nezakládá účast ve společném územním a stavebním řízení podle § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
II. Hausbót ani jakékoliv jiné plavidlo ve smyslu § 9 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, třebaže je dlouhodobě situováno na jediném místě a je užíváno obdobně jako stavba, nepředstavuje stavbu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dokud není trvale vytaženo na souš nebo trvalým způsobem spojeno s pozemkem (pak by se již jednalo o výrobek plnící funkci stavby, a tedy stavbu). Zákon o vnitrozemské plavbě a jeho prováděcí vyhláška (č. 223/1995 Sb., o způsobilosti plavidel k provozu na vnitrozemských vodních cestách) totiž představují speciální veřejnoprávní úpravu plavidel, a to včetně plovoucích zařízení jakožto plavidel postrádajících vlastní pohon a zařízení pro ovládání, která vylučuje použití stavebněprávní regulace.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, čj. 54 A 28/2022-31)
Prejudikatura:
č. 1838/2009 Sb. NSS a č. 2394/2011 Sb. NSS.Věc:
Agentura MM Praha, s. r. o., proti Krajskému úřadu Středočeského kraje o účastenství v řízení. Dne 29. 6. 2021 stavebník požádal podle § 94j stavebního zákona o vydání společného povolení pro „rekreační objekt Hřiměždice č. p. XA“ spočívající ve výstavbě rekreační chaty v návaznosti na odstranění stávajícího rekreačního objektu téhož půdorysu s tím, že budou využity stávající vodní vrt a jímka na sousedním lesním pozemku.
Městský úřad Dobříš (stavební úřad) následně oznámil účastníkům řízení zahájení společného územního a stavebního řízení a poučil je o možnosti podat ve lhůtě do 15 dnů námitky proti spornému stavebnímu záměru a seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Stavební úřad nepřizval žalobkyni jako účastníka řízení, mezi oslovenými účastníky řízení však bylo Povodí Vltavy, státní podnik, jakožto vlastník pozemku vývaziště Záběhlice 2 na říčním km 123,50 při levém břehu Vltavy, tj. k pozemku p. č. XD.
Žalobkyně požádala o postavení účastníka společného územního a stavebního řízení. Uvedla, že je vlastníkem hausbótu umístěného na pozemku vývaziště a plovoucích zařízení pro vyvázání plavidel, což je stavebnímu úřadu známo. Tvrdila, že má v těsné blízkosti stavebního pozemku pronajatý pozemek vývaziště a umístěna plavidla, realizace sporného stavebního záměru tak zasáhne do jejích práv.
Usnesením ze dne 16. 11. 2021 stavební úřad rozhodl, že žalobkyně v souladu s § 94k stavebního zákona není účastníkem společného územního a stavebního řízení o povolení stavby pro sporný stavební záměr. Není totiž vlastníkem stavby, ale plovoucího zařízení (hausbótu) umístěného na pozemku vývaziště a plovoucích zařízení pro vyvázání plavidel, která nejsou stavbou podle § 2 stavebního zákona. Žalobkyně není ani vlastníkem pozemku vývaziště, ani k němu neprokázala jiné věcné právo. Nejsou proto splněny požadavky § 94k stavebního zákona pro přiznání postavení účastníka řízení. Z námitek rovněž nebylo zřejmé, jakým způsobem by mohl být poškozen majetek žalobkyně vlivem sporného stavebního záměru. Současně stavební úřad žalobkyni sdělil, že ve společném řízení zatím jen podle § 94m stavebního zákona oznámil jeho zahájení.
Žalobkyně v odvolání uznala, že hausbót jako plovoucí zařízení není stavbou podle stavebního zákona, nicméně je již několik let nepřetržitě uvázán na místě a slouží k rekreačnímu pobytu a práci. Především se však jedná o majetek a vlastnické právo je ústavně chráněno. S ohledem na § 94k písm. e) stavebního zákona je proto třeba pečlivě provést správní uvážení a nejen mechanicky citovat zákon. Hausbót je movitá věc se souhlasem vlastníka uvázaná na jediném místě. Žalobkyně měla za to, že v řízení dle stavebního zákona má zůstat zachována možnost osob, jejichž základní práva budou dotčena, se proti takovému zásahu bránit. Dotčeno je i její právo na svobodné podnikání.
Rozhodnutím ze dne 11. 2. 2022 žalovaný odvolání žalobkyně zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou. Specifičnost situace spatřovala v tom, že hausbót jako plovoucí zařízení sice není stavbou ve smyslu stavebního zákona, ale ten její je na pozemku vývaziště uvázán již od roku 2009, má zbudována přídavná plovoucí zařízení (povolená tímtéž úřadem) a slouží k rekreačnímu pobytu. Je proto potřeba pečlivě zvážit, zda se § 94k stavebního zákona nevztahuje i na případ, kdy plovoucí zařízení jinak splňuje náležitosti stavby. Tvrzení, že lze s hausbótem odplout a kotvit jinde, je už s ohledem na jeho rozměry, existenci přídavných plovoucích zařízení a shodné umístění již od roku 2009 dle žalobkyně nepřiléhavé.
Žalobkyně tvrdila, že bude zasažena činností spojenou s demolicí stávající stavby a výstavbou sporného stavebního záměru, stejně jako i kácením lesního porostu na stavebním pozemku. Hrozí zničení přístupové polní cesty vedoucí podél vodního toku z obce Hřiměždice, čímž by byl znemožněn přístup všem vlastníkům a uživatelům v dané lokalitě počínaje lomem v obci Hřiměždice a konče stavebním pozemkem, protože se jedná o jejich jedinou spojnici. Navýší se též hluk a prašnost. Dále žalobkyně tvrdila, že stavebník v žádosti uvedl nepravdivé údaje. V minulosti měl navíc dle žalobkyně prokázat naprosté ignorování zákonů o ochraně životního prostředí.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že účastníky společného územního a stavebního řízení stanovuje § 94k stavebního zákona. Ani trvalé uvázání nemění nic na tom, že hausbót je plavidlo, které může odplout a kotvit jinde. Stavební zákon vymezuje účastníky na základě vlastnictví či věcného práva ke stavbám a pozemkům dotčeným stavebním záměrem. S ohledem na zásadu materiální pravdy (§ 3 správního řádu) nelze zakládat účastenství na domněnce, že stavebník předkládá nepravdivé údaje, jelikož to ověřuje stavební úřad v řízení. Stejně tak zájmy ochrany přírody a krajiny chrání příslušný orgán ochrany přírody.
Žalobkyně v replice uvedla, že žalovaný vychází z mylné představy, že hausbót je loď. Pojem „plovoucí zařízení“ definuje § 9 odst. 4 písm. d) zákona o vnitrozemské plavbě a § 2 odst. 4 vyhlášky č. 223/1995 Sb. K umístění plovoucího zařízení musí dát souhlas správce vodního toku, nicméně pohledem stavebního zákona se dle žalobkyně jedná svým způsobem o stavbu. Vedle toho se jedná o nezpochybnitelný majetek žalobkyně, které svědčí právo užívat pozemek vývaziště, což žalovaný nerozporoval. Správní orgány se tím však nezabývaly.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(…)[20] Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že případ dlouhodobě ukotveného hausbótu je specifický a mělo by být pečlivě posouzeno, zda jeho vlastnictví přeci jenom nezakládá účast ve společném územním a stavebním řízení podle § 94k písm. e) stavebního zákona.
[21] Podle § 94k stavebního zákona
účastníkem společného územního a stavebního řízení je
a) stavebník,
b) obec, na jejímž území má být požadovaný stavební záměr uskutečněn,
c) vlastník stavby, na které má být požadovaný stavební záměr uskutečněn, není-li sám stavebníkem, nebo ten, kdo má ke stavbě jiné věcné právo, není-li sám stavebníkem,
d) vlastník pozemku, na kterém má být požadovaný stavební záměr uskutečněn, není-li sám stavebníkem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku,
e) osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno
.
[22] Podmínění účasti v řízení vlastnickým nebo jiným věcným právem k sousední stavbě anebo pozemku je typické pro všechna správní řízení a postupy v režimu stavebního zákona, např. pro územní řízení (§ 85), stavební řízení (§ 106) a kolaudační řízení (§ 122a odst. 1). Z judikatury lze shrnout, že za věcné právo není považována např. smlouva o budoucí kupní smlouvě (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2011, čj. 2 As 81/2011-131) či nájemní smlouva, a naopak relevantním věcným právem je věcné břemeno „práva bydlení“ (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 2. 2009, čj. 2 As 25/2007-118, č. 1838/2009 Sb. NSS, obdobně viz též rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2009, čj. 5 As 5/2009-76). Účastenství žalobkyně ve společném územním a stavebním řízení proto nelze s ohledem na ustálenou judikaturu správních soudů dovodit z nájemní smlouvy, kterou žalobkyně ostatně ani správním orgánům a ani soudu nedoložila. Úmyslem zákonodárce bylo, aby se řízení v režimu stavebního zákona účastnily pouze ty osoby, jejichž právní vztahy ke stavbám a pozemkům v sousedství stavebního záměru jsou trvalejšího charakteru, a proto z okruhu těchto osob vyloučil nájemce a vůbec jakékoliv osoby nemající k těmto nemovitostem věcná práva. Jakkoliv lze smluvním právem mnohdy docílit obdobného výsledku jako v případě práva věcného (s výjimkou vázanosti právních nástupců smluvních stran), podstatný rozdíl zůstává v tom, že věcná práva jsou povinně zapisována v katastru nemovitostí v rozsahu podle § 11 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), zatímco zápis nájemníků a pachtýřů je nepovinný (a dříve ani možný nebyl). Teprve zápisem do katastru nemovitostí je podle § 1105 občanského zákoníku nabýváno vlastnické právo k nemovité věci a totéž platí pro zřízení práva stavby (§ 1243 odst. 2 občanského zákoníku), služebnosti (§ 1262 odst. 1 občanského zákoníku) a reálného břemene (§ 1305 občanského zákoníku). Bez takového zápisu by byl okruh účastníků řízení pro stavební úřad prakticky nezjistitelný.
[23] Zápisy v katastru nemovitostí jsou navíc veřejné, což umožňuje stavebnímu úřadu snadno určit okruh možných účastníků řízení. Nadto provedení zápisu podléhá vkladovému řízení, což přináší vyšší míru právní jistoty, nežli je tomu v případě nájemních či obdobných vztahů, kde smlouva nemusí mít úředně ověřený podpis (§ 2237 občanského zákoníku v případě nájmu bytu nebo domu). Právní úprava § 94k písm. e) stavebního zákona je proto legitimní a soud nemá pochybnost o jejím souladu s ústavním pořádkem. V závislosti na obsahu nájemní smlouvy nebo jiného užívacího titulu k sousednímu pozemku se ostatně nájemce může obrátit na pronajímatele a požádat jej, aby z pozice vlastníka chránil pokojné užívání pronajatého pozemku tím, že si osvojí námitky nájemce a uplatní je ve společném řízení jako své vlastní. Pokud tak neučiní, je záležitostí jejich soukromoprávních vztahů, zda takové jednání bude porušením smlouvy ze strany pronajímatele, zda to bude důvod pro požadavek na slevu na nájemném v případě realizace projednávaného stavebního záměru či zda nájemci žádný takový nárok nevznikne a bude na něm, aby případně ukončil nájemní smlouvu a najmul si jiný pozemek, na němž nebude takto rušen. Skutečnost, že ve specifických případech, jako je v tomto případě pronájem pozemku státu (ve správě státního podniku), není příliš pravděpodobné, že by pronajímatel hájil práva nájemce, ústavnost zákonné úpravy nezpochybňuje, neboť nájemní vztah nepředstavuje ústavně chráněnou hodnotu, tou je až samotné vlastnické právo. Potřeba ochrany se pak liší u vlastnictví k věcem movitým a nemovitým, jelikož věci movité jsou již z jejich podstaty přemístitelné, a proto jim není třeba (na rozdíl od nemovitostí) poskytovat zvýšenou ochranu před vlivy, jimž se lze vyhnout právě změnou jejich umístění.
[24] Ze shora citovaného § 94k stavebního zákona je zřejmé, že se jedná o
taxativní
výčet možných účastníků společného řízení a že v návaznosti na tvrzení žalobkyně se jí může potenciálně týkat jedině jeho písmeno e) za předpokladu, že by hausbót a související plovoucí zařízení žalobkyně byly stavbou (o pozemky se totiž zjevně nejedná).[25] V této souvislosti je třeba připomenout, že podle § 2 odst. 3 stavebního zákona se stavbou rozumí
veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání.
Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby
. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu
. [26] Pokud žalobkyně dlouhodobě uvázaný hausbót považuje „
svým způsobem za stavbu
“, bylo by možné uvažovat snad jen o tom, že žalobkyně směřuje k označení hausbótu za výrobek plnící funkci stavby. Pojem výrobku plnícího funkci stavby definoval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 8. 12. 2010, čj. 10 Ca 280/2008-78, č. 2394/2011 Sb. NSS takto: „Pojmu, výrobek plnící funkci stavby‘ je nutno rozumět tak, že se jedná o výrobek, který plní takovou funkci, jakou obvykle plní stavby ve smyslu § 2 odst. 3
[stavebního zákona]. Nejpodstatnějším charakteristickým znakem výrobku plnícího funkci stavby ve smyslu stavebního zákona je to, že se jedná o výrobek umístěný na určitém konkrétním místě trvale nebo dlouhodobě. Takovým výrobkem může být např. i silniční vozidlo
.“ Podle městského soudu je nezbytné posuzovat každý případ individuálně, podstatné je dlouhodobé a nemobilní umístění výrobku.[27] Další výklad podává rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2017, čj. 9 As 342/2016-21: „
Za stavbu se dle citovaného ustanovení považují i výrobky, které svým účelem, k němuž mají být užívány, plní funkce, které by jinak plnily stavby vzniklé stavební či montážní technologií. Určující je účel, k němuž mají tyto výrobky sloužit. Jak uvádí komentář, jedním z příkladů výrobků plnících funkci stavby jsou ‚zahradní domky‘, které si stavebníci jako zkompletovaný celek zhotovený u výrobce zakoupí, aby jej jako takový umístili na konkrétním pozemku a následně užívali jako ‚klasickou‘ stavbu vzniklou stavební činností. Obdobným příkladem jsou tzv. mobilní domy. V okamžiku, kdy tento výrobek ztratí svoji mobilitu, tj. pokud by bylo záměrem jeho majitele osadit jej na pozemek s tím, že má začít plnit jako svůj základní účel funkci stavby (např. pro bydlení či rekreaci), pak takový výrobek plně podléhá povolovacím režimům dle stavebního zákona
.“[28] V případě hausbótu i vývaziště je posouzení oproti „klasickým“ výrobkům plnícím funkci stavby ovšem rozdílné tím, že se jedná o výrobky plovoucí na vodě. Nejedná se přitom o vodní díla ani o vodohospodářské úpravy [srov. definice v § 55 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon); jejich účelem totiž není nakládání s vodami, jež by vyžadovalo povolení, jelikož dle § 7 odst. 1 vodního zákona samotné užití povrchových vod k plavbě (a odběru vody potřebné k provozu plavidel) takové povolení není třeba, a nejde ani o zemní práce podstatně měnící přirozené koryto vodního toku], na které by se podle § 115 odst. 1 vodního zákona uplatnil podpůrně režim stavebního zákona. Umístění hausbótu nepodléhá ani souhlasu vodoprávního úřadu podle § 17 odst. 1 vodního zákona.
[29] Jak žalobkyně správně uvádí, jak v případě hausbótu, tak i vývaziště se jedná o plavidlo dle § 9 odst. 4 zákona o vnitrozemské plavbě, konkrétně pak o plovoucí zařízení dle písm. d) zmíněného ustanovení a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 223/1995 Sb., případně by ale mohlo jít též o loď dle § 9 odst. 4 písm. a) zákona o vnitrozemské plavbě, pokud by hausbót disponoval vlastním pohonem a řízením.
[30] Podle § 2 písm. d) zákona o vnitrozemské plavbě se pro účely tohoto zákona plavidlem rozumí
ovladatelné těleso určené k pohybu nebo stání na vodě, zejména za účelem přepravy osob a nákladu nebo nesení strojů a zařízení
. [31] Podle § 2 písm. j) zákona o vnitrozemské plavbě se pro účely tohoto zákona vývazištěm rozumí
místo vybavené vyvazovacím zařízením určené pro stání plavidel pomocí úvazů
.[32] Podle § 9 odst. 4 zákona o vnitrozemské plavbě se plavidla dělí na
a) lodě,
b) malá plavidla, jejichž délka trupu je menší než 20 metrů; malým plavidlem není 1. plavidlo určené k přepravě více než 12 cestujících,
2. plavidlo určené k vlečení nebo tlačení jiných než malých plavidel a
3. plavidlo určené k vedení bočně svázané sestavy jiných než malých plavidel,
a) plovoucí stroje, kterými jsou zařízení schopná plavby vybavená jeřábem, bagrem, beranidlem nebo jiným mechanickým zařízením a určená pro práce na vodní cestě nebo v přístavu; plovoucím strojem není zařízení určené k přepravě osob a nákladu,
b) plovoucí zařízení, kterými jsou zařízení schopná plavby s výjimkou zařízení podle písmene c); plovoucí zařízení zpravidla není určeno k opakovanému přemísťování, a
c) plovoucí tělesa, kterými jsou vory, konstrukce, předměty nebo pevná seskupení předmětů schopná plavby; plovoucím tělesem není těleso určené k přepravě cestujících a nákladu.
[33] Podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 223/1995 Sb.
základním znakem lodě je její určení pro
a) dopravu osob, nákladů nebo nesených zařízení,
b) dopravu jiných plavidel vlečením, tlačením nebo bočním vedením, nebo
c) jiné účely spojené s opakovaným přemísťováním po vodní cestě.
[34] Podle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 223/1995 Sb.
základním znakem plovoucího zařízení je, že není vybaveno vlastním strojním pohonem ani zařízením pro své ovládání při plavbě a je zpravidla vyvázané nebo jinak upevněné na stálém stanovišti. Plovoucím zařízením je např. plovoucí přístavní můstek, plovoucí dok, plovoucí garáž, plovoucí plovárna, botel apod
.[35] Jelikož sama žalobkyně uvádí, že její hausbót je plovoucí zařízení, což žalovaný nezpochybňuje, soud předpokládá, že hausbót splňuje základní znaky plovoucího zařízení podle § 2 odst. 4 vyhlášky č. 223/1995 Sb., tj. postrádá vlastní pohon a zařízení pro své ovládání při plavbě. Přitom je třeba zdůraznit, že plavbou se podle § 2 písm. b) zákona o vnitrozemské plavbě rozumí nejenom pohyb plavidla, ale i stání plavidla na vodní cestě, přičemž vodní cestou se podle písmene a) téhož ustanovení rozumí mj. vodní tok, tedy i řeka Vltava, na které kotví hausbót žalobkyně. Zákonodárce přitom výslovně počítá s tím, že některá plavidla většinu své aktivní služby nestráví v aktivním pohybu po vodních tocích, rybnících a jezerech, nýbrž budou toliko zakotvená/vyvázaná v přístavu nebo užívána jiným převážně stacionárním způsobem. Pro zahrnutí pod pojem plavidla je totiž určující samotná (zamýšlená) schopnost plavby, aniž by bylo rozhodné, zda tato schopnost bude využívána k přemisťování po vodních tocích či nikoliv.
[36] Ovšem ani skutečnost, že schopnost plavby není využívána k přemisťování plavidla, z něj nečiní výrobek plnící funkci stavby, a tedy stavbu ve smyslu stavebního zákona, protože již sama skutečnost, že zařízení zamýšleně plave na hladině, znamená, že se jedná o zařízení mobilní. To se může projevit např. v případě hrozících povodní, vážného sucha, zamrznutí vodního toku či obdobných situací, které mohou vyvolat z bezpečnostních důvodů potřebu přemístění plovoucího zařízení do chráněného místa, ačkoliv za běžných podmínek zůstává na stále stejném místě. Stejně tak např. maringotka nebo lůžkový železniční vůz sice nedisponují ani vlastním pohonem, ani vlastním řízením, lze je obývat a mohou být dlouhodobě odstaveny na jednom místě, ale i tak zůstávají z důvodu zachování možnosti jejich pohybu (odtažení) silničním či drážním vozidlem, a nejsou stavbou podléhající stavebnímu zákonu. Tak by tomu bylo teprve tehdy, pokud by ztratily schopnost pohybu, např. by byla odmontována kola či podvozek, podvozek by byl zahrnut zeminou nebo přibetonován, popřípadě by byly jinak relativně stálým způsobem připevněny k pozemku. Analogicky tomu se tak hausbót může stát výrobkem plnícím funkci stavby, ale teprve tehdy, byl-li by znehybněn tím, že by byl v zásadě natrvalo přemístěn na souš nebo by byl relativně stálým způsobem připevněn k břehovému pozemku či ke dnu pozemku, na němž se nachází vodní tok, (což by ovšem bylo s ohledem na přirozené kolísání hladiny nepraktické), např. pokud by byl přivařen na kovovou konstrukci, takže by již nemohl samostatně plovat (tím by zároveň ztratil povahu plavidla dle zákona o vnitrozemské plavbě). Naopak samotné podložení konstrukcí bránící dosednutí na dno v tomto směru hausbót ještě neimobilizuje (při vyšší hladině je zachována schopnost odplout), nicméně taková konstrukce by stavbou podléhající ingerenci (specializovaného) stavebního úřadu mohla být. Dostačující není ani relativně snadno oddělitelné spojení v podobě lan a řetězů nebo rozpojitelných kabelů či hadic.
[37] Výklad o tom, že lze některá plavidla považovat „
svým způsobem za stavby
“ by tak šel proti úmyslu zákonodárce, aby veškerá plavidla podléhala režimu zákona o vnitrozemské plavbě. Není přitom důvodu se ani obávat, že by plavidla zůstávala zcela neregulovaná a mohla ohrožovat své uživatele či okolí. Podle § 10 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě totiž všechna plavidla podléhající evidenci podle tohoto zákona (blíže viz § 14 odst. 4, který z evidence v podstatě vyjímá jen plavidla do 2 tun nižší než 2 m a o rozměrech menších než 10 m, což patrně hausbót nesplňuje) podléhají schválení technické způsobilosti.[38] Vývaziště také představuje institut práva vnitrozemské plavby, který je blíže vymezen v § 8a zákona o vnitrozemské plavbě. Předmětné ustanovení upravuje, že vývaziště (případně též přístaviště, překladiště a kotviště) lze na sledované vodní cestě provozovat pouze na základě povolení plavebního úřadu vydaného na žádost osoby, která hodlá vývaziště provozovat. Dlouhodobé vyvázání plavidla má proto svůj vlastní povolovací režim, který je v případě, že se jedná o plovoucí zařízení, zcela nezávislý na stavebním zákonu a jde zcela mimo pravomoc stavebního úřadu [vyjma souhlasu dle § 17 odst. 1 písm. a) vodního zákona s umístěním plovoucího zařízení]. Podle § 3 odst. 2 ve spojení s přílohou č. 2 „Seznam dopravně významných vodních cest“ zákona o vnitrozemské plavbě je přitom sledovanou vodní cestou i daný úsek řeky Vltavy. Současně § 9 až § 21 zákona o vnitrozemské plavbě stanovují úpravu toho, zda a jak mají být jednotlivá plavidla registrována plavebním úřadem a rovněž jak má být posuzována a schvalována jejich technická způsobilost.
[39] Neexistuje zde proto žádná mezera v právu, kterou by snad soud byl nucen výkladově překlenout a dovodit, že plavidlo je třeba považovat za stavbu. Zákon o vnitrozemské plavbě a jeho prováděcí vyhláška č. 223/1995 Sb. představují speciální veřejnoprávní úpravu plavidel, a to včetně plovoucích zařízení jakožto plavidel postrádajících vlastní pohon a zařízení pro ovládání, která vylučuje použití stavebněprávní regulace jak na jejich „umístění“ (zakotvení, vyvázání), tak i z pohledu účastenství jejich vlastníka v jiných řízeních podle stavebního zákona, dokud neztratí povahu plavidla v zásadě trvalým znehybněním.
[40] Je třeba uvést, že vývaziště může být stavbou podle stavebního zákona, ale také nemusí. Obdobně jako hausbót, pokud jen plave na hladině a je k břehu přivázáno lany, řetězy či jiným relativně snadno rozpojitelným způsobem, je plavidlem a vymyká se režimu stavebního zákona. Pokud by však bylo vývaziště pevně spojeno s břehovým pozemkem nebo s kůly zaraženými do dna říčního pozemku, pak by se jednalo o stavbu ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona. Pokud by taková stavba byla samostatným předmětem vlastnictví a vlastnila ji žalobkyně, a nikoliv (od ní odlišný) vlastník pozemku, pak by bylo třeba se zabývat, zda by vlivy sporného stavebního záměru a jeho realizace mohly potenciálně ovlivnit výkon vlastnického práva k vývazišti jakožto stavbě. Ve vztahu ke konstrukční charakteristice vývaziště a tomu, zda by mohlo být stavbou, (obdobně jako k eventuálnímu pevnému a obtížně oddělitelnému spojení hausbótu s přilehlými pozemky) však žalobkyně žádná žalobní tvrzení neuplatnila, resp. výslovně je označuje za plovoucí zařízení, což by ovšem znamenalo, že jakožto plavidla nemohou být stavbou. Stejně tak i v řízení před správními orgány žalobkyně výslovně označila jak hausbót, tak výstaviště za plovoucí zařízení, a dokonce výslovně uznala, že se nejedná o stavby dle stavebního zákona. Za takových okolností není ani na soudu, ani nebylo na stavebním úřadu a žalovaném, aby podrobněji tuto otázku a přesnost tvrzení žalobkyně vylučujících její účastenství v řízení blíže prověřovali.
[41] Soud proto dospěl k závěru, že hausbót ani vývaziště žalobkyně nejsou výrobkem plnícím funkci stavby ve smyslu § 2 odst. 3 stavebního zákona, jelikož sama žalobkyně tvrdí, že jsou plovoucími zařízeními, a tedy nejsou trvalým způsobem spojeny s pozemkem bez možnosti plavby. Současně žalobkyně ani nedoložila, že by měla k pozemku vývaziště či jinému přilehlému pozemku jakékoliv věcné právo (např. věcné břemeno související s dlouhodobým zakotvením hausbótu). Žalobkyně tím pádem nenaplnila požadavky § 94k písm. e) stavebního zákona na to, aby se mohla stát účastníkem společného územního a stavebního řízení, a mohla své vlastnické právo k plovoucím zařízení jakožto movitým věcem uplatňovat jen prostřednictvím (řádně o řízení vyrozuměného) vlastníka pozemku, na němž je má na základě nájemní smlouvy umístěny. Širší ochrana jejího vlastnického práva v územním a stavebním (a tedy i společném) řízení není nezbytná, jelikož plovoucí zařízení v jejím vlastnictví jsou přemístitelná. Stavební úřad tedy postupoval správně, když se žalobkyní nejednal jakožto s účastnicí řízení.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.