Vydání 9/2009

Číslo: 9/2009 · Ročník: VII

1885/2009

Utajované skutečnosti: bezpečností riziko

Utajované skutečnosti: bezpečnostní riziko. Řízení před soudem: rozsah přezkumu rozhodnutí obsahujícího utajované skutečnosti
k § 77 odst. 2 soudního řádu správního
k § 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů (v textu též "zákon o ochraně utajovaných skutečností")*)
k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
V soudním řízení zásadně lze provádět dokazování i ohledně obsahu utajovaných skutečností; to neplatí jen výjimečně, a sice pokud by seznámení se účastníků řízení s nimi vedlo k výraznému ohrožení obrany nebo bezpečnosti státu či jiných důležitých státních zájmů.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, čj. 2 As 31/2007-107)
Prejudikatura:
srov. č. 739/2006 Sb. NSS, č. 1168/2007 Sb. NSS, č. 1292/2007 Sb. NSS, č. 1337/2007 Sb. NSS, č. 1368/2007 Sb. NSS; nálezy č. 322/2001 Sb., č. 82/2002 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 615/01), č. 91/2002 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 241/01), č. 101/2003 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 28/02), č. 137/2003 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 577/01).
Věc:
Ing. Petr S. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce.
Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) rozhodnutím ze dne 4. 8. 2005 rozhodl o nevydání osvědčení žalobci pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "Tajné", neboť bylo u něj shledáno bezpečnostní riziko ve smyslu § 23 odst. 2 písm. b) a d) zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil stížností k řediteli NBÚ. Ředitel NBÚ rozhodnutím ze dne 7. 12. 2005 stížnost zamítl, nicméně zaujal ve věci částečně odlišný právní názor, neboť konstatoval, že u žalobce existuje bezpečnostní riziko pouze podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) téhož zákona tudíž neshledal.
Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem dne 20. 4. 2007 žalobu zamítl. V odůvodnění soud především uvedl, že v dané věci je sporným závěr NBÚ o tom, že žalobce není osobou bezpečnostně spolehlivou. NBÚ dospěl k závěru, že žalobce zamlčel podstatné skutečnosti své spolupráce se zpravodajskými službami bývalé ČSSR. V žalobě pak žalobce tvrdil, že se zpravodajskými službami nespolupracoval. Při řešení této sporné skutečnosti je nutné mít na zřeteli, že řízení o bezpečnostní prověrce je řízením specifickým, jehož zásadním posláním je zajistit ochranu skutečností, které je nutno v zájmu České republiky utajovat. Závěry NBÚ se podávají z archívních materiálů, které byly označeny stupněm utajení "Vyhrazené". S ohledem na tuto skutečnost potom na ně bylo v rozhodnutí žalovaného odkázáno bez jejich bližší specifikace. NBÚ tedy plnil zákonnou povinnost, když uvedené skutečnosti v napadeném rozhodnutí neuvedl, a zároveň postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud žalobce s těmito skutečnostmi neseznámil. Zákon o ochraně utajovaných skutečností totiž nemá, na rozdíl od zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen "správní řád") žádné procesní ustanovení, které by odpovídalo § 33 odst. 2 správního řádu. V kontextu s tím je nutné poukázat na § 44 zákona o utajovaných skutečnostech, které stanovilo povinnost správního orgánu chránit správní spis před neoprávněným nakládáním. Žalobce tedy neměl právo na seznámení se s utajovanými skutečnostmi, ze kterých NBÚ vycházel při rozhodování věci, přičemž nerozhodná byla skutečnost, zda disponoval osvědčením pro stupeň utajení "Vyhrazené".
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které zejména namítal, že závěry městského soudu se opírají o utajované písemnosti stupně utajení "Vyhrazené". Stěžovatel neměl možnost se s těmito písemnostmi seznámit a vyjádřit se k nim, i když podmínku pro stupeň utajení "Vyhrazené" splňuje. Argument městského soudu, že tato skutečnost je nerozhodná, přitom nemůže obstát. Stěžovatel byl v průběhu celého řízení zbaven možnosti vyjadřovat se k věci a uvádět důkazy na podporu svých tvrzení, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Městský soud opatřením vyloučil z nahlížení část správního spisu obsahující utajené skutečnosti stupně utajení "Důvěrné" a "Vyhrazené". Podle § 45 odst. 4 s. ř. s. nelze z nahlížení vyloučit části spisu uvedené v odstavci 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem. Městský soud provedl dokazování podstatným obsahem správního spisu, přičemž v napadeném rozsudku opřel své závěry o skutečnosti, jež právě v této utajované části spisu jsou údajně obsaženy. Podle stěžovatele nelze akceptovat názor městského soudu, že důkaz utajovanými skutečnostmi není v řízení před soudem možný. Stěžovatel dále uvedl, že neobstojí ani argumentace městského soudu, že ředitel NBÚ postupoval v souladu se zákonem, když stěžovateli znemožnil přístup k utajované části spisu, jež byla podkladem pro správní rozhodnutí, a znemožnil mu tak vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem, jež byly na překážku vydání osvědčení. Podle stěžovatele z § 30 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných skutečností vyplývá povinnost správního orgánu umožnit stěžovateli vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem, jež jsou na překážku vydání osvědčení. Objektivně totiž není možné, aby se stěžovatel vyjadřoval k něčemu, s čímž nebyl seznámen. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, čj. 7 As 9/2006-71, www.nssoud.cz, a dodal, že argumentace městského soudu, že ředitel NBÚ správní spis chránil před neoprávněným nakládáním, je pochybná. Správní spis je neuspořádaný, chybí záznamy na kontrolním listu, při vedení spisu došlo k porušení předpisů o vedení spisu, a navíc městskému soudu nebyl přeložen úplný spis správního orgánu, neboť prokazatelně chybí zejména obal bezpečnostního spisu, který zůstal na NBÚ. Obalové desky přitom mají obsahovat seznam uložených písemností a výsledky evidenčního šetření. Vzhledem k výše uvedenému je patrné, že městský soud rozhodoval na základě nekompletního správního spisu. Městský soud tak nemohl posoudit, zda správní orgány rozhodovaly v obou stupních na základě stejných důkazů. Stěžovatel pro úplnost upozornil na to, že v rozhodnutí o nevydání osvědčení se odkazuje na listiny podléhající výhradně stupni utajení "Vyhrazené", zatímco v rozhodnutí ředitele NBÚ o zamítnutí stížnosti je rovněž odkaz na listiny podléhající stupni utajení "Důvěrné". Stěžovatel závěrem poukázal také na to, že městský soud odmítl doplnit dokazování dalšími důkazy, které navrhl, přestože tyto mají pro posouzení věcí podstatný význam.
Ředitel NBÚ ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry městského soudu. Podle jeho názoru nebyla právní otázka soudem nesprávně posouzena, protože stěžovatel v bezpečnostním dotazníku i pohovoru popřel kontakty s pracovníky zpravodajské služby Federálního ministerstva národní obrany po roce 1985 a popřel podpis slibu o spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou. Z toho vyplývá, že v průběhu bezpečnostní prověrky uváděl opakovaně nepravdivé skutečnosti o okolnostech svého života vysoce relevantních pro posouzení jeho bezpečnostní spolehlivosti. Zamlčování podstatných okolností spolupráce se zpravodajskými službami bývalé ČSSR lze považovat v demokratické České republice za chování, které má vliv na důvěryhodnost stěžovatele, a je tedy bezpečnostním rizikem. Ředitel NBÚ trvá na tom, že z archivních materiálů poskytnutých mu jinými orgány státní správy vychází jako z faktu, pokud není prokázán opak, přičemž opak prokázán nebyl. Naopak, v soudním řízení k žalobě stěžovatele proti ministerstvu vnitra na ochranu osobnosti, na které sám stěžovatel odkazuje, byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba na určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako agent. K tvrzené neuspořádanosti správního spisu ředitel NBÚ popřel, že by soudu předal neúplný spis. Vzhledem k jeho povinnosti oddělit neutajované písemnosti od utajovaných, do kterých stěžovatel před soudem není oprávněn nahlížet, bylo nutné utajované písemnosti z bezpečnostního spisu vyjmout a vložit je do oddělených obalových desek. Přílohy obsahující neutajované části spisu tudíž obsahují seznam pouze neutajovaných písemností. Co se rozsahu dokazování týče, ředitel NBÚ se nedomnívá, že by stěžovatelem navrhované důkazy měly bezprostřední vztah k předmětu řízení.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Jako důvodnou však posoudil Nejvyšší správní soud námitku stěžovatele, že byl zbaven možnosti vyjadřovat se k věci a uvádět důkazy na podporu svých tvrzení, neboť neměl možnost seznámit se s konkrétními skutečnostmi, pro něž mu nebylo vydáno požadované osvědčení. Nelze souhlasit s názorem městského soudu, že soud nepřezkoumává věcně obsah utajovaných skutečností a vychází pouze z jejich existence. Městský soud vyslovil, že ohledně věcného obsahu utajovaných skutečností nepřipadá v úvahu dokazování. Tento přístup však obecně (bez přihlédnutí ke konkrétní prověřované osobě a konkrétnímu obsahu utajovaných skutečností) vylučuje realizaci procesních práv v přezkumném soudním řízení, a je tak v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, čj. 6 Azs 142/2006-58*), které se zabývalo použitím utajované skutečnosti jako podkladu pro rozhodnutí v azylovém řízení ve vztahu k procesním právům účastníka řízení. Nejvyšší správní soud v něm dospěl k závěru, že
"skutečnost, že jeden z důkazů, o něž se má rozhodnutí opírat, je utajovanou skutečností ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností (resp. v současnosti utajovanou informací ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti), nemůže být na újmu realizaci základního práva účastníka řízení na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům".
Dále lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, nález č. 10, s. 61), v němž Ústavní soud odmítl názor, že by účastník trestního řízení neměl mít možnost se vyjádřit k důkazu, který je utajovanou skutečností, jako názor, který je v rozporu právě s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jakkoliv se v těchto dvou případech jednalo věcně o jiné řízení (přezkum rozhodnutí vydaného v azylovém řízení a přístup advokáta k utajovaným skutečnostem v řízení trestním), lze tyto závěry částečně vztáhnout i na posuzovanou věc.
Při úvahách o této problematice vycházel Nejvyšší správní soud z následujících východisek. V soudním řízení nelze odhlédnout od procesních práv účastníka řízení odvozených od čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při přezkumu rozhodnutí o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi na druhou stranu nelze
abstrahovat
od bezpečnostních zájmů státu ani od ochrany práv případných třetích osob (jsou-li údaje o nich součástí utajovaných skutečností). Podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení rovněž nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Řízení o vydání osvědčení je řízení, jímž státní moc velmi citelně zasahuje do sféry právního postavení fyzické osoby, neboť nevydání osvědčení zpravidla zasáhne do sféry prověřované osoby jak z hlediska právního, tak z hlediska faktického.
Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 28/02, konstatoval že
"Ústavní soud vychází z přesvědčení, že i když ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako je tomu u jiných profesí, nelze přes tuto skutečnost rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv prověřovaných osob."
Rovněž v nálezu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, Ústavní soud vyslovil, že
"i v tomto typu řízení je úkolem zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na ochranu soudem (či jiným nezávislým a nestranným tribunálem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) byť - podle povahy věci a s přihlédnutím k charakteru příslušné funkce - na ochranu i značně zvláštní a diferencovanou".
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené zastává názor, že je třeba jednotlivé případy diferencovat a nepřistupovat tak v konkrétních případech k omezování základních práv nad nezbytně nutnou míru.
Podle § 45 odst. 3 s. ř. s. při předložení spisu správní orgán vždy označí ty části spisu, které obsahují utajované informace (skutečnosti) chráněné zvláštním zákonem, a předseda senátu tyto části spisu vyloučí z nahlížení.
Toto ustanovení upravuje základní pravidlo vyloučení utajované části spisu z nahlížení. V odst. 4 citovaného ustanovení je však stanovena výjimka z tohoto pravidla, neboť nelze z nahlížení vyloučit části spisu uvedené v odst. 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem. Toto ustanovení tak respektuje v neprospěch ochrany utajovaných skutečností práva účastníka ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť ve své podstatě upravuje oprávnění účastníka řízení a jeho zástupce nahlížet do částí spisu, jež obsahují utajované skutečnosti a jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem. S tím ostatně koresponduje i zákon o ochraně utajovaných skutečností, který v § 38 odst. 7 odkazuje na s. ř. s., podle něhož způsob určení osoby v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou skutečností v občanském soudním řízení a ve správním soudnictví stanoví zvláštní předpis.
Městský soud vyšel ve svých úvahách především ze zájmu na zajištění ochrany utajovaných skutečností a dospěl k závěru, že soud nepřezkoumává věcně obsah utajovaných skutečností, a proto ohledně věcného obsahu utajovaných skutečností nepřipadá v úvahu dokazování. Tato argumentace sleduje ochranu veřejného zájmu na bezpečnosti státu, jehož součástí je i zajištění ochrany utajovaných skutečností, avšak na druhé straně zcela omezuje procesní práva prověřované osoby. Vyloučení dokazování vzhledem k utajovaným skutečnostem s sebou bezpochyby nese i nerespektování základního práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, neboť v posuzovaném případě právě obsah utajované skutečnosti je poznatkem, který je pro rozhodnutí o vydání osvědčení určujícím. Jedná se tedy v procesním smyslu o důkaz, neboť důkazem je poznatek, který správní orgán či soud získal o skutkovém stavu z důkazního prostředku. Důkazem tak v daném případě jsou poznatky získané z obsahu listin, jež zachycují podkladové materiály výsledků šetření anebo poznatky z evidencí zpravodajských služeb (jedná se např. o výsledky šetření Ministerstva obrany - Hlavního úřadu vojenského a obranného zpravodajství v evidenci bývalé Vojenské kontrarozvědky).
Městský soud tak v daném případě absolutizoval ochranu utajovaných skutečností, neboť neposuzoval, zda nedošlo k omezení základního práva ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod nad nezbytně nutnou míru. Z hlediska principu proporcionality je nutné, aby soud zvažoval podle konkrétních okolností (především charakteru utajované skutečnosti), zda lze zajištění ochrany utajovaných skutečností v konkrétním případě dosáhnout prostředky, jež procesní práva prověřovaných osob omezí v menší míře, než je vyloučení dokazování věcného obsahu utajovaných skutečností. Možnost seznámení se s celou částí utajovaného spisu v soudním řízení totiž nemusí vést vždy ke skutečnému ohrožení obrany nebo bezpečnosti státu či výraznému ohrožení jiných důležitých státních zájmů. V takovém případě pak zpravidla bude třeba (vzhledem k základnímu právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), aby soud umožnil nahlížení i do utajované části spisu. Účelu zajištění ochrany utajovaných skutečností se přitom dosáhne poučením předsedy senátu o povinnostech plynoucích ze zákona o utajovaných skutečnostech. Podle § 45 odst. 6 s. ř. s. před nahlédnutím do spisu, který obsahuje informace uvedené v odstavci 3, poučí předseda senátu nahlížející osoby podle zvláštního zákona o tom, že každý, kdo není určenou osobou a seznámí se s utajovanou skutečností, má povinnost zachovávat mlčenlivost, a o trestních následcích porušení tajnosti utajovaných informací (skutečností). Podpisem protokolu o tomto poučení se poučené osoby stávají osobami určenými v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou informací (skutečností). Stejnopis protokolu po jeho vyhotovení zašle NBÚ.
Na druhé straně ne vždy bude možné zpřístupnit utajované skutečnosti v autentické podobě, neboť ta může být takového charakteru, že by mohla potenciálně způsobit ohrožení základního cíle utajování skutečností. Tímto cílem je podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných skutečností vyloučení neoprávněného nakládání s informací, jež by mohlo způsobit újmu zájmům České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, nebo by mohlo být pro tyto zájmy nevýhodné. Zájmem České republiky je pak třeba chápat ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona zájem na zachování ústavnosti, svrchovanosti, územní celistvosti, zajištění obrany státu, veřejné bezpečnosti, ochraně důležitých ekonomických a politických zájmů, práv a svobod fyzických a právnických osob a ochrana života nebo zdraví fyzických osob. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 20. 6. 2007, čj. 6 Azs 142/2006-58, judikoval, že pokud by seznámení účastníka s plným zněním utajované skutečnosti v řízení mělo znamenat popření základního účelu zákona o ochraně utajovaných skutečností, lze akceptovat, že správní orgán (zde soud) rozhodující o veřejných subjektivních právech účastníku řízení sdělí pouze pro řízení
relevantní
obsah takové skutečnosti, a to v přiměřené formě (např. anonymizované či agregované údaje, apod.). V případě stěžovatele bylo třeba sdělit obsah informace, který odůvodnil závěr o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Jen ve výjimečných případech si lze představit, že bude třeba zcela vyloučit zmíněná procesní práva účastníků řízení a nesdělit ani obsah utajované informace.
Tento výklad § 45 s. ř. s. odpovídá i znění § 38 odst. 7 zákona o ochraně utajovaných skutečností, které počítá se zpřístupněním utajované skutečnosti v rozsahu potřeby pro seznámení. Lze proto konstatovat, že případné omezení procesních práv účastníků řízení se odvíjí od uvážení soudu, který musí vycházet i ze specifik oblasti bezpečnostního prověřování osob a účelu utajování. Tento výklad nejvíce vyhovuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť nejvíce šetří podstatu a smysl práva na vyjádření se k prováděným důkazům. Nejvyšší správní soud proto shledal důvodnou stížní námitku, že městský soud nesprávně posoudil uvedenou právní otázku a zároveň tím porušil procesní práva stěžovatele. Kasační stížnost je tak důvodná pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a)] i pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d)].
Pokud jde o další argumentaci stěžovatele vzhledem k § 30 zákona o ochraně utajovaných skutečností, lze konstatovat, že navrhovaná osoba musí být seznámena s konkrétními skutkovými zjištěními, k jejichž ověření je tento pohovor veden. Jsou-li bez rozumného a ospravedlnitelného důvodu takové osobě dány k vyjádření pouze určité
indicie
vztahující se k prověřované skutečnosti, bez možnosti seznámit se se skutečností samotnou, jde nepochybně o nezdůvodnitelný zásah do jejích procesních práv. Procesní práva účastníka řízení, jež je vedeno podle zákona o ochraně utajovaných skutečností, mohou být omezena pouze v nezbytně nutném rozsahu a jen v případech, kdy to zákon výslovně připouští. Tyto případy lze nalézt v § 30 odst. 5 a 6 zákona o ochraně utajovaných skutečností. Předmětem bezpečnostního pohovoru nesmějí být skutečnosti, které mohou ohrozit obranu nebo bezpečnost státu, a bezpečnostním pohovorem nesmějí být rovněž dotčena práva třetích osob a ohrožen zdroj informací (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, čj. 7 As 9/2006-71, www.nssoud.cz). Pokud je tedy veden bezpečnostní pohovor, musí být prověřovaná osoba seznámena s konkrétními skutkovými zjištěními, k jejichž ověření je tento pohovor veden. To však neznamená, že správní orgán má povinnost zpřístupnit stěžovateli celé utajované části spisu. Je třeba brát v úvahu, že podle § 30 odst. 5 a 6 zákona o ochraně utajovaných skutečností může být bezpečnostní pohovor omezen co do předmětu pohovoru. Proto názor městského soudu, že ředitel NBÚ postupoval v souladu se zákonem, když stěžovateli znemožnil přístup k utajované části spisu, obstojí.
Jinou věcí je však otázka, zda bylo stěžovateli při bezpečnostním pohovoru umožněno seznámit se s konkrétními skutkovými zjištěními, anebo zda mu byly předestřeny pouze určité
indicie
vztahující se k prověřované skutečnosti. Nejvyšší správní soud dává i v této otázce za pravdu stěžovateli, neboť již ze skutečnosti, že první konkrétní zmínka o Zpravodajské službě Federálního ministerstva obrany je obsažena až v rozhodnutí ředitele NBÚ, vyplývá, že stěžovateli byly při pohovoru dány k vyjádření pouze
indicie
. Městský soud tak měl rozhodnutí ředitele NBÚ zrušit pro vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále tvrdil, že se u něj objektivně nevyskytuje ani bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Podle § 23 odst. 1 citovaného zákona není za bezpečnostně spolehlivou považována navrhovaná osoba, u níž bylo zjištěno bezpečnostní riziko. Bezpečnostní riziko se hodnotí i ve vztahu k osobě, která má chránit utajované skutečnosti, konkrétně podle odst. 2 písm. d) citovaného zákona se za bezpečnostní riziko považuje chování, které může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti, a to z hlediska, zda dotyčná osoba je dostatečně neovlivnitelnou, důvěryhodnou a schopnou utajení zachovávat. Stěžovatel v kasační stížnosti uváděl, že závěr ředitele NBÚ i městského soudu o zamlčení podstatných okolností a uvádění nepravdivých skutečností při bezpečnostní prověrce, jež je považováno za jednání, které může mít vliv na důvěryhodnost, není ničím podložen a je naprosto spekulativní. Nejvyšší správní soud tuto námitku v dané procesní situaci nemůže posoudit, neboť nelze předvídat, zda by stěžovatel uvedl další tvrzení či důkazy na podporu této námitky, pokud by byla respektována jeho procesní práva.
Naopak k námitce stěžovatele ohledně neprovedení níže specifikovaných důkazů lze plně odkázat na argumentaci městského soudu, neboť navrhované důkazy nemají pro posouzení dané věci žádný význam. Stěžovatel navrhoval řadu listinných důkazů, jež dokladují, že jeho práce na ministerstvu zahraničních věcí byla soustavně vysoce oceňována. Poukazuje-li stěžovatel na své pracovní výsledky či svou spolehlivost při plnění pracovních úkolů, nelze než konstatovat, že z hlediska kritéria bezpečnostní spolehlivosti jsou tyto skutečnosti zcela nerozhodné. Podle § 18 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně utajovaných skutečností mezi podmínky pro získání osvědčení stupně "Tajné" patří i tzv. osobnostní způsobilost, jejíž splnění v daném případě nebylo nikým zpochybněno.
Městský soud podle stěžovatele dále neprovedl důkazy, jež navrhoval k prokázání nedůvěryhodnosti NBÚ. V dané věci je třeba zdůraznit, že správní soudnictví je vzhledem k předmětu řízení vedeno poněkud odlišnými zásadami než jak je tomu v civilním procesu, neboť smyslem správního soudnictví je kontrola a záruka zákonnosti aktů veřejné moci, přičemž shledání nezákonnosti takového aktu při soudním přezkumu vede zásadně k jeho zrušení. Ve správním soudnictví se tak neuplatňuje v míře známé ze soudnictví ve věcech občanskoprávních zásada vyvažování práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení, kteří vedou spor, či posuzování jejich věrohodnosti. Stejně tak, jako se správní orgán, jehož rozhodnutí je napadeno pro svou tvrzenou nezákonnost, může účinně bránit jedině tím, že zpochybní důvodnost jednotlivých žalobních bodů a že v řízení bude zjištěno, že ty důvody nezákonnosti, které namítá stěžovatel, nejsou ve skutečnosti v jeho rozhodnutí přítomny, musí i stěžovatel směřovat své námitky vůči právnímu posouzení či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo proti procesním pochybením, jež předcházely vydání rozhodnutí. Přezkum se tak v zásadě týká konkrétního rozhodnutí. Proto nelze pouze obecně namítat nedůvěryhodnost orgánu veřejné moci, ale je třeba brojit proti konkrétním vadám řízení či nezákonnosti rozhodnutí v konkrétní věci. Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší, aby obecně hodnotil činnost NBÚ a posuzoval, o čem svědčí personální změny, na které stěžovatel poukazuje. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí pak stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, z níž by plynulo, že jím tvrzená obecná nedůvěryhodnost úřadu a jeho úředníků ovlivnila jeho obsah nezákonným způsobem. (...)
*)
S účinností od 1. 1. 2006 bylo ustanovení zrušeno zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
*)
Publikované pod č. 1337/2007 Sb. NSS.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.