Vydání 7/2007

(...) Stížnostní námitku ohledně účastenství stěžovatele jednak s tím, že má jiná práva podle § 139 písm. f) ve spojení s § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, ale též že by jeho účastenství mělo být posuzováno podle § 97 odst. 2 stavebního zákona, již soud prvního stupně vyvrátil a podložil náležitou právní argumentací. Tato vychází z toho, že stěžovatel nemá žádná jiná práva podle § 139 písm. f), podle kterých by byl účastníkem podle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; dále pak že otázka změny v užívání stavby nebyla správním orgánem řešena ve vztahu k povolení změny stavby, a proto nepřichází v úvahu odkaz na § 85 stavebního zákona, i s tím, že v takovém případě je okruh účastníků stejně nastolen § 59 stavebního zákona. I kdyby bylo případné účastenství posuzováno podle § 97, stejně by nebyl účastníkem, s ohledem na znění § 97 odst. 2 stavebního zákona, který hovoří o účastenství při nařizovaných opatřeních. Nejvyšší správní soud v tomto neshledal tvrzené nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím žalobním řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.

Za potřebné též považuje Nejvyšší správní soud odkázat stěžovatele na doslovné znění § 97 odst. 2 stavebního zákona , které používá pojmu „nařízena“, nikoli „povolena“. Na tuto skutečnost a závěry s tím spojené již stěžovatele upozornil soud prvního stupně, přesto se však tato chyba objevuje i v kasační stížnosti. Podstatou a smyslem § 97 odst. 2 stavebního zákona je, dát prostřednictvím institutu účastenství ve správním řízení ochranu uživatelům bytů a nebytových prostor, pokud jejich užívací práva mohou být přímo dotčena opatřeními, která má nařídit stavební úřad. Účastenství dané podle § 97 odst. 2 stavebního zákona je možné v případě, kdy stavební úřad jedná a nařizuje provedení opatření z moci úřední, nikoli na základě žádosti stavebníka – vlastníka. Je tomu tak proto, že v řízeních zahájených z podnětu stavebníka má být ochrana užívacích práv nájemců zabezpečena v prvé řadě vlastníkem – stavebníkem samotným, proto není nutné přiznat procesní postavení účastníka i uživatelům bytů a nebytových prostor. Jiná je však situace, pokud opatření nařizuje stavební úřad. K tomu se uchyluje za předpokladu, že vlastník nerealizuje dříve uložená opatření a svou činností nebo nečinností u staveb ohrožuje životy, zdraví osob či životní prostředí. V takových řízeních, zejména pro nevhodný přístup vlastníka, kdy nelze očekávat, že by tento ve správním řízení mohl a chtěl účinně hájit práva uživatelů bytů a nebytových prostor, jim z tohoto důvodu stavební zákon ve vymezeném okruhu případů dává možnost, aby se i oni stali účastníky správního řízení.

Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že v daném případě bylo rozhodováno již za účinnosti nové úpravy správního řízení, dané zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, který do právní úpravy správního řízení, resp. do vlastních pravidel výkonu veřejné správy jako takové, vnesl nové a odlišné instituty. Tak tomu je i v případě rozhodování podle § 28 odst. 1 správního řádu, které má formu usnesení. Rozlišování formy u rozhodnutí v širším slova smyslu na usnesení a rozhodnutí v užším slova smyslu je významné s ohledem na § 76 odst. 5 správního řádu, podle něhož odvolání proti usnesením nemá v obecné rovině odkladný účinek. S ohledem na § 85 odst. 1 správního řádu proto okamžikem doručení usnesení nastává jeho právní moc a vykonatelnost. O skutečnosti, že podání odvolání proti usnesení stavebního úřadu nemá odkladný účinek, byl stěžovatel v usnesení stavebního úřadu náležitě poučen. Nejvyšší správní soud odkazuje též na § 28 odst. 1 správního řádu , kde je výslovně uvedeno, že vydání usnesení nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.

Tvrzená skutečnost, že se stěžovatelem bylo od počátku jako s účastníkem jednáno, je sice pravdivá, nemá však žádný vliv na vydání usnesení podle § 28 odst. 1 správního řádu, když stavební úřad zjistil a prokázal, že stěžovatel, který tvrdil, že je podle § 59 odst. 1 písm. b) s odkazem na § 139 písm. f) stavebního zákona účastníkem řízení, účastníkem není. Usnesení stavebního úřadu proto ani není v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů podle § 2 až § 8 správního řádu, konkrétně pak s požadavkem zákonnosti podle § 2 odst. 1 a také s § 2 odst. 4 správního řádu stanovujícími zásadu právní jistoty, legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů. Tyto zásady není možné pojímat absolutně v tom smyslu, že pokud s někým jako s účastníkem bylo jednáno, účastníkem řízení zůstane navždy, i když se zjistí a posléze rozhodne, že účastníkem není.