2419/2011
Stavební řízení: regulativy určující využití území; umístění studny
Stavební řízení: regulativy určující využití území; umístění studny
k § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb.*)
k zákonu č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
k čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR
k čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (v textu jen "Listina")
Ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, podle kterého je v případě málo propustného prostředí nejmenší vzdálenost studny od veřejné pozemní komunikace 12 m, je v rozporu se stavebním zákonem z roku 2006, čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2011, čj. 57 A 47/2010-48)
Prejudikatura
: nálezy Ústavního soudu č. 271/1995 Sb., č. 96/2001 Sb. a č. 410/2001 Sb.Věc:
a) Ing. M. B. a b) Ing. E. B proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje, za účasti 1) Ing. H. B. a 2) Ing. H. B., o umístění stavby.Žalobci podali u Městského úřadu Zbiroh žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby "
vrtaná studna
" na pozemku v jejich vlastnictví. Městský úřad jejich žádost rozhodnutím ze dne 1. 3. 2010 zamítl.Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 5. 2010 zamítl. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stavbu studny nelze na daném pozemku povolit, neboť vzdálenost umisťované studny od veřejné komunikace by byla pouze 3 m, což neodpovídá požadavku § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., který stanoví nejmenší vzdálenost studny od veřejné pozemní komunikace 12 m.
Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni, v níž namítali, že rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně zasahují do jejich vlastnických práv, omezují je a způsobují jim škodu. Žalobci namítali především retroaktivní působení vyhlášky č. 269/2009 Sb., která novelizovala vyhlášku č. 501/2006 Sb. a nově v § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb. upravila minimální vzdálenosti studní pro individuální zásobování vodou od možných zdrojů znečištění. Vyhláška č. 269/2009 Sb. totiž neobsahuje přechodná ustanovení. Žalobci přitom podali žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění studny ještě před účinností uvedené novely, a proto se domnívali, že by v jejich případě neměla být použita. Z tohoto důvodu se cítili být zkráceni ve svých právech občana a vlastníka nemovitosti, když jejich postup v souladu s právními předpisy vedl k jejich škodě. Žalobci proto žádali soud, aby posoudil soulad vyhlášky se zákonem, příp. aby byl předložen návrh na zrušení vyhlášky č. 269/2009 Sb. Ústavnímu soudu, jelikož její ustanovení o nabytí účinnosti je v rozporu s ústavním pořádkem.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě souhlasil s tím, že byla porušena právní jistota, a tedy jedna ze zásad právního státu, a proto nenamítá nic proti požadavku žalobců na posouzení vyhlášky č. 269/2009 Sb. z hlediska jejího souladu se zákonem, ani případnému předložení návrhu na její zrušení Ústavnímu soudu. Nicméně za situace, kdy je vyhláška č. 269/2009 Sb. platná a účinná, musí žalovaný trvat na zákonnosti svého postupu. Žalovaný a ani jiný správní orgán nemá jinou možnost než postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, protože mu to nařizuje § 2 odst. 1 správního řádu. Nemá možnost neřídit se ostatními právními předpisy, mezi něž patří právě vyhláška č. 269/2009 Sb., ve které není obsaženo přechodné ustanovení, které by určilo, že daná vyhláška se použije na řízení zahájená až po její účinnosti.
Krajský soud v Plzni rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Soud v dané věci dospěl k závěru, že § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v rozporu se stavebním zákonem, resp. čl. 11 odst. 3 Listiny.
Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Dosavadní judikaturu ve vztahu k odvozené normotvorbě shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 101/05, kde uvedl, že "[k] , nikoli mimo zákon ()'
interpretaci zákonem stanovených mezí pro podzákonnou normotvorbu se Ústavní soud vyslovil v řadě svých nálezů. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, (publikováno jako č. 96/2001 Sb., obdobně pak i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01, publikováno jako č. 410/2001 Sb.) vymezil kautely, dle kterých státní orgán, jenž je oprávněn k vydání podzákonného právního předpisu, se
,musí pohybovat secundum et intra legem
praeter legem
, čili
,zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší' tomuto státnímu orgánu
,stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y'. Státní orgán se při tvorbě podzákonného předpisu musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Obecně však lze říci, že zcela volnou úvahu
" Soud se se závěry Ústavního soudu zcela ztotožňuje. (...)exekutiva
nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou ČR, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy (srov. již Pl. ÚS 17/95, publikováno jako č. 271/1995 Sb. a konstantní judikatura
).Jak vyplývá z čl. 11 odst. 3 Listiny, není vlastnické právo právem zcela bezbřehým. Listina stanoví řadu kritérií, které je nutné při výkonu vlastnického práva respektovat a která současně výkon vlastnického práva omezují. Tato ústavní omezení vlastnického práva mohou být provedena zákonem, popř. jako v daném případě vyhláškou ministerstva, pokud je však vyhláška vydána na základě zákonného zmocnění, na základě a v mezích zákona. Vždy je nutné respektovat základní mantinely vymezené v čl. 11 odst. 3 Listiny. Pokud tyto mantinely zákonem či vyhláškou respektovány nejsou, dochází aplikací těchto vadných právních předpisů k neústavnímu zásahu do vlastnického práva.
Nejinak je tomu i na úseku stavebním. Vlastník pozemku či stavby se může například svobodně rozhodnout o zastavění svého pozemku či stavebních úpravách své stávající stavby, avšak stavební činnost a výsledná stavba musejí odpovídat kritériím stanoveným čl. 11 odst. 3 Listiny. Zákonem, který stanoví základní mantinely při výkonu vlastnického práva na úseku stavebním, je stavební zákon. Z čl. 11 odst. 3 Listiny lze dovodit, že vlastního výkonu stavebního práva, stejně jako výkonu vlastnického práva, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Těmto základním kritériím musí odpovídat jak jednotlivá ustanovení stavebního zákona, tak ustanovení právních předpisů stavební zákon provádějících. V souladu s těmito kritérii musí být i vlastní výkon státní správy na úseku stavebním. Pokud plánovaná stavební činnost a výsledná stavba není zneužitím vlastnického práva na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nepoškozuje lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem, nelze výkonu stavebního práva oprávněně bránit.
Aniž by stavební zákon sám specifikoval jednotlivé obecné požadavky na výstavbu, v § 169 odst. 1 stanoví, že "[p]
rávnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [§ 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcími právními předpisy
". Pro územní řízení lze obdobnou povinnost vysledovat v § 90 písm. c) stavebního zákona, podle kterého "[v] územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území
". Obecnými požadavky na výstavbu stavební zákon rozumí "obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy a dále obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami pokročilého věku, těhotnými ženami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobami s mentálním postižením nebo osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace stanovené prováděcím právním předpisem
" [§ 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona].Podle § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. "[s]
tudna individuálního zásobování vodou
[...] musí být situována v prostředí, které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studni, a v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní
".Soud je přesvědčen o tom, že § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. vyhovuje kritériím uvedeným v čl. 11 odst. 3 Listiny. Zabránit umístění stavby studny je totiž možné pouze ze dvou důvodů. Zaprvé tehdy, pokud je v územním řízení prokázáno, že studna je situována v prostředí, které je zdrojem možného znečištění nebo ohrožení jakosti vody ve studni. Zde je chráněn především zájem na ochraně lidského zdraví před negativními účinky požití kontaminované vody. Zadruhé tehdy, pokud je studna situována v takové poloze, která ovlivní vydatnost sousedních studní. Zde je bráněno zneužití vlastnického práva na újmu práv druhých. V obou případech se jedná o přípustná omezení stavebního práva, a tím i práva vlastnického, neboť omezení v zájmu ochrany lidského zdraví a v zájmu nepůsobení újmy právům druhých je výslovně v čl. 11 odst. 3 Listiny zmíněno.
Na rozdíl od § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ustanovení § 24a odst. 2 písm. d) téže vyhlášky kritériím uvedeným v čl. 11 odst. 3 Listiny nevyhovuje. Předně je nutné uvést, že stavební zákon nestanoví, že by v určité vzdálenosti od veřejné pozemní komunikace nebylo vůbec možné studnu umístit, a to i v případě, že by umístění stavby bylo jinak v souladu § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Aniž by pro to existoval jakýkoli oprávněný důvod, vyhláška č. 501/2006 Sb. ustanovením § 24a odst. 2 písm. d) vyjímá z území zastavitelného studnou po celé České republice pruh o šířce 12 m po obou stranách veřejných pozemních komunikací. Situace je paradoxní především v tom smyslu, že pokud by § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. neexistoval, bylo by možné stavbu umístit v podstatě kdekoli, pokud by byly splněny podmínky uvedené v § 24a odst. 1 téže vyhlášky, resp. by umístění odpovídalo kritériím vymezeným v čl. 11 odst. 3 Listiny. Vyhláška tudíž v rozporu se stavebním zákonem omezuje působnost stavebního zákona ve vztahu ke studnám toliko na území České republiky minus pruh o šířce 12 m po obou stranách všech veřejných pozemních komunikací. Nejedná se již o provedení stavebního zákona, nýbrž jde o stanovení zcela nového pravidla, které stavebním zákonem sledováno nebylo. Takováto právní úprava je proto v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, neboť se nepohybuje v mezích stavebního zákona.
Neústavnost § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. je v daném případě zapříčiněna tím, že z tohoto ustanovení není připuštěna žádná výjimka, která by umožňovala umístění studny ve vzdálenosti menší než 12 m od veřejné pozemní komunikace, pokud by v konkrétním případě byla dodržena kritéria uvedená v § 24a odst. 1 téže vyhlášky, resp. čl. 11 odst. 3 Listiny. Stavební zákon totiž v § 169 odst. 2 stanoví, že "[v]
ýjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.
" Z § 24a odst. 2 písm. d) vyhláškou č. 501/2006 Sb. žádná výjimka výslovně umožněna není.Jistě si lze totiž představit situaci, kdy buď specifičností konkrétního místa či konkrétním stavebně technickým řešením studny mohou být naplněna kritéria § 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. i případě vzdálenosti menší než 12 m od veřejné pozemní komunikace. Pokud by i za této situace nebylo umístění stavby povoleno, jednalo by se o omezení vlastnického práva nejen v rozporu se stavebním zákonem, nýbrž také v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k tomu, že se žalovaný opřel toliko o § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., aniž by bylo zkoumáno, zda jsou či nejsou v daném případě splněny podmínky pro umístění stavby uvedené v § 24a odst. 1 téže vyhlášky, dopustil se nezákonnosti spočívající v aplikaci neústavního ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb. V dalším řízení již žalovaný není oprávněn se neústavního § 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. v neprospěch žalobců dovolávat.
*)
S účinností od 15. 3. 2011 byl vyhláškou č. 20/2011 Sb. změněn § 26 vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle jehož novelizovaného znění jsou možné výjimky z § 24a odst. 2 za podmínek stanovených v § 169 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.