2968/2014
Stavební řízení: právo na soukromí
Stavební řízení: právo na soukromí
k § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)*)
Požadavek žalobkyně, aby vlastník sousední nemovitosti odstranil (§ 129 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006) stavební úpravy (zde terasu), jež umožňují ve vysoké míře zasahovat do dlouhodobě zavedené úrovně soukromí v daném místě, je oprávněný bez ohledu na to, zda došlo ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně na soukromí, či nikoliv. Rozhodující je skutečnost, že stavba terasy svým vysokým potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům narušila zavedený a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, čj. 4 As 97/2013-40)
Věc:
Jana P. proti Magistrátu města Brna, za účasti RNDr. Jitky Ch., o povolení změny stavby, o kasační stížnosti osoby zúčastněné.Úřad městské části Brno-Černovice (správní orgán I. stupně) rozhodnutím ze dne 19. 10. 2011 dodatečně povolil změnu stavby osoby zúčastněné na řízení, a to: „
Přístavby ocelové konstrukce k bytovému domu Štolcova 52b, Brno na pozemkové parcele č. 715 k. ú. Černovice, která je zakotvena do zídky na pozemkové parcele č. 715 k. ú. Černovice, sousedící s pozemkovou parcelou č. 716 k. ú. Černovice
“.Žalobkyně podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 1. 2012 zamítl, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání dospěl žalovaný k závěru, že stavební úřad řádně vypořádal námitku žalobkyně týkající se zásahu do jejího soukromí a posoudil stavbu v souladu s § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, čj. 62 A 22/2012-117, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku soud zvážil umístění stavby v řadové zástavbě rodinných domů, její tvar a velikost, popis stavby v žádosti o vydání dodatečného povolení stavby a definici stavby „ byl ale narušen právě postavením terasy. Soud současně poukázal na to, že pokud by stavba sloužila pouze k průchodu na zahradu, bylo by legitimní požadovat po žalobkyni strpění tohoto zásahu. Stavba však mohla současně plnit i funkci terasy a žalobkyně by byla nucena strpět mimořádné zásahy imisí pohledem, které by výrazně zasahovaly do jejího práva na soukromí. Po žalobkyni není možné požadovat, aby v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, čj. 7 As 13/2010-145, odvrátila zásahy do svého soukromí zřízením bariéry, která by musela dosahovat výšky čtyř metrů. Situace by byla odlišná v případě umístění nové stavby v sousedství, jež by nutně znamenala snížení míry soukromí. Proti tomu bylo nutné posoudit odlišně případ rozšiřování stavby stávající, kdy žalobkyně legitimně počítala s určitou mírou soukromí, která byla snížena. Soud odkázal i na § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, samotnou námitkou zastínění dvorku žalobkyně se však nezabýval, neboť shledal argumenty týkající se zásahu do práva žalobkyně na soukromí za dostatečně závažné pro konstatování nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
terasa
“ nalezenou na otevřené internetové encyklopedii Wikipedia. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že stavba mohla fungovat i jako terasa a její existence tedy umožňovala zasahovat do práva žalobkyně na soukromí. Soud zdůraznil potencialitu rizika zásahu, neboť dříve či později by k zásahu do soukromí došlo. V řadové zástavbě není obecně možné dosáhnout úplného soukromí. Stav před postavením terasy, kdy mezi jednotlivými dvory byly zbudovány toliko zídky, zabezpečoval určitou míru soukromí, zjevně existoval dlouhodobě a žalobkyně jej jako takový vnímala. Tento status quo
Proti rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž namítla, že posuzovaná stavba nebyla terasou, nýbrž podestou. Stavba nebyla jako terasa zamýšlena a nebude tomuto účelu sloužit. K využití podesty stěžovatelka uvedla, že je tak malých rozměrů, že by bylo vyloučeno její komfortní využití početnou rodinou. Navíc je podesta dřevěná, a proto by se nedala využívat např. ke grilování. Soud podle stěžovatelky opomenul zjištěný skutkový stav a prezentoval toliko svoje domněnky, přičemž jeho úvahy nevycházely ze spisu ani ze situace na místě samém.
Podle stěžovatelky dospěl soud k nesprávnému závěru, že by žalobkyně mohla být kvůli předmětné stavbě obtěžována imisí pohledem. Stěžovatelka uvedla, že „[o]
imisi lze hovořit jen v mimořádných situacích, při kterých by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti
“, což doložila rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, a ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99. Dále se neztotožnila s odůvodněním soudu, že byla dána mimořádná míra obtěžování využíváním stavby k rekreačním účelům. Každá terasa by pak potenciálně znamenala mimořádný zásah do soukromí. Soud řádně neodůvodnil, z jakého důvodu shledal stavbu za mimořádný zásah do soukromí žalobkyně. K otázce soukromí odkázala stěžovatelka i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, čj. 8 As 20/2011-131, v němž se soud vyjádřil ke vztahu vlastnického práva a práva na soukromí v zastavěném území obce. Dále odkázala na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 13/2010-145, podle něhož nemůže vlastník sousední nemovitosti zcela vyloučit stavební změny v sousedství a musí případně sám podniknout kroky, aby provedl opatření proti obtěžování. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a pominul judikatorní závěry, podle nichž nemá žádný vlastník právo omezovat všechny stavební úpravy na vedlejším pozemku, vyjma mimořádných situací, které musí být řádně odůvodněny.Žalobkyně v domě vůbec nebydlela a dvorek nikdy nevyužívala k odpočinkovým aktivitám. Přesto ani jiná osoba, která by se mohla do domu žalobkyně nastěhovat, by nemohla mít legitimní očekávání na zachování stále stejné úrovně soukromí. Otázka omezení soukromí byla jen hypotetickým problémem, jenž reálně nenastal. K mimořádnému zásahu do soukromí žalobkyně proto vůbec nedošlo. Navíc míra případného zásahu do soukromí byla nižší, protože dvorek sloužil jako průchozí místo pro uskladnění věcí, což soud ve svém rozhodnutí nezohlednil. Sama žalobkyně zbudovala před několika lety nový vikýř, s jehož stavbou stěžovatelka souhlasila, přestože rovněž zasahuje do jejího soukromí.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s argumentací stěžovatelky v kasační stížnosti. Podotkl, že právo na soukromí je u řadových zástaveb značně omezeno samotným způsobem výstavby. Soud přitom opomenul skutečnost, že stěžovatelka vidí na dvorek žalobkyně již nyní z oken svého domu. Přístavby v řadových zástavbách navíc bývají běžně povolovány, aniž by byl namítán zásah do soukromí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nejvyšší správní soud nepokládá pro posouzení funkce stavby za důležité, jak ji stěžovatelka nebo žalobkyně nazývají a jak byla označena ve správním řízení. Otázka označení stavby by mohla být akademickým sporem, hledání jejího řešení ale není příliš účelné pro stanovení míry, v jaké stavba omezuje právo na soukromí žalobkyně. Přesto se zcela prokazatelně o terasu jedná. V projektové dokumentaci byl stavební záměr od začátku zpracován jako „
přístavba terasy
“ a plošina stavby je, nehledě na její zamýšlené využití, svými rozměry dostatečně prostorná, aby na ní bylo možné trávit relaxací volný čas, což dokládá i fotodokumentace doložená stěžovatelkou i žalobkyní. Námitka, že si krajský soud vytváří domněnky, jelikož zjištěný skutkový stav neodpovídá spisovým materiálům, by stavěla soudce do role „mechanického stroje aplikujícího slovo od slova literu zákona
“, který by měl zapovězeno vytvářet si vlastní úsudek.Zbudované komfortní sezení a velikost rodiny stěžovatelky nehrají při vymezování funkce stavby roli. Nikdo nepochybuje o tom, že na velké terase může sedět více lidí, na menší terase méně a na nejmenší třeba jen jeden. K zásahu do práva na soukromí může docházet ve všech případech. Nejvyšší správní soud postrádá ze strany stěžovatelky argument, z jakého důvodu byla část stavby, označovaná jako podesta, postavena v rozměrech malé terasy, přestože měla zajišťovat „
pouze
“ spojení domu se zahradou. Naproti tomu žalobkyně doložila hrozbu zásahu do soukromí fotografií, na které byl na terase umístěn stolek s jednou židlí a slunečníkem. (...)Zásahy imisí pohledem do práva na soukromí byly v rozhodovací praxi soudů často řešeny. Citovaným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1150/99 Nejvyšší soud judikoval, že „[o]
btěžování pohledem je možno považovat za imisi jen v mimořádném případě, pokud je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení
“. Při formulování tohoto závěru vycházel ze skutkového stavu daného případu, „[v] projednávané věci jde o nemovitosti umístěné v městské zástavbě, kde nelze dosáhnout úplného soukromí, pokud jde o možný pohled do oken. Podle zjištění odvolacího soudu pohled z přístavby do žalobcových oken sice možný bude, ovšem pouze v omezené míře a za vynaložení určitého úsilí – výrazného vyklonění z oken přístavby, případně přes zábradlí terasy. I když lze připustit, že tento stav může žalobce (popř. nájemníci bytů v jeho domě) pociťovat ve srovnávání s dosavadním stavem jako obtěžování, nejde o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v souvislé zástavbě. Proti takovému obtěžování se může žalobce bránit např. umístěním záclon nebo žaluzií, nemůže se však domáhat ochrany podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku.
“ Napadená terasa je rovněž postavena v městské zástavbě řadových domů, avšak míra zásahu do soukromí žalobkyně je zcela odlišná. Z terasy je v plné míře vidět na dvorek žalobkyně, popřípadě i do oken jejího domu, a není nutné k tomu vynakládat žádné zvláštní úsilí. Žalobkyně se navíc, jak dovodil i krajský soud, nemůže účinně bránit, protože ochrana by vyžadovala postavení bariéry o výšce několika metrů (oproti situaci v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1150/99, kdy k ochraně postačovaly záclony nebo žaluzie).Podobně v citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1629/99, Nejvyšší soud dovodil, že „[a] určena k trávení volného času, výhled z ní je neomezený a bezděčně je možné pohledem registrovat okolní dění. Zásah do práva žalobkyně na soukromí dosahuje proto daleko vyšší intenzity.
by bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. Při posuzování věci je třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Je též třeba vycházet ze skutečnosti, že obecně nelze ukládat těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili; to by znamenalo, že vlastníci nemovitostí by byli nuceni je ohradit takovým způsobem, že by z nich nebyl možný výhled na cizí nemovitosti, resp. by byli nuceni zřizovat okna situovaná jen tak, že by z nich nebylo vidět sousední nemovitosti. Stejně by bylo třeba ohradit veřejná prostranství, ze kterých je vidět např. do oken bytů. Proto je – v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi – na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod., těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet.
“ V případě stěžovatelky však došlo zbudováním terasy ke značné změně poměrů vytvořením pohledu zcela nové kvality. Dvorek žalobkyně, tedy relativně uzavřený prostor, chránily v původním uspořádání určitou měrou boční zídky. Zorné pole při výhledu z okna je, v závislosti na míře vyklonění, relativně omezené a pohled ven vyžaduje určitý záměr. Přestože i cílenými pohledy z oken je možné zasáhnout soukromí vlastníka sousední nemovitosti, při výkonu vlastnického práva v souladu s dobrými mravy jsou nežádané pohledy marginální
. Naopak terasa je a priori
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře rovněž řešil poměr práva na soukromí a vlastnického práva spočívajícího v realizaci stavebních záměrů. Z jeho výše uvedeného rozsudku čj. 7 As 13/2010-145 abstrahovala stěžovatelka závěr, že „[p]
okud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila
“. Rovněž vycházela ze závěru, že „[s]těžovatelé
[vlastníci nemovitosti, kterých se dotýkalo zbudování stavby na sousedním pozemku, pozn. soudu] si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí
“. V daném případě šlo o stavbu bytového domu s 23 byty ve vzdálenosti 10 metrů od pozemkové hranice a 17 metrů od domu dotčených vlastníků, což je nesrovnatelná situace s případem stěžovatelky. V souzené věci však byla terasa postavena na samotném rozhraní pozemků, pohled na nemovitost žalobkyně je z ní bezprostřední a vzhledem k prostorovému uspořádání není možná ochrana zřízením optické bariéry.Svou rozhodovací praxi potvrdil Nejvyšší správní soud i citovaným rozsudkem čj. 8 As 20/2011-131, ve kterém řešil stavbu vikýřů. Stěžovatelka uvedla, že se jedná o skutkově podobnou situaci a vyvozené právní závěry vztáhla na svůj případ. Přestože právní věty jsou zabstraktněnými závěry s širokým potenciálem k aplikaci na skutkově podobné případy, nemají všeobecnou platnost (nejsou právními normami), nejsou nepřekonatelné a jejich závaznost je pouze v rovině argumentační. Stavbu terasy a stavbu vikýře nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za skutkově obdobné případy. Zatímco pohled z okna vikýře působí při dodržování základních pravidel slušnosti pouze jako nahodilý zásah do soukromí sousedů, při pobytu na terase – stavbě určené primárně k relaxaci – jsou zásahy z povahy věci soustavné, dlouhotrvající a nikoliv nahodilé. Proto je nesprávný i závěr, že postavením terasy nebude ve vyšší míře narušeno soukromí žalobkyně proto, že je do něj již nyní možné zasahovat pohledy z oken. Oproti případům uvedeným v citované judikatuře je závažnost a rozsah zásahu do práva žalobkyně na soukromí vyšší a není dobře možné se proti němu bránit. Terasy tedy mají oproti oknům a vikýřům nesrovnatelně vyšší potenciál k zásahu do práva na soukromí. Pokud stěžovatelka v minulosti schválila žalobkyni stavbu vikýře, byl to ústupek, který z hlediska míry ochrany soukromí neodpovídá požadavku na schválení terasy. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud se ve svých právních závěrech neodchýlil od ustálené judikatury, protože správně dospěl při skutkově odlišném případu k odchylnému závěru a tento postup srozumitelně a dostatečně odůvodnil. Při posuzování místních poměrů přitom krajský soud vycházel z charakteru příslušné zástavby. Právo žalobkyně na soukromí nevyvodil pouze na základě jednoho konkrétního zásahu. Naopak vzal v potaz i atmosféru místa a míru soukromí, která zjevně dlouhodobě dosahovala určité úrovně. Sporná terasa nese potenciál změnit místní podmínky a ovlivnit míru soukromí žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům.
Výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 13/2010-145 vymezuje míru obtěžování nasledovně: „ jedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, nebylo by spravedlivé požadovat na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby byl nucen provádět ochranná opatření; naopak má právo se domáhat ochrany. Oprávněným krokem je i požadavek, aby vlastník sousední nemovitosti neprováděl takové stavební změny, jež umožňují zasahovat do soukromí mimořádně intenzivním způsobem, zvláště pokud je určitá úroveň soukromí v daném místě dlouhodobě zavedena.
Pokud se totiž nejedná o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, je přednostně na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila.
[...] Stěžovatelé si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí.
“ Pokud se však a contrario
Přestože ještě nemuselo dojít ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně na soukromí, stavba terasy narušila zavedený a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí, a to svým vysokým potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům. Předmětnou terasu umístěnou nad úroveň stávající ohradní zdi přímo na hranici sousedního pozemku lze s trochou nadsázky přirovnat k tribuně, z níž lze sledovat každý detail „ nehledě na chvilkovou (ne)přítomnost vlastníků, jak správně dovodil krajský soud. Navíc je logické, že při přezkumu rozhodnutí správních orgánů se řeší sousedské vztahy především v rámci námitek ve stavebním řízení. Nejde proto o konkrétní spory týkající se imisí, nýbrž se řeší potencialita vzniku možných budoucích sporů. Na základě vyhodnocení námitek činí stavební úřad rozhodnutí, zda je stavební záměr přijatelný, nebo zda by nepřiměřeně zasahoval do zájmů určitých účastníků ve prospěch jiných a přijatelný není. Kromě hledání výsledku v souladu s veřejným zájmem je úkolem stavebního úřadu i ochrana práv vlastníků sousedních nemovitostí. Konkrétní zásahy do práva na soukromí, které stěžovatelka postrádala v rozsudku krajského soudu, řeší soudy v občanském soudním řízení.
chráněného prostoru
“ dvora umístěného za domem žalobkyně. Míra soukromí se přitom nepojí pouze k osobě žalobkyně, k jejím způsobům užívání dvorku, popřípadě k druhům vykonávaných činností, jak se mylně domnívá stěžovatelka. Váže se prvotně na institut vlastnictví, jehož výkon je chráněn přímo zákonem vymezením sousedských práv v § 127 odst. 1 občanského zákoníku, kde podle generální klauzule
„[v]lastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv
“. Omezené nakládání s vlastnictvím nachází dokonce svůj základ již v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „[v]lastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
“ Je legitimním požadavkem udržet určitou míru soukromí u nemovitosti z titulu vlastnictví i pro futuro
*)
S účinností od 1. 1. 2013 byl § 129 odst. 3 změněn zákonem č. 350/2012 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.