4028/2020
Stavební řízení: opakované stavební řízení; účastníci řízení
Stavební řízení: opakované stavební řízení; účastníci řízení
k § 85 odst. 2, § 90 a § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonů č. 350/2012 Sb. a č. 225/2018 Sb. (v textu jen „stavební zákon“)
I. Bylo-li důvodem zrušení předchozího rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, je třeba v navazujícím opakovaném stavebním řízení vedeném podle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, zkoumat i to, zda nedostatky způsobující nezákonnost byly odstraněny a jsou splněny podmínky pro umístění stavby plynoucí zejména z § 90 tohoto zákona.
II. Účastníky stavebního řízení jsou v takových případech i osoby uvedené v § 85 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.
(Podle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2020, čj. 43 A 18/2020-22)
Věc:
OLGUNIAR s.r.o. proti Městskému úřadu Jesenice o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.Žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. podanou dne 20. 2. 2020, se žalobce domáhá zrušení společného souhlasu žalované ze dne 28. 3. 2019 (dále jen „společný souhlas“), kterým žalovaný souhlasil s umístěním a provedením ohlášeného stavebního záměru novostavby rodinného domu. Žalobkyně současně navrhla, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. V návrhu uvedla, že napadený společný souhlas je na první pohled nezákonný, neboť při jeho vydání byly porušeny § 96 odst. 3 písm. d), § 96 odst. 5 a § 96a odst. 2 stavebního zákona v důsledku čehož nemohla uplatnit námitky k podkladům společného souhlasu. Žalobkyně byla společným souhlasem zkrácena na vlastnickém právu, neboť k provádění stavebního záměru je využíván pozemek, na němž se nachází komunikace ve vlastnictví žalobkyně a přes nějž je vedena staveništní doprava. Společný souhlas tak má fatální dopady do práv žalobkyně, zejména jejího práva disponovat se svým majetkem. Účel přiznání odkladného účinku tkví v tom, že má být zabráněno, aby v příčinné souvislosti s výkonem společného souhlasu docházelo k dalšímu potlačování vlastnického práva žalobkyně pokračující realizací stavby s využitím jejího pozemku a na něm se nacházející komunikace. Újma hrozící žalobkyni spočívá v tom, že by v případě nepřiznání odkladného účinku po případném úspěchu ve věci samé již nemohla v dalším řízení uplatňovat námitky týkající se ochrany jejího vlastnického práva, čímž by jí byla upřena účinná soudní ochrana. V této souvislosti poznamenala, že z jí doložených fotografií vyplývá, že stavba již byla zahájena a je v pokročilém stadiu, z čehož je patrné, že obava žalobkyně je reálná, a nikoliv pouze hypotetická. Pokud by soud odkladný účinek nepřiznal, pak by mohlo dojít k tomu, že v době vydání meritorního rozhodnutí soudu by byl stavební záměr již dokončen a případný úspěch žalobkyně by tak byl bezcenný. Žalobkyni dále hrozí pokračující zásah do vlastnického práva po těžko určitelnou dobu, neboť její pozemek netvoří veřejnou účelovou komunikaci. Tato újma je v příčinné souvislosti s právními následky plynoucími z napadeného společného souhlasu. Jde o následek nezhojitelné intenzity, neboť spočívá ve vedení staveništní dopravy přes pozemek žalobkyně a následném využívání pozemku žalobkyně k obsluze stavby, a lze jej proto označit za nepoměrně větší újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Praze návrh na přiznání odkladného účinku zamítl.
Z odůvodnění:
(…)
[9] Žalobkyně spatřuje újmu v prvé řadě v tom, že v případě nepřiznání odkladného účinku žalobě by i přes případný úspěch ve věci samé byla v dalším řízení před žalovaným zkrácena na právu podat námitky k předmětnému stavebnímu záměru. S tímto názorem ovšem nelze souhlasit. Pokud by žalobkyně ve věci samé dosáhla úspěchu a napadený společný souhlas by byl zrušen, pak by bylo třeba nahlížet na předmětnou stavbu, jejíž provádění, jak dokládají žalobkyní předložené fotografie, již bylo zahájeno, jako na „
stavbu prováděnou nebo provedenou podle rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo pravomocně zrušeno
“ ve smyslu § 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona. O povolení stavby by tedy za takové situace bylo vedeno opakované stavební řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona, jehož účastníkem by bezpochyby byla podle § 109 písm. e) stavebního zákona rovněž žalobkyně, jež by mohla v tomto řízení uplatnit příslušné námitky.[10] Dle názoru zdejšího soudu za situace, kdy dojde ke zrušení dříve vydaného územního rozhodnutí, územního souhlasu či společného souhlasu, lze v případech, na které nedopadá § 94 odst. 5 stavebního zákona, v rámci opakovaného stavebního povolení vznášet i takové námitky, které svou povahou náleží do územního řízení, a to i přes doslovné znění třetí věty § 129 odst. 5 stavebního zákona, podle níž se v opakovaném stavebním řízení postupuje podle ustanovení § 109 až 115 stavebního zákona upravujících stavební řízení. Účel opakovaného stavebního řízení se neomezuje toliko na posouzení možnosti provedení stavby a případně odstranění nezákonnosti zrušeného stavebního povolení, resp. souhlasu s provedením ohlášené stavby. Opakované stavební řízení se totiž provádí i v případech, kdy záměr vůbec nevyžaduje stavební povolení či ohlášení, anebo v případech, kdy byl zrušen úkon, jímž bylo současně založeno oprávnění k provedení stavby i oprávnění k umístění stavby (srov. Machačková, J. a kol.:
Stavební zákon. Komentář.
2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 129). Jde např. o situace, kdy byl zrušen souhlas s umístěním ohlášeného záměru nevyžadujícího stavební povolení ani ohlášení stavby (§ 103 stavebního zákona), společné rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o umístění a současně povolení stavby ve společném stavebním a územním řízení (§ 94p stavebního zákona), případně, tak jako v nyní posuzované věci, společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (§ 96a stavebního zákona). Pokud v takových případech bylo důvodem zrušení příslušného opatření nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby podle § 90 stavebního zákona, pak je třeba v navazujícím opakovaném stavebním řízení zkoumat i to, zda nedostatky způsobující nezákonnost byly odstraněny právě z hlediska § 90 stavebního zákona. Naznačený výklad podporuje i právní literatura, jež mj. připouští, že účastníky opakovaného stavebního řízení mají být nejen účastníci stavebního řízení uvedení ve výčtu § 109 stavebního zákona, ale i osoby, jež jsou označeny za účastníky územního řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákon, je-li v opakovaném stavebním řízení posuzováno také umístění stavby (srov. Černín, K.: Opakované stavební řízení. Správní právo
, 2017, č. 2, s. 57, též Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv: Odstraňování staveb
, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, str. 49).[11]Pokud by stavební úřad nemohl v opakovaném stavebním řízení zkoumat naplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, pak by vedení takového řízení bylo (minimálně) ve shora uvedených situacích zcela neúčelné, neboť by v jeho rámci nemohla být zajištěna ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, jež byly dotčeny nezákonností předchozího rozhodnutí či souhlasu. Stavba vyžadující územní rozhodnutí či územní souhlas, by mohla být v opakovaném stavebním řízení povolena bez toho, aby stavební úřad posoudil, zda je umístění stavby v daném místě přípustné a zda jejím umístěním nedochází k nepřípustnému zásahu do práv dotčených třetích osob (účastníků řízení). by tak bylo možné v opakovaném stavební řízení povolit i takovou stavbu, která sice splňuje obecné požadavky na výstavbu a jiné podmínky plynoucí zejména z § 111 stavebního zákona, avšak je umístěna zcela nepřípustným způsobem (např. v rozporu s územně plánovací dokumentací, s požadavky na ochranu krajiny a přírody, apod.) anebo způsobem, který nad míru přiměřenou poměrům nepřípustně zasahuje do práv třetích osob. Takový závěr je nelogický a navíc v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnických práv osob, jež mohou být umístěním záměru dotčeny, neboť takové osoby by neměly možnost v opakovaném stavebním řízení uplatnit námitky týkající se umístění stavby.
Ad absurdum
[12] Výklad, podle něhož se stavební úřad v rámci opakovaného stavebního povolení může v uvedených případech zabývat i otázkami, které svou povahou náleží do územního řízení, současně není v rozporu s ústavním principem, podle něhož lze ukládat povinnosti pouze na základě zákona a v jeho mezích. Je-li totiž primární povinností stavebníka doložit, že pro umístění záměru jsou splněny podmínky stanovené zejména v § 90 stavebního zákona, a to jak v územním řízení, tak i v případě podání žádosti o územní souhlas či společný souhlas (viz § 96 odst. 4 a § 96a odst. 3 stavebního zákona), pak nelze mít za to, že jeho procesní postavení je jakkoliv ztíženo tím, že se stavební úřad bude posouzením záměru z totožných hledisek zabývat znovu v opakovaném stavebním řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona.
[13] V projednávané věci navíc soud při posuzování existence tvrzené újmy spočívající v údajném zkrácení žalobkyně na právu vznést námitky proti předmětné stavbě a jejímu umístnění nemůže odhlédnout od obsahu podané žaloby. Žalobkyně v ní nad rámec porušení svých procesních práv postupem žalovaného před vydáním napadeného společného souhlasu namítla pouze to, že bylo dotčeno její vlastnické právo v důsledku toho, že veškerá staveništní doprava, jakož i doprava po skončení výstavby má být vedena přes její pozemek a komunikaci, aniž by k tomu dala souhlas. Otázkou, zda je „
zajištěn nezbytný příjezd ke stavbě
“, a je-li tedy stavebník oprávněn používat přístupovou cestu, se stavební úřad v souladu s § 111 odst. 1 písm. c) stavebního zákona zabývá až ve fázi stavebního řízení. Ve fázi povolení umístění stavby stavební úřad zkoumá toliko otázku, zda je záměr v souladu s požadavky „na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem
“ [§ 90 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], tedy zda je napojení na veřejnou dopravní infrastrukturu technicky možné. Prokázání existence oprávnění k užívání příjezdových komunikací není podmínkou pro vydání územního rozhodnutí, resp. územního souhlasu. Pro daný případ z toho plyne, že námitkou týkající se údajné neexistence oprávnění stavebníka užívat k přístupu ke stavbě pozemek a komunikaci ve vlastnictví žalobkyně by se stavební úřad musel zabývat v případě opakovaného stavebního řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona již z toho důvodu, že právě tato námitka se týká podmínek posuzovaných při rozhodování o povolení, resp. ohlášení provedení stavby. (…)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.