Vydání 3/2013

(...) Pro věc je zásadní zejména otázka, zda údaje obsažené ve stavební dokumentaci, zejména v její grafické části, odpovídají realitě nebo jsou, jak namítá žalobkyně, v rozporu s realitou na místě samém. Je to proto, že veškerá argumentace správních orgánů se zakládala na údajích obsažených v projektové dokumentaci a nikoliv na údajích ověřených na místě samém. Žalobkyně uplatňuje svou námitku povšechně a konkrétní příklady nepřesnosti neuvádí. Výjimkou je tvrzení, že přístup na pozemek není sjízdný pro stavební techniku a jeho šířka je menší než uváděné tři metry, tvrzení, že odstupové vzdálenosti k sousedním pozemkům jsou nižší, než uvádí výkresová dokumentace a že také údaj o výšce objektu není ničím podložen.

K tomu soud uvádí, že projektová dokumentace zachycuje stavbu, která ještě není postavena, a tak ani nelze na místě samém změřit údaj o odstupu od hranice sousedního pozemku nebo výšku stavby. Podstatou územního a stavebního řízení je to, že rozhodnutím stavebního úřadu jsou závazně pro stavebníka určeny mj. i tyto parametry budoucí stavby. To se stalo i v podmínkách č. 1 až 3 spojeného územního rozhodnutí a stavebního povolení, ve kterém bylo stavebníkovi uloženo, aby dodržel odstup 2,21 m od hranice s pozemkem na západě, 3,31 m od hranice pozemku žalobkyně měřeno od kraje balkonu na východní stěně rodinného domu a min. 6,2 m od pozemku ulice Jiráskova. Zároveň bylo stavebníkovi uloženo, aby umístění stavby bylo na místě samém ještě před jejím započetím vytyčeno geodetem. Pokud by tedy vzniklá stavba těmto podmínkám ve výsledku odporovala, nebylo by možné ji zkolaudovat a stavební úřad by mohl v případě neodstranění takových závad přistoupit i k jejímu odstranění podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006, neboť by se jednalo o stavbu postavenou v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu. Situace by mohla být zkomplikována pouze tím, že příslušné rozhodnutí odkazuje zároveň i na výkresovou dokumentaci, a ta by mohla písemně stanoveným podmínkám odporovat. K tomu však v tomto případě nedošlo, neboť ta s těmito podmínkami není v rozporu, jelikož uvádí stejné odstupové vzdálenosti.

Námitka, že odstup balkonu od hranice pozemku žalobkyně činí ve skutečnosti 2,25 m tak nemá žádnou oporu ve vymezení stavby rozhodnutím stavebního úřadu, a proto ani nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Navíc na jižní straně východní stěny domu ani stavební dokumentace se žádným balkonem nepočítá, pouze se tam nacházela zakreslená pergola, která však byla (zřejmě také na žádost žalobkyně) z projektu při ústním jednání vypuštěna. Tato námitka je proto nedůvodná. (...)

Nejzásadnější námitkou žalobkyně je námitka nedostatečnosti komunikačního připojení stavebního pozemku. Žalovaný na svou obranu argumentuje § 20 odst. 7 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, které stanoví pouze podmínku, že "[k]". Poznámka pod čarou odkazuje na zákon o pozemních komunikacích. Toto kritérium daná stavba nepochybně bude splňovat, neboť v podmínkách spojeného územního rozhodnutí a stavebního povolení je stanoven odstup min. 6,2 m od pozemku ulice Jiráskova a ze situačního výkresu s přihlédnutím k jeho měřítku lze dovodit, že tato vzdálenost se pohybuje kolem 10 metrů. Předmětné ustanovení se však vztahuje v souladu s textem § 1 odst. 2 věty druhé vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a nadpisem hlavy první třetí části na vymezování pozemků (zde stavebních pozemků), nikoliv na vlastní umísťování staveb územním rozhodnutím. Na tyto případy dopadají ustanovení hlavy druhé třetí části, tj. § 23 až § 25.

Ustanovení § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území stanoví, že "[s]." (Poznámka č. 2 odkazuje na § 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu^*), který definoval daný pojem, a poznámka č. 15 odkazuje na v převážné části již zrušený zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.)

Toto ustanovení vyžaduje, aby při vydání územního rozhodnutí na umístění stavby byla mj. posouzena otázka, zda bude zajištěn přístup ke stavbě z přilehlých pozemních komunikací. Zde jde vyhláška o obecných požadavcích na využívání území již dále oproti úpravě obsažené v § 20 odst. 7, který v podstatě pouze vyžaduje, aby nové stavební pozemky byly v rozumné vzdálenosti od nějaké pozemní komunikace a bylo tak možné v budoucnu bez nepřiměřených nákladů napojit stavby nově zřízenými sjezdy. Oproti tomu § 23 odst. 1 již v podstatě žádá po stavebním úřadu učinit zjištění, zda takový příjezd existuje anebo zda jeho zřízení je součástí projektové dokumentace. Přitom, ať již příjezd existuje nebo má být teprve zřízen, je třeba také posoudit, zda umožní bezpečné užívání staveb a bezpečný a plynulý provoz na přilehlých pozemních komunikacích a dále (v rozsahu vyžadovaném pro rodinný dům) zda je dostačující pro dopravní obslužnost a parkování a pro příjezd a zásah požární techniky. Vyhláška o obecných požadavcích na využívání území totiž neomezuje působnost § 23 odst. 1 pouze na nově budované příjezdy, ale je třeba jej použít při každém územním rozhodnutí, jímž se umisťuje stavba.

Požadavky na parametry příjezdu stanoví § 10 zákona o pozemních komunikacích a v návaznosti na něj zejména § 12 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Tyto požadavky je v první řadě oprávněn posoudit příslušný dotčený orgán, kterým je podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích obecní úřad obce s rozšířenou působností, jenž pro účely územního řízení vydává závazné stanovisko. Zda je v případě rodinného domu nezbytné, aby příjezd vyhovoval i pro příjezd požární techniky nebo zda postačuje pro tyto účely možnost zastavení na nedaleké pozemní komunikaci (ulici, popř. komunikaci při západním okraji stavebního pozemku), je pak oprávněn posoudit jako dotčený orgán Hasičský záchranný sbor, který ve věci vydává stanovisko podle § 35 písm. b) a § 31 odst. 1 písm. b), odst. 3 věty první a odst. 4 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně.

Otázkou napojení na pozemní komunikace se stavební úřad i projekt zabýval, avšak pouze v tom směru, že bylo konstatováno, že bude používán dosavadní vjezd, který sloužil k obsluze rekreačního objektu. Z tohoto důvodu pak podle žalovaného ani nebylo namístě vyžadovat stanovisko dotčeného orgánu na úseku pozemních komunikací. Jak však plyne z § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, toto posouzení je nutné vždy při vydání rozhodnutí o umístění stavby, a proto mělo být obstaráno závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle zákona o pozemních komunikacích a také stanovisko Hasičského záchranného sboru. Jestliže si je žalovaný ani stavební úřad nevyžádali a podle obsahu spisu je neobstaral ani stavebník, porušili tím § 23 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. V tomto směru tedy vydání napadeného rozhodnutí předcházel nesprávný procesní postup, který nepochybně mohl mít vliv i na správnost rozhodnutí. (...)

Další žalobní bod v první řadě namítá, že § 25 odst. 6 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území stanovící, že "[v]", nebyl již v době rozhodování stavebního úřadu účinný. Pokud jej tedy stavební úřad ve svém rozhodnutí citoval, aplikoval na věc nesprávný právní předpis, což může představovat závažnou procesní vadu. To však platí jen tehdy, mohlo-li to mít za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. "" (srov. právní věty usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS). V tomto případě novelou vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území bylo citované ustanovení odstraněno a namísto něj byl vložen nový § 25 odst. 4, který však žalovaný aplikoval v napadeném rozhodnutí. Případná vada rozhodnutí vydaného v prvním stupni tak byla napravena právním posouzením učiněným žalovaným v napadeném rozhodnutí, přičemž popření existence tohoto pochybení v řízení před stavebním úřadem ze strany žalovaného na správnost napadeného rozhodnutí mít vliv nemůže.

Dále žalobkyně namítá nedostatečnou odstupovou vzdálenost od jejího rekreačního objektu. Zde je třeba vycházet ze znění § 25 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území ve znění novely, jak učinil správně žalovaný. Podle odstavce 2, "[j]." Podle odstavce 3, "[v]". Podle odstavce 8 "[v]".

V této věci se jedná o odstup mezi rodinným domem a stavbou pro rodinnou rekreaci, tj. případ, který výslovně vyhláška o obecných požadavcích na využívání území neřeší. Žalobkyně se domáhá toho, aby bylo aplikováno pravidlo o vzdálenosti 10 metrů. Žalovaný má za to, že z vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území žádné pravidlo pro tento případ dovodit nelze. S tím však soud nesouhlasí. Stanoví-li právní předpis pravidlo pro příbuzné situace a nelze dovodit, že bylo úmyslem zákonodárce obdobnou situaci z regulace zcela vypustit, je namístě analogické užití právní úpravy, která je řešené situaci nejbližší. V této situaci se však nabízí dvě srovnatelně blízké právní úpravy. Účelem uvedených ustanovení je zachování pohody bydlení, přičemž v případě rekreačních objektů je vyžadována intenzivnější ochrana před vzájemnými rušivými vlivy v podobě většího odstupu, než v případě rodinných domů. Je však také třeba přihlédnout k záměru města, které dotčenou oblast zahrnulo mezi plochy bydlení a rekreačního bydlení městského typu, přičemž jako přípustné využití uvedlo pouze bydlení v rodinných domech, zatímco rekreační využití objektů a ploch zahrnulo do kategorie podmíněného využití. Územní plán proto tuto oblast směřuje primárně k zástavbě rodinnými domy k trvalému bydlení a rekreační využití se již stává méně preferovanou variantou. Je přitom v rukou města, aby stanovilo budoucí způsob využití jednotlivých částí svého území a v situaci, ve které vyhláška o obecných požadavcích na využívání území nestanoví jasné kritérium a je možný dvojí výklad, má soud za to, že je třeba akceptovat záměr obce a aplikovat pravidlo pro vzdálenost mezi rodinnými domy. V opačném případě by totiž mohlo být zcela blokováno využití řady pozemků způsobem odpovídajícím záměrům města jako samosprávného společenství občanů. V daném případě navrhovaná stavba požadavek vzdálenosti nejméně sedmi metrů od objektu žalobkyně dodržuje. Stejně tak rozhodnutí stavebního úřadu požaduje dodržení vzdálenosti dvou metrů od hranice pozemku žalobkyně. Vzdálenost k pozemku na západní straně pak sice limit dvou metrů nesplňuje, ale na tomto pozemku se nachází nezpevněná komunikace a nikoliv rodinný dům. Pravidlo zakotvené v § 25 odst. 2 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území se tak na vzdálenost k tomuto pozemku nevztahuje.

Ustanovení § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území stanoví: "."

Toto pravidlo pro odstup staveb se týká pouze protilehlých stěn. Ze situačního výkresu je však zřejmé, že žádná část východní zdi projektovaného domu není protilehlá západní zdi rekreačního objektu žalobkyně. Neuplatní se zde tak ani výklad podaný v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176, č. 2418/2011 Sb. NSS, podle něhož pojem "" obsažený v § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území je nutné chápat jako jakákoliv okna, jež vedou z obytných místností, umístěná po celé délce protilehlých stěn, bez ohledu na odlišnou délku protilehlých stěn. Není-li zde protilehlých zdí, zůstává zde pouze pravidlo odstupu alespoň 7 metrů podle § 25 odst. 2 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, a to je splněno. (...)

S ohledem na shora učiněné závěry proto soud shledal, že v řízení před správním orgánem došlo k zásadnímu porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (nevyžádání stanovisek dotčeného orgánu na úseku pozemních komunikací a požární ochrany) ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a také, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obsahem správního spisu (výměra zastavěné plochy domu přesahuje 100 m2) ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Proto podle těchto ustanovení přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, aniž by bylo nutné ve věci nařizovat jednání. Skutečnost, že zbylé žalobní body soud důvodnými neshledal, nemůže již výsledek soudního řízení změnit.