Vydání 7/2007

Číslo: 7/2007 · Ročník: V

1237/2007

Státní památková péče: ochrana památek ve vztahu ke stavebnímu řízení

Ejk 385/2006
Státní památková péče: ochrana památek ve vztahu ke stavebnímu řízení
k § 9 a § 10 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákonů č. 425/1990 Sb., č. 132/2000 Sb. a č. 320/2002 Sb.
Je třeba odlišovat stavební řízení podle zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, a správní řízení podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o opatřeních, která je vlastník kulturní památky povinen učinit, aby byly splněny povinnosti dle § 9 tohoto zákona. Z žádného ustanovení zákona o státní památkové péči nelze dovodit, že by u nemovitosti, u které již předtím proběhlo stavební a kolaudační řízení, nemohlo řízení podle § 10 tohoto zákona proběhnout.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, čj. 11 Ca 169/2005-28)
Věc:
Spolek Č. proti Ministerstvu kultury o odstranění stavebních úprav na nemovité kulturní památce.
Dne 7. 12. 2004 zahájil Magistrát hl. m. Prahy (odbor památkové péče) jako správní orgán I. stupně správní řízení o uložení opatření dle § 10 odst. 1 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, za porušení ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona, neboť z dosud zjištěných skutečností vyplynulo, že na kulturní památce došlo k umístění prvků neslučitelných s kulturním významem a památkovou hodnotou (předsazená konstrukce výkladce, v dalším případě s roletou, ve třetím případě zasklená, dále dveře s roletou, kolejnice u dveří, agregát nad výlohou, koupelnová lampička mezi výlohami, povrchové vedení elektro, v pravé části průchodu pak předsazená konstrukce zasklená a konstrukce s roletou, výstrč pizzerie a dále reflektor nad štukem, v interiéru pasáže pak volně stojící stojany, v případě fasády do nábřeží pak celoplošný polep zasklené plochy).
K žádosti správního orgánu I. stupně sdělil Národní památkový ústav (NPÚ), že z hlediska památkové péče jsou provedené úpravy vyloučené a v archivu není uložen žádný doklad o jejich projednání.
Dne 13. 1. 2005 oznámil Úřad městské části Praha 1 zahájení řízení o odstranění stavby nepovolených stavebních úprav a rozhodnutím ze dne 7. 2. 2005 uložil žalobci jako vlastníku nemovitosti podle § 9 odst. 1 zákona o státní památkové péči opatření, která ve výroku specifikoval, a to s termínem do 15. 3. 2005. V odůvodnění mj. uvedl, že nebyl nalezen žádný doklad v archivech o tom, že by nepovolené úpravy byly schváleny.
Žalobce podal odvolání. Uvedl, že teprve po více než deseti letech vyjádřil správní orgán svůj nesouhlas s technickým řešením některých částí nemovitosti. Poukázal na to, že účastníkem stavebního řízení byl i odbor památkové péče, který měl právo uplatnit své případné námitky proti zamýšleným stavebním úpravám. Následně pak bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, podle kterého se ve věci vyjádřil i Pražský ústav památkové péče, a jeho stanovisko nebylo záporné. Proto jde o nepřípustný zásah do právní jistoty žalobce.
O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 8. 4. 2005 a rozhodnutí I. stupně změnil toliko v termínu plnění povinnosti (do 31. 5. 2005). V důvodech mj. uvedl, že státním orgánem památkové péče není NPÚ, nýbrž obecní úřad obce s rozšířenou působností. Proto stanovisko Pražského ústavu památkové péče, na které se odvolatel odvolává – byť toto stanovisko uvedená instituce nearchivuje – není ani součástí spisového materiálu a nemůže nahrazovat závazné stanovisko orgánu státní památkové péče.
V podané žalobě žalobce namítl, že od roku 1989 probíhala na nemovitosti rozsáhlá rekonstrukce podle řádného stavebního povolení. Zahájení stavebního řízení bylo tehdy oznámeno dotčeným orgánům státní správy i Pražskému ústavu památkové péče, který měl v souladu se zákonem možnost se k navrhovaným stavebním úpravám vyjádřit, popř. podat k rekonstrukci připomínky. „Orgán památkové péče“ však negativní stanovisko ke stavebním úpravám nevyjádřil. Po vydání stavebního povolení byla rekonstrukce provedena a 26. 9. 1994 kolaudována. V kolaudačním rozhodnutí bylo uvedeno, že z vyjádření příslušného orgánu památkové péče vyplynulo, že se stavbou tak, jak byla zrekonstruována, souhlasí. Přesto po více než deseti letech užívání vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým žalobci uložil povinnost odstranit povolené a kolaudované úpravy stavby. To žalobce považuje za závažný zásah do právní jistoty. Je nepřípustné, aby příslušný orgán, v jehož kompetenci je pečovat o zachování kulturních památek, nyní zpochybňoval dřívější stanovisko příslušného orgánu památkové péče a ukládal odstranit něco, co bylo předchozím orgánem schváleno. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány rozhodly za situace, kdy již pravomocně rozhodl jiný správní orgán.
Žalovaný proti tomu uvedl, že v případě správního řízení podle zákona o státní památkové péči nejde o koncentrované řízení v rámci stavebního řízení, ale o řízení samostatné, ve kterém státní orgán památkové péče není orgánem dotčeným, nýbrž je orgánem příslušným k rozhodnutí. Není pravdivé tvrzení, že státní orgán památkové péče měl možnost se vyjádřit a snést námitky v průběhu stavebního řízení. Orgánem státní památkové péče není Národní památkový ústav, nýbrž obecní úřad obce s rozšířenou působností, v tomto případě odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy. Proto stanovisko Pražského ústavu památkové péče, na které se odvolatel odvolává, nemůže nahradit závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, které zákon o státní památkové péči (i stavební zákon) vyžaduje. Nadto Národní památkový ústav žádný doklad o projednání úprav parteru nearchivuje, a doklad není ani součástí spisového materiálu. Právě v řízení o vydání stavebního povolení a následně kolaudačního rozhodnutí o toto ani stavebník nepožádal, ač mu to zákon o státní památkové péči výslovně ukládal. Pokud se porušení zákona někdo dopustil, pak to nebyl žalovaný, ale stavební úřad, který postupoval v rozporu se zákonem.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Nejprve je třeba konstatovat, že je nezbytné odlišovat stavební řízení ústící ve vydání stavebního povolení (§ 54 až § 77 stavebního zákona) a kolaudační řízení podle ustanovení § 76 až § 84 tohoto zákona na straně jedné, a na straně druhé správní řízení podle zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, aby byly splněny povinnosti dle § 9 tohoto zákona. Jde o zcela odlišná správní řízení. Zatímco účelem stavebního a kolaudačního řízení je zabezpečit ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popř. jiných předpisů a technických norem, a dodržení požadavků dotčených orgánů státní správy (ustanovení § 66 stavebního zákona), účelem zákona o státní památkové péči je vytvořit všestranné podmínky pro péči o kulturní památky, o jejich zachování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání (ustanovení § 1 tohoto zákona). Je proto nepochybné, že každé z uvedených správních řízení upravuje jinou oblast právních vztahů, je vedeno jinými správními orgány, ústí v jiné správní rozhodnutí a důsledky takového rozhodnutí jsou zcela jistě odlišné. Z žádného ustanovení zákona o státní památkové péči nelze dovodit, že by řízení podle ustanovení § 10 tohoto zákona nemělo místo tehdy, pokud by se týkalo nemovitosti, u které již předtím proběhlo stavební a kolaudační řízení (takový stav není ani myslitelný). Naopak povinnosti vlastníka či uživatele kulturních památek je na vlastní náklad pečovat o jejich zachování, udržovat je v dobrém stavu a chránit je před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením a užívat je pouze způsobem, který odpovídá jejich významu, památkové hodnotě a technickému stavu (ustanovení § 9 zákona o státní památkové péči). Tyto povinnosti zavazují povinný subjekt kdykoli, a proto opatření směřující k zajištění splnění těchto povinností mohou být příslušným orgánem státní památkové péče uložena rovněž kdykoli v návaznosti na tom, kdy je porušení povinností na úseku ochrany kulturních památek zjištěno.
Žalobce namítal, že z vyjádření příslušného orgánu památkové péče v rámci kolaudačního rozhodnutí vyplynulo, že se stavbou tak, jak byla zrekonstruována, souhlasí. Je třeba zdůraznit, že žalobce pouze v obecné rovině poukazuje na to, že všechny úpravy, jejichž odstranění je nyní požadováno, byly již předmětem stavebního a kolaudačního řízení a dotčený orgán – Pražský ústav památkové péče – k nim nevyjádřil záporné stanovisko. Z kolaudačního rozhodnutí, které žalobce k prokázání oprávněnosti této námitky předložil, však nevyplývá, že by uvedené konkrétní úpravy, které jsou nyní předmětem řízení podle zákona o státní památkové péči, byly výslovně obsaženy i ve stavebním povolení a rovněž nejsou výslovně zmíněny v kolaudačním rozhodnutí. Je třeba zdůraznit, že žalobci nebyla vytýkána rekonstrukce objektu jako taková, ale byl vyzván k odstranění těch úprav, které jsou vzhledově nepřijatelné, narušují symetrii domu a degradují historickou hodnotu fasády a průjezdu. Tomu, že předmětné stavební úpravy nebyly příslušným orgánem z hlediska památkové péče povoleny, odpovídá obsah vyjádření NPÚ ze dne 5. 1. 2005, který uvádí to, že vymezené úpravy parteru neprojednal.
Je nepochybné, že žalobce, resp. subjekt, který předmětnou nemovitost vlastnil či užíval v době probíhajícího stavebního a následně kolaudačního řízení, měl zákonné povinnosti na úseku ochrany kulturních památek. Pokud tyto povinnosti nesplnil a zamýšlené úpravy z hlediska ochrany kulturních památek podle zákona o státní památkové péči neprojednal, nemůže se následně dovolávat toho, že jiné správní řízení, sledující primárně jiný účel, proběhlo bez připomínek správních orgánů. Žalobce se za takové situace nemůže dovolávat zásahu do právní jistoty, ale musí si být vědom toho, že předmětná nemovitost je kulturní památkou. Proto je povinen plnit povinnosti zakotvené v zákoně o státní památkové péči, resp. učinit opatření, která plnění těchto povinností zajistí. Jejich neplnění nelze odůvodnit ani poukazem na trvající neměnný stav a vzhled nemovitosti. Pokud žalobce namítal, že nemá jistotu, že jednou schválené úpravy nemovitosti nebude muset v budoucnu na své náklady odstraňovat, je třeba znovu poukázat na to, že ze správního spisu nevyplývá, že by konkrétní, svým významem dílčí a ve své většině estetické úpravy, byly provedeny již v rámci stavební rekonstrukce, a především že tyto úpravy byly předmětem posouzení podle zákona o státní památkové péči.
Je třeba znovu uvést, že řízení o opatřeních ke splnění povinností podle ustanovení § 9 zákona o státní památkové péči je správním řízením zcela odlišným od stavebního a kolaudačního řízení. Proto nemůže vydání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí I. stupně bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť ta se případně může uplatnit pouze tehdy, pokud jde o řízení shodná jak co do svého předmětu, tak i co do pravomoci správního orgánu, který ve věci rozhoduje.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.