3489/2016
Státní občanství: ústavnost císařského patentu o zbavení občanství
Státní občanství: ústavnost císařského patentu o zbavení občanství
k § 19 císařského patentu č. 2557/1832 Sb. z. s. (vystěhovalecký patent)*)
I. Ústavnost z dnešního pohledu zjevně diskriminačních ustanovení vystěhovaleckého patentu č. 2557/1832 Sb. z. s. nelze posuzovat optikou současných lidskoprávních katalogů.
II. Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu č. 2557/1832 Sb. z. s., které zbavovalo ženy státní příslušnosti tehdy, pokud uzavřely sňatek s příslušníkem cizího státu, bylo součástí československého právního řádu až do 23. 6. 1947.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2016, čj. 10 As 190/2016-36)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 55/1995 Sb.; č. 2599/1923 Boh. A, č. 5335/1925 Boh. A a č. 9076/1931 Boh. A.Věc:
a) Ilona H. a b) Nicolas G. R. F. H. proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání potvrzení o státním občanství České republiky, o kasační stížnosti žalobců.Klíčovou otázkou této věci je ústavnost a aplikovatelnost § 19 vystěhovaleckého patentu, který zbavoval ženy státní příslušnosti tehdy, pokud uzavřely sňatek s příslušníkem cizího státu.
Žalobci žádali o vydání potvrzení o státním občanství České republiky jejich zemřelé matky Anny Marie R.-F., rozené H., nar. 1906, zemř. 2001. Úřad městské části Praha 5 rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015 dospěl k názoru, že matka žalobců nebyla českou, resp. československou občankou, neboť sňatkem s maďarským státním příslušníkem dne 1. 8. 1928 ztratila československé občanství. Žalovaný odvolání žalobců zamítl.
Žalobci se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť aplikovalo neplatnou protiústavní normu. Městský soud žalobu zamítl rozhodnutím ze dne 3. 8. 2016, čj. 3 A 159/2015-39, s tím, že matka žalobců platně pozbyla československé občanství.
Žalobci (stěžovatelé) se kasační stížností domáhali zrušení rozsudku městského soudu a správních rozhodnutí. Stěžovatelé v první řadě namítali, že v době svatby účinný § 19 vystěhovaleckého patentu byl z důvodu své diskriminační povahy vůči ženám v rozporu s § 106 a § 128 odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb., ústavní listiny Československé republiky. Dále tvrdili, že není možno směšovat tehdejší znění vystěhovaleckého patentu, který mluvil o pozbytí vlastností rakouských poddaných, s pojmem "
státní občan
". Nadto stěžovatelé zmiňovali, že dle potvrzení Ministerstva vnitra ze dne 12. 8. 1945 byla matka stěžovatelů vyňata z opatření vůči maďarským státním příslušníkům a že s ní mělo být nakládáno jako s Čechy. Výklad městského soudu, že se potvrzení mělo vztahovat pouze na opatření vydaná v rámci poválečného uspořádání, je třeba posoudit jako příliš zužující. Jejich matka nebyla nijak spojena s Velkoněmeckou říší, proto konfiskace jejího majetku v poválečném období vedla ke zjevné nespravedlnosti, kterou městský soud nesprávně aproboval.Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s odůvodněním městského soudu.
Nevyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Podle § 19 vystěhovaleckého patentu "
ženské, kteréž zemského měšťanství požívají, a kteréž za cizozemce se provdají, a stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných.
"[9] První argument stěžovatelů míří k tomu, že se tato norma nemohla na jejich matku vztahovat jednoduše proto, že v roce 1928 nebyla "
rakouskou poddanou
". K tomu lze uvést, že podle čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, "[v]eškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti
". V platnosti tak zůstal a nadále byl aplikován i vystěhovalecký patent. Termín "poddaný
" původně označující příslušnost k panovníkovi jakožto suverénovi se v průběhu času, nejpozději právě prohlášením československého státu, proměnil v termín "občan
", který naopak vyjadřuje právní vztah mezi občanem jako fyzickou osobou a státem jakožto veřejnoprávní korporací. "Rakouským poddaným
" proto od roku 1918 nutno rozumět československé státní občany, což plyne i z prvorepublikové rozhodovací praxe (srov. např. nálezy Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 1926, č. 5335/1926 Boh. A, nebo ze dne 17. 2. 1931, č. 9076/1931 Boh. A).[10] Druhým argumentem stěžovatelů je, že § 19 vystěhovaleckého patentu byl v roce 1928 v rozporu s tehdejší ústavní listinou Československé republiky. K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující. Je nepochybné, že § 19 vystěhovaleckého patentu by byl neslučitelný se současnými lidskoprávními standardy, neboť zjevně diskriminuje ženy oproti mužům, kteří státní občanství sňatkem s cizinkou neztráceli. Ústavnost § 19 vystěhovaleckého patentu v podobě, jak byl aplikován na právní skutečnost z roku 1928, však není posuzována ve vztahu k dnešním lidskoprávním katalogům. To stěžovatelé ani netvrdí a namísto toho namítají protiústavnost § 19 ve vztahu k ústavní listině Československé republiky. Tomuto argumentu však již přisvědčit nelze.
[11] Události, které se děly v meziválečné Evropě i v době krátce poválečné, nelze vnímat optikou soudobé úrovně ochrany lidských práv (srov. obecně nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb. -
Legalita
a legitimita
dekretů prezidenta republiky). Stejně tak nelze celou otázku diskriminace žen v roce 1928 obejít tím, že se dobové ústavní dokumenty vyplní obsahem z počátku 21. století. Zákaz diskriminace žen byl vnímán zcela jinak v roce 1928 a zcela jinak je vnímán dnes (srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/03, týkající se srovnatelné skutkové situace). Ústavní listina Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky), které se stěžovatelé dovolávají, v § 106 odst. 1 obecně prohlásila, že "[v]ýsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají
". Ovšem již další ustanovení, na které stěžovatelé poukazují, vůbec nepamatuje na diskriminaci na základě pohlaví - podle § 128 odst. 1 "všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství
".[12] Jak uváděla dobová
judikatura
, "[ž]ena provdaná, jejíž manželství nebylo rozvedeno soudem ani prohlášeno za neplatné, nemůže samostatně nabýt státního občanství, nýbrž sleduje
[...] v tomto směru svého manžela
" (viz nález Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 1923, č. 2599/1923 Boh. A). Tento z dnešního pohledu zjevně diskriminační právní závěr vyplýval nejen ze samotného vystěhovaleckého patentu, ale z celkového vnímání postavení žen v 19. století i v první půli století dvacátého. Ostatně až do konce roku 1949 platil § 91 a § 92 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, z něhož vyplývalo nerovné a závislé postavení manželky v rodině (podle § 91 byl muž hlavou rodiny, podle § 92 "[m]anželka obdrží jméno mužovo a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem učiněná
"; viz k tomu blíže Rouček, F.; Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.
Praha: V. Linhart, 1935, výklad k § 32 na s. 300 a dále komentář k § 92, marg. rubrika
8).[13] Lze proto shrnout, že vystěhovalecký patent byl až do zrušení zákonem č. 194/1949 Sb. platnou a aplikovatelnou součástí československého právního řádu (§ 10 odst. 1 bod 2 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství; srov. např. Rouček, F.; Sedláček, J., op. cit., výklad k § 32 na s. 298; Verner, V.
Státní občanství a domovské právo republiky Československé
. Praha, 1946, s. 113; Slovník veřejného práva československého, Brno, 1932, svazek II., s. 989-990). Již dne 24. 6. 1947 byl nahrazen § 19 vystěhovaleckého patentu poněkud "měkčí
" normou, která dávala možnost československé státní občance v případě sňatku s cizincem žádat o ponechání československého občanství ministerstvo vnitra. Ministerstvo mělo správní uvážení, zda jí občanství ponechá (viz § 2 zákona č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem, srov. § 6 tohoto zákona, který rušil mj. § 19 vystěhovaleckého patentu).[14] Nelze bezmála po sto letech účelovou reinterpretací prvorepublikové ústavy dospět k závěru, že vystěhovalecký patent byl po roce 1920 protiústavní a neaplikovatelný. Takovýto závěr by byl v rozporu se zásadou pravé retroaktivity a zcela by změnil
status
matky stěžovatelů, kterého v roce 1928 sňatkem s maďarským státním příslušníkem dosáhla. Tohoto statusu si byla matka stěžovatelů ostatně velmi dobře vědoma [např. před notářkou v Hamburku v roce 1990 výslovně uvedla, že sňatkem v roce 1926 (jde pravděpodobně o chybu v datu) získala maďarskou státní příslušnost - viz překlad notářského zápisu ze dne 18. 11. 1990, založený ve správním spise].[15]
Relevantní
rovněž není ani odkaz stěžovatelů na osvědčení vydané Ministerstvem vnitra z roku 1945 ve prospěch matky stěžovatelů. Městský soud správně posoudil, že osvědčení vyjímalo matku stěžovatelů a její děti z dopadů prezidentských dekretů (poválečných opatření proti Němcům a Maďarům), navíc dle své dikce toliko prozatímně ("až do dalšího
"). Nijak se nedotýkalo případných právních skutečností, ke kterým došlo v minulosti (kupříkladu pozbytí československého státního občanství v roce 1928).[16] K otázkám konfiskace majetku matky stěžovatelů po roce 1945 se již Nejvyšší správní soud nemohl vyjádřit, neboť tato otázka není předmětem nynějšího sporu.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.