1873/2009
Státní občanství: děti bývalých československých státních občanů
Státní občanství: děti bývalých československých státních občanů
k § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů
V situaci, kdy rodič dítěte (bývalý občan Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky) nabyl státní občanství České republiky na základě § 1 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., může rodič kdykoliv poté učinit samostatné prohlášení o státním občanství České republiky dle zákona č. 193/1999 Sb. jménem svého dítěte (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1 citovaného zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, čj. 1 As 26/2009-69)
Prejudikatura:
srov. č. 815/2006 Sb. NSS.Věc:
Renáta A. proti Magistrátu hlavního města Prahy o prohlášení o státním občanství, o kasační stížnosti žalovaného.Žalobkyně učinila dne 8. 4. 2003 za sebe před Velvyslanectvím České republiky v Paříži prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb. Osvědčení o státním občanství ČR bylo žalobkyni vydáno dne 29. 4. 2003 a tímto dnem nabyla státní občanství ČR. Dne 8. 7. 2003 učinila žalobkyně další prohlášení za své dvě nezletilé děti, Samanthu Marii a Jeremy Stevena. Toto prohlášení ovšem Úřad městské části Praha 10 odmítl s tím, že prohlášení ze dne 8. 7. 2003 učinila žalobkyně již ne jako bývalá občanka, ale jako státní občanka ČR. Podmínky pro nabytí státního občanství podle zákona č. 193/1999 Sb. tedy nebyly splněny.
Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalovaný dne 21. 11. 2005 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se přitom se závěrem obsaženým v napadeném rozhodnutí. Nabytí státního občanství nezletilou osobou, která nesplňuje podmínky zákona č. 193/1999 Sb., je totiž podmíněno tím, že tato osoba je zahrnuta do prohlášení o státním občanství, které činí rodič -
"bývalý občan"
. Žalobkyně však prohlášení za své děti učinila teprve v okamžiku, kdy již nabyla státní občanství ČR. Nebyla proto "bývalým občanem", a prohlášení učinit již nemohla.Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, ke které Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 rozhodnutí žalovaného zrušil. V odůvodnění především uvedl, že pod pojmem
"bývalý občan"
ve smyslu zákona č. 193/1999 Sb. nutno rozumět osobu, která splňuje podmínky § 1 odst. 1 tohoto zákona. Proto byla žalobkyně i v okamžiku druhého prohlášení "bývalým občanem"
, neboť byla stále osobou, která za podmínek v zákoně uvedených pozbyla své státní občanství. Městský soud taktéž poznamenal, že výklad zákona č. 193/1999 Sb. zastávaný žalovaným by vedl k absurdním důsledkům.Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní polemizuje se soudním výkladem § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb. Prohlášení podle citovaných ustanovení zákona směřuje k nabytí státního občanství, a mohou jej tedy z podstaty věci učinit jen ty osoby, které ještě státními občany nejsou. Žalobkyně se stala státní občankou 29. 4. 2003, nemohla tedy nabýt státní občanství prohlášením učiněným dne 8. 7. 2003. Prohlášení, jímž se nabývá státního občanství, lze učinit pouze jednou, neboť je zcela vyloučeno, aby státní občanství ČR nabyl státní občan ČR. Činí-li tedy prohlášení osoba, která je státním občanem ČR, nezbývá než toto prohlášení odmítnout, neboť takové osobě již nelze vydat osvědčení o státním občanství, jehož vydáním se státní občanství nabývá (§ 4). Pro dítě, které není bývalým občanem, není možno činit samostatné prohlášení, ale naopak je nutno takové dítě zahrnout do prohlášení rodiče - bývalého občana. Tímto prohlášením nabývá nezletilec státní občanství společně s rodičem. V tomto odkazuje stěžovatel též na text důvodové zprávy k zákonu č. 193/1999 Sb. Dle názoru stěžovatele tedy městský soud pochybil, pokud nedostatečným způsobem posoudil
konstitutivní
povahu prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb. a osvědčení o nabytí státního občanství, které je na základě tohoto prohlášení vydáváno.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
[8] Jediná kasační námitka stěžovatele se týká nesprávného posouzení právní otázky v předchozím řízení [důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jejím předmětem je posouzení správnosti výkladu § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb.
(...)
[11] Legislativní zkratka
"bývalý občan"
je pro účely zákona č. 193/1999 Sb. definována v § 1 odst. 1. Ve smyslu textu citovaného v úplnosti shora v bodě [9] je tedy "bývalým občanem"
fyzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství. V dané věci nevznikl spor o tom, že žalobkyně ve smyslu této definice je "bývalým občanem"
. Ačkoliv jedinec nabude české státní občanství prohlášením dle zákona č. 193/1999 Sb., nepřestává být z toho důvodu "bývalým občanem"
ve smyslu legislativní zkratky zavedené tímto zákonem. Skutečnost, že § 2 odst. 1 hovoří v souvislosti se zahrnutím dítěte o "bývalém občanovi"
, tedy sama o sobě nevede k závěru, na kterém trvá stěžovatel, totiž že prohlášení učiněné pro nezletilé dítě osobou, která podle zákona č. 193/1999 Sb. již občanství nabyla, není prohlášením učiněným "bývalým občanem"
.[12] Lze se jistě ztotožnit s výchozí tezí stěžovatele, že zákon č. 193/1999 Sb. zná jen jeden druh prohlášení, na jehož základě může bývalý občan, resp. děti, i když nejsou bývalými občany, nabýt státního občanství. Tímto prohlášením je prohlášení učiněné bývalým občanem podle § 1 odst. 1. Výklad stěžovatele je však takový, že poté, co bývalý občan učiní prohlášení podle § 1 odst. 1, nemůže následně učinit prohlášení ve prospěch svého dítěte. Důsledky nastolené takovýmto výkladem ovšem nelze tolerovat.
[13] Zákon č. 193/1999 Sb. pro prohlášení původně stanovil pětiletou lhůtu počítanou ode dne účinnosti tohoto zákona (§ 5). Novelou provedenou zákonem č. 46/2006 Sb. však byl do zákona nově doplněn § 5a. Podle § 5a prohlášení podle § 1, která nebyla učiněna ve lhůtě stanovené v § 5, lze opětovně činit ode dne 1. června 2005. Možno poznamenat, že zákonodárce zde záměrně zvolil cestu pravé zpětné působnosti novely, a to evidentně s ohledem na velký význam, který problematice novelou upravené přikládal, stejně jako s ohledem na to, že novela sama o sobě mohla působit jen ve prospěch fyzických osob, a nemohla se nijak negativně dotknout jejich právní sféry. V důsledku novely se tedy stala možnost učinit prohlášení o státním občanství časově neomezená. Se zřetelem na časovou neohraničenost možnosti učinit prohlášení podle § 1 odst. 1 zákona nutno toto ustanovení vyložit jako zákonné zakotvení možnosti bývalého občana podat prohlášení za osoby uvedené v § 2 odst. 1 (děti) kdykoliv, a to i poté, co bývalý občan získá státní občanství.
[14] Prohlášení o státním občanství jménem dětí tedy není nutno činit současně s prvním prohlášením samotného bývalého občana podle § 1 odst. 1, a dokonce jej není nutno učinit ani před okamžikem nabytí státního občanství ze strany rodiče dítěte - bývalého občana (§ 8 ve spojení s § 4). Bývalý občan totiž i poté, co nabyl prohlášením státního občanství, může učinit prohlášení jménem osob uvedených v § 2 odst. 1. Argumentace stěžovatele polemizující s absurdností rozhodnutí o novém nabytí státního občanství osobou, která se již občanem stala (porušení zásady ), tedy není na místě. Nebude totiž již rozhodováno o státním občanství bývalého občana (o tom již rozhodnuto bylo), ale jen o státním občanství dětí, tedy o nově vymezeném předmětu prohlášení, který dosud správním orgánem vyřízen nebyl.
ne bis in idem
[15] Právě uvedené právní závěry jsou významně podpořeny též smyslem a účelem zákona č. 193/1999 Sb. Ten vyjádřil zákonodárce již v preambuli tohoto zákona. Podle ní byl zákonodárce při přijetí tohoto zákona veden snahou
"zmírnit následky některých křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědom si, že zahraniční Češi a krajané přispívají k udržování a pěstování národního kulturního dědictví, jakož i k prohlubování vztahů sounáležitosti s Českou republikou a že český exil vyvíjel v emigraci významnou duchovní, politickou a kulturní činnost ve prospěch obnovení svobody a demokracie ve své vlasti a tato činnost si zasluhuje mimořádného uznání".
Zákon č. 193/1999 Sb. tedy patří ke skupině zákonů, které reagují na křivdy spáchané komunistickým režimem v letech 1948 až 1989. Smyslem zákona je zmírnit následky těchto křivd. Přistoupit pouze k mechanickému výkladu zákonných ustanovení, aniž by bylo přihlédnuto k vůli zákonodárce v těch typech právních předpisů, jako je zákon č. 193/1999 Sb., by však v mnoha případech nezmírnilo následky starých křivd, ale naopak by mohlo způsobit křivdy nové (srov. k podobné linii argumentace v oblasti restitučních zákonů nález ÚS ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 234/97, Sb. ÚS, sv. 14, č. 53, s. 7 a násl.).[16] Stěžovatel argumentuje v kasační stížnosti záměrem zákonodárce. Cituje důvodovou zprávu k zákonu č. 193/1999 Sb., která mimo jiné opakuje text zákona, tedy možnost zahrnutí dětí do prohlášení rodiče nebo rodičů, s tím, , či zda o této situaci hovořil jako o jediné přípustné normativní modalitě. V každém případě rozhodující pro uchopení smyslu zákona je to, co zákonodárce vyjádřil v zákoně, v tomto případě v preambuli zákona. Tam jednoznačně vyslovil záměr napravit některé křivdy, kterých se na bývalých občanech dopustil komunistický režim (srov. text preambule cit. v předchozím bodě).
"
dítě (zvýraznění stěžovatele, srov. sněmovní tisk 158/0, Vládní návrh zákona o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ze dne 17. 2. 1999, přístupný v digitálním repozitáři PS PČR, www.psp.cz). Citovaná věta důvodové zprávy však nijak nevysvětluje, zda předkladatel o tomto hovořil jako o typové situaci, která nijak nevylučovala, jakkoliv výjimečné, prohlášení o dětech učiněné že současně s nimi
nabývá státní občanství"ex post
[17] Tento záměr se ještě umocnil přijetím senátního návrhu novely zákona (zákon č. 46/2006 Sb.), jehož prizmatem je nutno vykládat též objektivní smysl zákona v současnosti, a to tím spíše, že tato novela má retroaktivní účinky (srov. k tomu bod [13]). Jak opakovaně uvádí Ústavní soud, smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů, vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří též argumentace, přednesená v rozpravě při přijímání návrhu zákona (srov. takto již stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS st 1/96, ze dne 21. 5. 1996, část IV.). V novele se zákonodárce jasně přihlásil k tezi pregnantně formulované jedním z poslanců v průběhu třetího čtení novely v Poslanecké sněmovně dne 23. 11. 2005, podle níž
"nespravedlnost, které se vůči
[českým krajanům] dopustil totalitní režim,
[nesmí být] umocněna nespravedlností, jíž by se vůči nim dopustila demokratická Česká republika"
(poslanec Jan Kavan, viz digitální repozitář PS PČR, www.psp.cz).[18] Zákon umožňuje nastolit ohledně státního občanství tzv. bývalých občanů takovou situaci, v níž by se nalézali, kdyby nebyli bývali propuštěni ze státního svazku. Smyslem tedy je
restituce
této části osobního statutu. Pokud jde o děti tzv. bývalých občanů, musí se restituční důsledky vztahovat i na ně. Jestliže by byli jejich rodiče v době narození dětí státními občany ČR, kterýžto stav se snaží zákon č. 193/1999 Sb. obnovit, nabyly by děti státní občanství ČR (resp. ČSR) narozením (§ 8 odst. 1 a 4 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, § 3 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky). Od práva tzv. bývalých občanů na znovunabytí jejich dřívějšího českého státního občanství, založeného zákonem č. 193/1999 Sb., je proto odvozeno právo dětí tzv. bývalých občanů nabýt české státní občanství.[19] Významným argumentem ve prospěch shora podané
interpretace
je též princip přednosti mezinárodněkonformního výkladu českého práva před výkladem nekonformním (čl. 1 odst. 2 Ústavy, srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04, publ. také jako č. 434/2006 Sb. - Evropský zatýkací rozkaz
, bod 79.). Jedním ze základních principů úpravy státního občanství je princip zabezpečení jednotného státního občanství rodičů a dětí. Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) zakotvuje v čl. 7 odst. 1 právo každého dítěte na státní příslušnost a v čl. 8 odst. 1 právo na zachování státní příslušnosti s vyloučením nezákonných zásahů. Evropská úmluva o státním občanství (č. 76/2004 Sb. m. s.) ukládá státům povinnost zajistit mírnější režim pro získání státního občanství dětí, jejichž jeden z rodičů získal státní občanství daného státu [čl. 6 odst. 4 písm. c)]. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, promítá tyto mezinárodněprávní závazky ČR zejména do § 9 a § 11 odst. 1 písm. f). Rodiče mohou do své žádosti o udělení státního občanství ČR zahrnout i své dítě (§ 9 odst. 1), stejně jako mohou podat jménem svého dítěte samostatnou žádost (§ 9 odst. 3). Shodně je konstruováno i nabytí státního občanství dítětem na základě prohlášení dle § 6 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1993 Sb.[20] Zákon č. 193/1999 Sb. dle doslovného znění § 2 odst. 1 sice přejímá pouze konstrukci vyjádřenou již v § 9 odst. 1 (též § 6 odst. 2) zákona č. 40/1993 Sb., avšak nelze z něho dovodit, že by vylučoval podání samostatného prohlášení ve prospěch dítěte. Zahrnutí dítěte do prohlášení rodiče je nepochybně typovým případem, nikoliv však jediným (viz bod [16] shora). Hlavní význam § 2 zákona č. 193/1999 Sb. spočívá v tom, že umožňuje, aby státní občanství ČR nabylo též dítě, na které nelze nahlížet jako na tzv. bývalého občana. Dále předepisuje, jaké doklady je nutno v tomto případě předložit. Smyslem tohoto ustanovení rozhodně není omezit právo dítěte učinit prohlášení o státním občanství tím, že tak může učinit výlučně současně se svým rodičem (tzv. bývalým občanem) ve společném prohlášení.
[21] V situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí historického zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva (zde dokonce veřejnoprávní nárok, srov. rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2006, čj. 2 As 31/2005-78) adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad. Nelze provádět výklad opačný, který je se všemi třemi právě uvedenými standardy v rozporu. Městský soud zcela správně upozorňuje, že výklad zastávaný stěžovatelem by vedl k absurdním důsledkům, jako je např. ztráta možnosti získat české státní občanství pro děti pouze v důsledku opomenutí, kvůli kterému nebyly zahrnuty do prohlášení o státním občanství svých rodičů. Lze si nicméně představit též jiné možnosti, kde by výklad zaujatý stěžovatelem vyvolal neudržitelné konsekvence. Příkladem je dítě, které se narodí teprve poté, co bývalý občan učiní prohlášení podle zákona č. 193/1999 Sb., a dříve, než jeho rodič obdrží osvědčení o státním občanství. V logice výkladu stěžovatele by již nebylo možno prohlášení ve vztahu k nově narozenému dítěti uplatnit.
[22] Právo, nahlížené výkladem, který zastává stěžovatel, se stává atomizovaným souborem právních norem, z něhož se vytrácejí jakékoliv hodnoty a principy a úcta k lidskému jednotlivci. Tento výklad je tak v rozporu se základní maximou české ústavy, podle níž státní moc slouží všem občanům (čl. 2 odst. 3 Ústavy), odnímá právu jakýkoliv společenský účel a namísto toho se právní normy stávají samoúčelnými. Názor, podle něhož společenská realita slouží potřebám práva a jeho formalit a jako taková se musí podřídit přirozeným tendencím orgánů veřejné moci o usnadnění rozhodovacího procesu, však je v bytostném rozporu s judikaturou NSS (viz k tomu obecně rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008-49, bod 18, publ. též pod č. 1746/2009 Sb. NSS, na s. 30).
[23] Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásah do základních práv (zejména práva na spravedlivý proces) může být založen uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva. Jak nedávno Ústavní soud shrnul, v oblasti aplikace předpisů vyrovnávajících se s československou totalitní minulostí se jeho
judikatura
opakovaně vyslovila proti kladení formalistních překážek, kterými je všemožně bráněno naplnění účelu daných právních předpisů. Slovy Ústavního soudu, ten "v minulosti odmítl praxi obecných soudů (a to ostatně nejen v případě restitucí), kdy je sofistikovanou argumentací zdůvodňována zjevná nespravedlnost"
(nález ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 40). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že právě takovým přepjatým formalismem, který zdůvodňuje zjevnou nespravedlnost, je též stěžovatelův výklad zákona č. 193/1999 Sb.[24] Soud tedy shrnuje, že v situaci, kdy rodič dítěte (tzv. bývalý občan) nabyl státní občanství ČR na základě zákona č. 193/1999 Sb., nelze § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 tohoto zákona interpretovat jinak, než že rodič dítěte může kdykoliv poté učinit samostatné prohlášení o státním občanství České republiky dle zákona č. 193/1999 Sb. v zastoupení svého dítěte.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.