Vydání 12/2023

Číslo: 12/2023 · Ročník: XXI

4534/2023

Správní trestání: závaznost pravidel chování pro lyžaře vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS)

Správní trestání: závaznost pravidel chování pro lyžaře vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS)
k § 2900 občanského zákoníku
Pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) nejsou právně závazným předpisem a není ani patrné, že by v prostředí České republiky nabyla povahu obyčejového práva. Jejich dodržování však obvykle směřuje k zajištění rozumné míry bezpečí na sjezdových tratích, neboť jde o pravidla racionální, opírající se o širokou zobecněnou zkušenost s danou činností. Tato pravidla za běžných okolností lze považovat za měřítko pro posouzení, zda lyžař (snowboardista) na sjezdovce dbá obecné prevence (§ 2900 občanského zákoníku), a zároveň za jakýsi návod, jak se v tomto ohledu má na sjezdovce chovat.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, čj. 2 As 275/2020-35)
Prejudikatura:
č. 3014/2014 Sb. NSS; č. 55/2010 Sb. rozh. tr.
Věc:
P. M. proti Krajskému úřadu Pardubického kraje, za účasti M. R., o spáchání přestupku, o kasační stížnosti žalovaného.
Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Česká Třebová ze dne 17. 7. 2019 uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití z nedbalosti podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Během lyžování totiž měl na sjezdovce Peklák v České Třebové dne 10. 2. 2018 okolo 18:30 způsobit osobě zúčastněné na řízení M. R. (dále jen „poškozený“) při srážce zranění uvedená v lékařské zprávě ze dne 1. 4. 2018 a hospitalizaci na oddělení ústní, čelistní a obličejové chirurgie Pardubické nemocnice od 12. do 16. 2. 2018. Městský úřad žalobci uložil pokutu ve výši 2000 Kč. V souladu s § 89 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), městský úřad odkázal poškozeného s jeho požadavkem na náhradu škody v celkové výši 61 702 Kč na soud.
Na základě odvolání žalobce změnil žalovaný svým rozhodnutím ze dne 22. 10. 2019 rozhodnutí městského úřadu tak, že žalobci uložil pokutu ve výši 1000 Kč. Ve zbývající části odvolání zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Ten rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, čj. 61 A 8/2019-61, žalobu zamítl. Shledal, že v řízení před městským úřadem byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S jistotou uzavřel, že žalobce poškozenému ublížil na zdraví, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, a to přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti.
Krajský soud odkázal na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že poruší-li lyžař svou povinnost přizpůsobit rychlost a způsob jízdy na lyžích svým schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí, lze u něho dovodit porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku. Ačkoli pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) nejsou obecně závazným právním předpisem, pro lyžaře na sjezdové trati závazná jsou a jejich zaviněné nedodržení znamená porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod. Shodně s městským úřadem a žalovaným i krajský soud dovodil, že žalobce porušil první tři pravidla FIS (ohled na ostatní, zvládnutí rychlosti a způsobu jízdy a volba jízdní stopy). Tím se dopustil jednání v rozporu s § 2900 občanského zákoníku, v důsledku čehož došlo ke srážce s poškozeným. Mezi porušením obecné prevenční povinnosti a vznikem zranění poškozeného byla beze sporu dána příčinná souvislost.
Krajský soud uzavřel, že důkazy navrhované žalobcem byly nadbytečné, neboť stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností. Správní orgány tudíž nijak nepochybily, postupovaly zcela v souladu se zásadou materiální pravdy a správně nepřistoupily k uplatnění zásady
in dubio pro reo
.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž krajskému soudu vytkl nesprávné skutkové závěry, které neměly oporu v provedeném dokazování, a dále nesprávné právní posouzení věci, zejména ve vztahu k zásadě
in dubio pro reo
. Ačkoli krajský soud shledal, že poškozený v době srážky stál nebo jel velmi pomalu, tento závěr byl dle stěžovatele v rozporu mimo jiné se dvěma ze tří znaleckých posouzení věci. Znalec Ing. Dítě totiž dovodil, že naopak poškozený zezadu narazil do stěžovatele. Toto ostatně odpovídalo provedenému dokazování a též popisu skutku stěžovatelem. Znalec PaedDr. Gnad konstatoval, že verze poškozeného je nejasná a nejednoznačná, navíc v případě, že poškozený stál zády ke svahu, by se na děti díval jen obtížně. Poškozený nadto uvedl, že zatáčel do kopce, což dle PaedDr. Gnada korespondovalo s tvrzením, že jel v protisměru. Znalec PaedDr. Gnad proto dovodil, že poškozený provedl nezvyklý (a těžko ostatními lyžaři očekávatelný) obrat směrem do kopce. Stěžovatel upozornil na skutečnost, že k takovému manévru v prudké části sjezdovky poškozený jistě potřeboval patřičnou rychlost, a tedy nemohl být ve fázi zastavování nebo stání.
Pouze znalec Mgr. Gracias podpořil verzi poškozeného, ačkoli ta měla podle stěžovatele hned tři základní trhliny. Poškozený totiž připustil, že neví, odkud k němu stěžovatel přijel, jedná se tedy pouze o jeho domněnku. Navíc jestliže došlo k čelnímu střetu, oba účastníci nehody by se před srážkou museli vidět. Tuto verzi však nepodporovala výpověď žádné další osoby.
Krajský soud též zcela opomněl, že poškozený a stěžovatel shodně tvrdili, že se před srážkou neviděli, čemuž odpovídalo pouze odborné vyjádření Ing. Dítěte, které však krajský soud označil za nesprávné. Podle stěžovatele měl krajský soud přistoupit k doplnění dokazování o výslech znalce, případně k zadání revizního znaleckého posudku, neboť závěry napadeného rozsudku neměly oporu v zjištěném skutkovém stavu. Správní orgány ani krajský soud nezjistily úplně a přesně skutkový stav, protože nepostavily najisto průběh nehody odkud přijel stěžovatel, proč se účastníci nehody neviděli a jaká byla příčina srážky a zranění poškozeného.
Stěžovatel vysvětlil, že kombinace verzí znalce Mgr. Graciase a PaedDr. Gnada, již vytvořil v žalobě, měla ukázat, jak
absurdní
bylo činit závěry a mít za prokázanou jeho vinu za stávající důkazní situace, kdy očití svědci i účastníci nehody nakreslili zcela rozdílné náčrtky a znalci přednesli tři různé verze nehodového děje. Není možné bez dalšího dovozovat vinu každého, kdo si nasadí lyže, vyjede na svah a stane se účastníkem nehody se zraněním. Dále nelze bez dalšího předpokládat, že zraněná osoba nehodu nezavinila, protože ke střetu mohlo dojít též nešťastnou náhodou bez zavinění. Správní orgán je povinen provedenými důkazy s dostatečnou mírou jistoty prokázat naplnění skutkové podstaty přestupku včetně subjektivní stránky (zavinění). Pokud se mu toto nepodaří, je v souladu se zásadou
in dubio pro reo
povinen řízení zastavit podle § 86 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky.
Ke kasační stížnosti se vyjádřil též poškozený, který označil napadený rozsudek za věcně správný. Skutkový stav byl podle poškozeného zjištěn dostatečně a krajský soud se taktéž vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Poškozený dovodil jednoznačnou odpovědnost stěžovatele za svá zranění a popřel, že by sám nějaké povinnosti porušil. Z tohoto důvodu požaduje po stěžovateli náhradu veškeré způsobené škody (bolestné, ztráta na výdělku atd.).
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice, rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí Městského úřadu Česká Třebová zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[18] Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích
fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jinému ublíží na zdraví
.
[19] Podle § 2900 občanského zákoníku,
vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného
.
[20] Zavinění u přestupku fyzické osoby je upraveno v § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky, který zní:
(1) K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.
(2) Přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn.
(3) Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
[21] Stěžovatel předně namítá nesprávné skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování, tedy namítá, že žalovaný nezjistil správně a úplně skutkový stav a že krajský soud pochybil, pokud to aproboval.
[22] V projednávaném případě se jedná o řízení o přestupku. V takovém řízení musí správní orgán obecně postupovat tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Povinnost zjišťovat skutkový stav ohledně skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku je na správním orgánu, bez zřetele na to, zda jde o objasňování skutkových okolností svědčících ve prospěch, či v neprospěch obviněného. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se dopustil někdo jiný než obviněný z přestupku, resp. že se skutek vůbec nestal, nelze obviněného za přestupek postihnout (
in dubio pro reo
; srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2006, čj. 2 As 46/2005-55, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, č. 3014/2014 Sb. NSS).
[23] Ve vztahu ke stěžovateli z výše uvedeného vyplývá, že jej bude možno případně postihnout za přestupek podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích jen tehdy, bude-li mu prokázáno, že deliktního jednání se dopustil právě on, a budou-li přesvědčivě vyvráceny jeho skutkové námitky, tj. bude-li postaveno najisto, že alternativní verze reality, které stěžovatel prohlašuje za pravdivé (zejména že nejel výše než poškozený, že nenarazil do poškozeného), se určitě nestaly či že je extrémně nepravděpodobné, že se staly.
[24] Správní orgány ani krajský soud však tyto premisy nenaplnily. Stěžovatel i poškozený představili své dvě skutkové verze, které se v podstatných (rozhodných) skutečnostech lišily – jakou trasou lyžaři jeli, kdy a jak se srazili. Tyto odlišnosti nevyjasnil ani ustanovený znalec Mgr. Gracias, ani znalec Ing. Dítě ve svém odborném vyjádření, ani znalec PaedDr. Gnad ve svém posudku. (…)
[28] Na základě výše uvedených závěrů znalců není možné bez důvodných pochybností určit průběh nehodového děje včetně pohybu a jednání účastníků, posoudit příčinu nehody a to, zda ke zraněním poškozeného došlo způsobem popisovaným poškozeným, obviněným, anebo jinak. Ačkoliv znalci na základě toho, co tvrdili poškozený, obviněný i další osoby, dospěli k představám o tom, jaký rozhodný skutkový děj se mohl odehrát, lišili se v závěru o jeho průběhu. Své závěry formulovali jako pravděpodobnostní, se zdůrazněním potřeby dalších důkazů k získání vyšší míry jistoty o tom, jak se rozhodný skutkový děj odehrál.
[29] Je zřejmé, že v přestupkovém řízení byly opatřeny důkazy, které byly správním orgánům k dispozici, zejména tvrzení poškozeného a obviněného a svědectví nezletilých dcer poškozeného. Jiné informace o tom, co přesně se na sjezdovce odehrálo, k dispozici nebyly (další
relevantní
informací byla pouze ta o povaze zranění poškozeného). Na základě těchto informací lze mít za jisté pouze to, že poškozený a obviněný se na sjezdovce v blízkosti dcer poškozeného srazili a že poškozený při tom utrpěl zranění v obličeji. Není však jisté, jak přesně ke srážce a s ní spojenému zranění poškozeného došlo. Zejména nebylo zjištěno, kdo z obou aktérů srážky odkud kam přesně jel, kdo do koho narazil, kdo byl v okamžiku srážky „nad“ kým na sjezdovce, jak rychle který z účastníků jel a zda případně některý z nich již nestál, kdo mohl co v době bezprostředně předcházející srážce vidět a zda mohl případně reagovat na nastalou situaci tak, aby ke srážce nedošlo. Znalci představili různé možné a dle jejich závěrů dobře představitelné verze rozhodného skutkového děje, avšak nebyli schopni tento děj popsat s dostatečnou mírou jistoty o tom, jak se odehrál. Skutková zjištění zůstala v rovině variantních a pravděpodobnostních úsudků.
[30] Existuje tedy rozumná pochybnost, že se skutkový stav odehrál jinak, než jak ve svých rozhodnutích uvádějí správní orgány. Na základě takovýchto nedostatečně na jisto postavených skutkových závěrů nemohly správní orgány vyhodnotit, že stěžovatel spáchal přestupek, a krajský soud neměl bez dalšího aprobovat rozhodnutí žalovaného postavená na těchto nejistých skutkových zjištěních. Jestliže nebylo jasné, co se vlastně stalo v rovině objektivního skutkového děje, nebylo možno ani posoudit, jaký byl řetězec příčin vedoucích ke škodlivému následku (újmě na zdraví, již utrpěl poškozený), tedy čí jednání tuto újmu na zdraví způsobilo. Tím méně pak bylo možno posoudit, zda ten, kdo újmu způsobil, jednal zaviněně aspoň formou nevědomé nedbalosti. Námitka nesprávných (neboť o nedostatečná a nejednoznačná zjištění opřených) skutkových závěrů je tedy zcela důvodná.
[31] Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí se závěry správních orgánů a krajského soudu, že lyžaři či snowboardisté mají obecnou prevenční povinnost dle § 2900 občanského zákoníku. Lyžování či snowboarding na sjezdovce, jež spočívají v kontrolovaném skluzu po sněhu ze svahu, jsou nepochybně činnostmi, u nichž může při neopatrné jízdě dojít ke srážce s jinými lyžaři, snowboardisty, eventuálně chodci či dalšími osobami. Lyžaři či snowboardisté tedy jsou povinni
počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na
[…]
životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného
, zejména jiného lyžaře či snowboardisty. Možnost srážky s jiným musí každému jen trochu rozumnému lyžaři a snowboardistovi být zřejmá již jen z obecně známé povahy této činnosti. Ta vyžaduje předvídání pohybu po sněhu, včetně volby směru a rychlosti jízdy a ovládání lyží či snowboardu tak, aby jízda byla patřičně kontrolována a probíhala v přiměřeném odstupu od podobného počínání si jiných lyžařů či snowboardistů. Za rozumné, neboť odpovídající povaze lyžování či snowboardingu, lze za běžných okolností považovat chování se na sjezdovce způsobem odpovídajícím pravidlům vydaným Mezinárodní lyžařskou federací (FIS). Jejich obsahem jsou základní pravidla pro bezpečný pohyb po sjezdových tratích. Pravidla FIS nejsou právně závazným předpisem a není ani patrné, že by v prostředí České republiky nabyla povahu obyčejového práva. Jejich dodržování však obvykle směřuje k zajištění rozumné míry bezpečí na sjezdových tratích, neboť jde o pravidla racionální, opírající se o širokou zobecněnou zkušenost s danou činností. Pravidla FIS tak za běžných okolností lze považovat za měřítko pro posouzení, zda lyžař (snowboardista) na sjezdovce dbá obecné prevence (§ 2900 občanského zákoníku), a zároveň za jakýsi návod, jak se v tomto ohledu má na sjezdovce chovat.
[32] Podobně na povahu pravidel FIS hledí
judikatura
Nejvyššího soudu v trestních věcech (viz např. jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, č. 55/2010 Sb. rozh. tr., či usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1372/2018) i věcech občanskoprávních (viz např. usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, rozsudek ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1668/2014, a zejména pak z poslední doby rozsudek ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 914/2022, jenž zohledňuje nahlížení pravidel FIS rakouským právem a jenž se nejvíce blíží pojetí Nejvyššího správního soudu).
[33] Pokud by tedy správní orgány s dostatečnou mírou jistoty zjistily, jak se rozhodný skutkový děj odehrál, bylo by zcela namístě, pokud by jej poměřily s pravidly FIS. Zjistily-li by, že některý z aktérů srážky tato pravidla zaviněně porušil a že toto jeho jednání vedlo k zákonem sankcionovanému následku (ublížení na zdraví), odpovědnost dotyčného aktéra srážky za přestupek podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích by nepochybně přicházela v úvahu. Ve věci srážky poškozeného a obviněného by mohla hrát roli zejména pravidla č. 1 – „
Každý lyžař nebo snowboardista se musí neustále chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného
.“, č. 2 – „
Každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit s přiměřeným odstupem a s ohledem na vzdálenost, na kterou vidí. Svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svému umění, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu.
“, a č. 3 – „
Lyžař nebo snowboardista přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.