Vydání 11/2013

Číslo: 11/2013 · Ročník: XI

2912/2013

Správní trestání: výše sankce za přestupek; zahlazení odsouzení

Správní trestání: výše sankce za přestupek; zahlazení odsouzení
k § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.)
k § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 67/1993 Sb.
I. Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním.
II. Pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „
odsouzen
“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „
recidivy
“.
III. Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013-49)
Prejudikatura:
č. 2291/2011. Sb. NSS.
Věc:
Jaroslav S. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o uložení pokuty.
Rozhodnutím Magistrátu města Liberec ze dne 3. 10. 2012 byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, neboť byl uznán vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. d) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a z přestupku podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), kterých se dopustil tím, že dne 17. 12. 2011 kolem 14:00 řídil v Hrádku na Nisou osobní automobil, následně byl kontrolován hlídkou policie, byl vyzván, aby se podrobil dechové zkoušce ke zjištění, nebyl-li při řízení vozidla ovlivněn alkoholem, což odmítl, dále nepředložil doklady potřebné k řízení motorového vozidla, řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu. Při stanovení výše a druhu sankce bylo přihlédnuto k závažnosti přestupků, k tomu, že jednání žalobce bylo v hrubém rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích. V neprospěch žalobce byla hodnocena osoba řidiče, jeho postoj k projednání přestupku (kdy se snažil o prekluzi přestupků průtahy v řízení), dále to, že žalobce měl v evidenční kartě řidiče tři záznamy o podobném porušení pravidel silničního provozu. Žalobci byla proto uložena pokuta a zákaz řízení motorových vozidel v druhé polovině rozpětí zákonné sazby tak, aby uložené sankce vedly ke zvýšení řidičské odpovědnosti.
Žalobce podal proti rozhodnutí magistrátu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2012 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž mimo jiné namítal nesprávný postup správních orgánů, které v rozporu s nutností analogicky aplikovat § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009 týkající se zahlazení odsouzení přihlédly k přestupkům, kterých se žalobce dopustil v minulosti. Dle názoru žalobce neměly správní orgány přihlížet k rozhodnutí, jež bylo v rámci přezkumného řízení magistrátem zrušeno, ani k dalším přestupkům, jichž se žalobce dopustil v roce 2003 a 2008. Správní orgány měly v souvislosti s uvedenými přestupky aplikovat citované ustanovení trestního zákoníku z roku 2009, dle něhož se odsouzení za pokutu uloženou pro úmyslný trestný čin zahladí, pokud pachatel vedl po dobu 1 roku řádný život. V případě zákazu činnosti se dle § 74 odst. 2 téhož zákona vykonáním trestu zákazu činnosti na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Odůvodnění sankce je obecné, vycházel-li magistrát ze závažnosti přestupků a z toho, že jednání bylo v hrubém rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích, přičítal žalobci k tíži jako přitěžující okolnost samotný znak skutkové podstaty přestupků, za jejichž naplnění byl odsouzen. Nebyly uvedeny konkrétní skutečnosti, na základě kterých magistrát výši sankce uložil, není tak zřejmé, zda uložené sankce odpovídají okolnostem individuálního případu. Správní orgány se dále dle žalobce vůbec nezabývaly otázkou zavinění, ačkoliv se jedná o významnou skutečnost při rozhodování o výši sankce, a rovněž nezkoumaly materiální stránku jako znak přestupku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Rovněž tak soud shledal důvodnou žalobu v části týkající se odůvodnění výše uložené sankce, neboť její výše v rámci stanoveného rozmezí dle § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu zůstala do značné míry nepřezkoumatelná.
Správní orgány v podstatě zůstaly pouze v rovině obecného konstatování zákonných kritérií pro uložení druhu a výměry sankce dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, aniž by se jednotlivými kritérii (nejen např. také mírou žalobcova zavinění, jak žalobce správně v žalobě namítá) zabývaly a hodnotily je na základě konkrétních skutkových okolností projednávaného případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 As 51/2007-68). Hovořil-li magistrát o závažnosti přestupků a hrubém rozporu s pravidly silničního provozu, neuvedl, na základě jakých individuálně určených okolností tak činí a jak vlastně závažnost jednání žalobce hodnotí a proč a z čeho dovozuje hrubé porušení zákona. Lze jen zdůraznit, že naplnění znaků jednotlivých skutkových podstat nelze žalobci přičítat k tíži při ukládání sankce dle zásady zákazu dvojího přičítání (podle něhož nelze jednu a tutéž skutečnost, která v posuzované věci je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, současně hodnotit jako okolnost polehčující či přitěžující). Typová závažnost protiprávního jednání nachází svůj odraz již v druhu a rozpětí zákonem stanovené sankce. Stejně tak pokud magistrát přihlédl k osobě žalobce, není z jeho rozhodnutí jasné, jak žalobce jako osobu vlastně hodnotí a na základě čeho a proč tak činí. K nesprávnému hodnocení magistrátu ohledně zavinění délky přestupkového řízení se již soud vyjádřil shora, lze jen zopakovat, že délka přestupkového řízení v daném konkrétním případě může být jen stěží přičítána k tíži žalobce.
Magistrát rovněž pochybil, pokud při uložení sankcí bez dalšího přihlédl jako k přitěžující okolnosti ke 3 záznamům o obdobném porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích dle evidenční karty řidiče. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8 As 82/2010-55, č. 2291/2011 Sb. NSS, skutečnost, že dle zákona [§ 119 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu] je možno v registru řidičů nadále evidovat zákazy řízení činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, neznamená automaticky, že k předchozím potrestáním za přestupky správní orgán přihlíží jako k přitěžujícím skutečnostem, aniž by zvažoval, zda v úvahu nepřipadá institut zahlazení odsouzení, a to na základě analogického užití norem trestního práva v situaci, kdy takový institut zákon o přestupcích nezná a jedná se o rozhodování o vině a trestu a výklad nevede k újmě účastníka ani k újmě na ochranu hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem.
Předně je třeba magistrátu vytknout, že jako k přitěžující okolnosti přihlédl k záznamu o uložení pokuty 30 000 Kč a zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, bylo-li toto rozhodnutí následně zrušeno. Takový záznam v evidenční kartě nelze vůbec v neprospěch žalobce hodnotit, neboť je na něj nutno pohlížet tak, že žalobce nebyl z uvedeného přestupku pravomocně shledán vinným a zde uvedené sankce mu nebyly pravomocně uloženy.
Pokud byla žalobci za obdobný přestupek rozhodnutím magistrátu, jež nabylo právní moci dne 15. 6. 2009, uložena pokuta 20 000 Kč a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život (spisem není doloženo, že by nevedl) a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jež byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „
odsouzen
“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „
recidivy
“ způsobem, jakým učinil magistrát. Totéž je třeba uvést k uložení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel a pokuty 6 500 Kč rozhodnutím magistrátu, jež nabylo právní moci dne 24. 3. 2004. Dle přesvědčení soudu je třeba institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, analogicky aplikovat ve prospěch žalobce i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení, neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Na druhou stranu soud konstatuje, že správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem.
Vytknuté vady rozhodnutí I. stupně spočívající v nepřezkoumatelnosti výše uložených sankcí pro nedostatek důvodů pak žalovaný neřešil, ačkoli to je dle § 89 odst. 2 věty první a třetí správního řádu jeho povinností. Vykazuje-li odůvodnění rozhodnutí I. stupně výše uvedené vady, je namístě postup dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu; zamítá-li odvolací orgán dle § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání a potvrzuje-li rozhodnutí I. stupně, může učinit „
určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže jinak dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí není v rozporu s právními předpisy a je správné
“, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, čj. 4 As 10/2012-48. Z uvedeného soud dovozuje, že žalovaný měl k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí I. stupně v části týkající stanovení výše sankcí přihlédnout v rámci přezkumu souladu rozhodnutí I. stupně s právními předpisy a postupovat dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, když nahrazení nedostatků odůvodnění by v podstatě znamenalo nové odůvodnění výše sankcí ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a vedlo by v daném případě k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.