Vydání 6/2010

(...) Svou stěžejní námitkou napadá stěžovatel právní závěr krajského soudu o tom, že se v posuzované věci dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Stěžovatel je toho názoru, že naměřenou hodnotu alkoholu ve výši 0,06 promile nelze považovat za pozitivní výsledek orientační dechové zkoušky. Z tvrzení, podle kterého povinnost podrobit se lékařskému vyšetření vzniká až v návaznosti na pozitivní výsledek předchozí dechové zkoušky, stěžovatel dovozuje, že v posuzovaném případě mu taková povinnost nevznikla, a tudíž se ani nemohl dopustit jednání ve smyslu zmíněného ustanovení zákona o přestupcích.

Stěžovatel tedy svou argumentaci staví na premise, že předpokladem vzniku povinnosti řidiče podrobit se lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči ke zjištění, zda tento je či není pod vlivem alkoholu, je pozitivní výsledek předchozí dechové zkoušky. Zde je však třeba poukázat na skutečnost, že jakkoli podle původního znění § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu byl řidič povinen podrobit se na výzvu policisty dechové zkoušce a v případě pozitivního zjištění i lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči, právní úprava účinná v době spáchání přestupku i v době rozhodování správních orgánů vyznívá jinak. Dikce § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu byla totiž novelou provedenou zákonem č. 226/2006 Sb. změněna, přičemž s účinností od 1. 7. 2006 předmětné ustanovení stanovilo, že povinností řidiče je „podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem“. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, který v § 16 rozlišoval a i nadále rozlišuje orientační vyšetření, které provádí mj. Policie České republiky, a lékařské vyšetření, které provádí k tomu způsobilé zdravotnické zařízení.

Je tedy třeba uzavřít, že právní úprava striktně nevázala povinnost řidiče podrobit se lékařskému vyšetření na pozitivní výsledek dechové zkoušky; rozhodující podle této právní úpravy byla výzva policisty nebo strážníka obecní policie k podstoupení lékařského vyšetření. To samozřejmě neznamená, že by taková výzva mohla být projevem libovůle nebo šikany ze strany policejního orgánu. Taková výzva mohla a i nadále může být opodstatněná pouze v případě, kdy na základě orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření, že kontrolovaná osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Nicméně Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci bylo důvodné podezření dáno právě pozitivním výsledkem dechové zkoušky, který byl u stěžovatele spolehlivě prokázán. Ze záznamu o dechové zkoušce ze dne 30. 8. 2007 a zejména z přiloženého vytištěného výsledku orientační dechové zkoušky provedené přístrojem Dräger dne 26. 8. 2007 obsahujícího i naměřený údaj vyplývá, že dechovou zkouškou byla u stěžovatele zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,06 promile. Jakákoli naměřená hodnota vyšší než nula nasvědčuje výskytu určitého množství alkoholu v organismu. Z tohoto pohledu je tedy třeba každý takový výsledek dechové zkoušky považovat za pozitivní, přičemž i minimální hodnota alkoholu v dechu řidiče naměřená při dechové zkoušce vznáší pochybnost o tom, zdali tento řidič před řízením motorového vozidla nepožil alkoholický nápoj a nebyl při řízení vozidla pod jeho vlivem. Vzhledem k tomu, že dechová zkouška měla podle citované právní úpravy pouze orientační charakter, bylo třeba posléze její pozitivní výsledek potvrdit provedením odborného lékařského vyšetření.

Vzhledem k výše uvedenému je zjevné, že stížní námitka, podle které je hodnota alkoholu ve výši 0,06 promile přirozenou hladinou alkoholu v krvi každého člověka, je ve vztahu ke vzniku povinnosti stěžovatele podrobit se na výzvu příslušných orgánů vyšetření za účelem zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, zcela irelevantní. Taková námitka by musela být vzata v úvahu za situace, kdy by po konstatování pozitivního nálezu alkoholu v těle stěžovatele při řádně provedeném lékařském vyšetření bylo třeba posoudit, zda jeho příčinou bylo požití alkoholického nápoje či zda je zjištění konkrétní hodnoty alkoholu v těle stěžovatele důsledkem jiné okolnosti. V takovém případě by bylo nutno zvážit i relevanci návrhu stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru toxikologie.

Nejvyšší správní soud však poukazuje na skutečnost, že v nyní posuzované věci stěžovatel nebyl správním orgánem uznán vinným přestupkem spočívajícím v řízení motorového vozidla ve stavu vylučujícím způsobilost, který by si přivodil požitím alkoholického nápoje, nýbrž tím, že se v rozporu s povinností, jež mu ukládá § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, odmítl na výzvu policisty podrobit vyšetření podle zvláštního právního předpisu, zda nebyl při jízdě ovlivněn alkoholem, a tím spáchal přestupek podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Skutečnost, že se stěžovatel odmítl podrobit lékařskému vyšetření ve smyslu příslušných ustanovení již zmíněného zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami jednoznačně vyplývá z oznámení o dopravním přestupku ze dne 26. 8. 2007, ve kterém je výslovně uvedeno, že se stěžovatel odmítá podrobit lékařskému vyšetření, přičemž tato skutečnost je zde stvrzena jeho podpisem. Takové jednání stěžovatele je pak třeba posoudit jako úmyslné, jelikož se stěžovatel výslovně odmítl podrobit lékařskému vyšetření, ačkoli byl dle uvedeného oznámení o dopravním přestupku poučen o tom, že odmítnutí výzvy k podrobení se lékařskému vyšetření lze posuzovat jako úmyslné maření úkonů ke zjištění, zda řidič není pod vlivem alkoholu, a že se takovým jednáním dopouští přestupku dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Samotné úmyslné jednání, jež naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích pak naplňuje i materiální stránku tohoto přestupku. Účelem zmíněného ustanovení zákona o přestupcích je umožnit příslušným orgánům provést opatření nezbytná ke zjištění, zda řidič neřídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, a to právě uložením povinnosti řidiči se v takové situaci podrobit nezbytným vyšetřením. Pakliže stěžovatel tuto povinnost odmítl splnit, bez dalšího porušil zde chráněný zájem.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že přestože úvahy krajského soudu nereflektují novou právní úpravu ve vztahu k povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, je z odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí zřejmé, že krajský soud vzal za prokázanou jak skutečnost pozitivního výsledku dechové zkoušky provedené u stěžovatele dne 26. 8. 2007, tak skutečnost, že se stěžovatel odmítl podrobit lékařskému vyšetření za účelem zjištění hladiny alkoholu v jeho těle. Tyto skutečnosti, jak konstatoval krajský soud, zcela postačují k závěru o tom, že se stěžovatel dopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Další důkazy tedy nebylo třeba provádět. Krajský soud navíc konstatoval, že shodné úvahy jsou obsaženy i v žalobou napadeném rozhodnutí správního orgánu, z čehož dovodil závěr o jeho správnosti a přezkoumatelnosti.

Nejvyšší správní soud souhlasí i se závěrem krajského soudu, podle něhož stěžovatel nebyl oprávněn vázat splnění své zákonné povinnosti podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření na jakékoli podmínky, jako je požadavek na zabezpečení jeho vozidla či na zajištění jeho odvozu zpět k vozidlu po provedení lékařského vyšetření (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 As 33/2007-150, dostupný na www.nssoud.cz, na který odkazoval již krajský soud).

S krajským soudem lze souhlasit rovněž v otázce prokázání zavinění stěžovatele. Jak podotkl krajský soud a Nejvyšší správní soud konstatoval výše, je třeba jednání stěžovatele, kdy se odmítl na výzvu policisty podrobit lékařskému vyšetření za účelem zjištění, zda nebyl při řízení motorového vozidla ovlivněn alkoholem, posoudit jako jednání úmyslné. Stěžovatel tedy porušil svou zákonnou povinnost úmyslně, přestože k odpovědnosti za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích by postačilo zavinění z nedbalosti [§ 3 zákona o přestupcích ve spojení s § 22 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Vzhledem k tomu, že zmíněné jednání bylo v posuzovaném případě žalovaným ve správním řízení prokázáno, nepochybil krajský soud, když žalobou napadené rozhodnutí žalovaného posoudil ve vztahu k otázce zavinění jako plně přezkoumatelné.

Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že krajský soud posoudil věc správně, když se zto- tožnil se závěrem žalovaného o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. (...)