Vydání 6/2013

Číslo: 6/2013 · Ročník: XI

2820/2013

Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích

Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
§ 22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
Příčinou dopravní nehody spočívající v tom, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici se střetne s vozidlem jedoucím po vedlejší silnici, která se s hlavní silnicí kříží, je zásadně to, že řidič vozidla jedoucího po vedlejší silnici nedá vozidlu jedoucímu po hlavní silnici přednost. Výjimečně může být příčinou dopravní nehody jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a sice tehdy, pokud řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici v extrémní míře poruší stanovený rychlostní limit a současně rychlost jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici řidiči vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici fakticky znemožní splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se musí posuzovat s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými okolnostmi tedy bude zejména to, nakolik jde o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich (případně i výrazně nadlimitní) rychlost.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 7 As 91/2012-62)
Věc:
Angel B. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.
Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (správního orgánu I. stupně) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 4. 2007 ve 21:20 hod. v Ostravě-Kunčicích řídil vozidlo značky Škoda Octavia po ul. Rudná, kde je dopravní značkou stanovena maximální rychlost jízdy 60 km/hod., a při jízdě do křižovatky ul. Rudná - Vratimovská si počínal neopatrně a neohleduplně, neboť řídil vozidlo rychlostí 119 km/hod., v důsledku čehož nestačil zastavit a za vyznačeným přechodem pro chodce v pravém jízdním pruhu, ve směru jízdy k Ostravě-Vítkovicím, narazil do zadní části vozidla značky Fiat Stillo. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců.
Na základě žalobcova odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 12. 2007 rozhodnutí I. stupně změnil tak, že nahradil text "
a rychlost 119 km/hod.
" textem "
a to nejméně rychlostí 107 km/hod.
" a ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce následně podal žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 22. 3. 2012, čj. 58 Ca 1/2008-162, zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítal mimo jiné vadu řízení spočívající v nesprávnosti skutkových zjištění správních orgánů obou stupňů, kterou krajský soud nezákonně aproboval. Dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, co je příčinou dopravní nehody v situaci, kdy řidič vjíždějící z vedlejší silnice na silnici hlavní nedá vozidlu jedoucímu po hlavní silnici přednost, přičemž vozidlo jedoucí po hlavní silnici jede vyšší než v místě nejvyšší povolenou rychlostí. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na trestní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, žalovaného a správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Vedle vad řízení, jež předcházely vydání rozsudku krajského soudu, spočívá tento rozsudek i na nesprávném posouzení právní otázky, co bylo příčinou dopravní nehody. Stejnou vadou pak trpí i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Zásadně totiž platí, že příčinou dopravní nehody spočívající ve srážce vozidla jedoucího po hlavní silnici s vozidlem vjíždějícím na tuto hlavní silnici z vedlejší silnice je nedání přednosti v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. K této otázce lze poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 7 Tdo 38/2009, v němž se uvádí: "
V posuzovaném případě spočívala dopravní nehoda ve střetu dvou vozidel na křižovatce hlavní silnice s vedlejší silnicí, přičemž vozidlo obviněného jelo po hlavní silnici a vozidlo poškozeného vjelo do křižovatky z vedlejší silnice. Obecně vzato je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod.
Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. Zároveň je třeba zdůraznit, že nedání přednosti tu nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat. V tomto smyslu je třeba brát v úvahu rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., na které v napadeném rozsudku odkázal Krajský soud v Ostravě.
"
V dalším, na věc sp. zn. 7 Tdo 38/2009 skutkově a právně navazujícím, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011 (týkalo se opakovaného rozhodování Nejvyššího soudu v téže trestní věci poté, co předchozí rozsudky okresního a krajského soudu byly zrušeny), se uvádí: "
Soudy rozhodovaly ve věci znovu poté, co jejich předcházející rozhodnutí, jimiž obviněného odsoudily pro trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 [trestního zákona z roku 1961]
, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, zrušena s tím, že Okresnímu soudu v Novém Jičíně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V citovaném usnesení Nejvyšší soud vyložil, proč je nepřijatelný původní právní názor soudů prvního a druhého stupně, že výlučným viníkem nehody je obviněný. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil význam a vzájemný vztah povinností, které oba účastníci nehody porušili, a zároveň vymezil podmínky, za nichž lze činit za střet odpovědným řidiče vozidla, které překročilo povolenou rychlost, avšak kterému nedalo druhé vozidlo přednost.
Nový výrok o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1 [trestního zákona z roku 1961],
již je slučitelný se zásadami vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009. Soudy nově rozhodly poté, co konstatovaly, že tu jsou dvě příčiny střetu, a sice jednak to, že poškozený nedal přednost v jízdě obviněnému, jednak to, že obviněný výrazně (téměř dvojnásobně) překročil povolenou rychlost. Zároveň soudy se zřetelem ke konkrétním okolnostem, ovlivněným zejména nevhodným stavebně technickým řešením křižovatky, její menší přehledností, povahou a hustotou provozu, přiměřeně zhodnotily stupeň příčinného významu porušení povinností obou účastníků nehody pro samotnou srážku a míru jejích následků. Toto hodnocení pak vyznělo v odpovídající závěr, že s ohledem na významné spoluzavinění poškozeného není důvodu kvalifikovat jednání obviněného podle přísnějšího
§ 224 odst. 2 [trestního zákona z roku 1961]
, když primární příčinou střetu bylo to, že poškozený nedal přednost, nelze pominout, že tu byly dostatečné důvody k tomu, aby za další příčinu bylo považováno překročení povolené rychlosti obviněným. Tyto důvody spočívají v tom, že již samotné uspořádání křižovatky místní komunikace zcela okrajového významu se čtyřproudovou velmi frekventovanou hlavní silnicí objektivně ztěžovalo projetí křižovatky vozidlům přijíždějícím po místní komunikaci. Ostatně ze spisu je patrno, že křižovatka byla obecně označována za ,
křižovatku smrti'
, za ,
šílenou křižovatku'
apod. Omezení rychlosti jízdy na hlavní silnici na 50 km/h se tedy jeví jako nutné pro to, aby se řidičům přijíždějícím na křižovatku po místní komunikaci, byť mají povinnost zastavit a dát přednost v jízdě, vůbec umožnilo bezpečné projetí křižovatky. V této spojitosti je významné zjištění, že obviněný velmi dobře znal kritický úsek. Z toho vyplývá, že pro něho byl seznatelný také význam omezení rychlosti jízdy v tomto úseku. Mohl tedy snadno předvídat, že při tak velkém překročení povolené rychlosti, k jakému se uchýlil, se může ocitnout v situaci, kdy nebude schopen reagovat na přítomnost vozidla, které případně vjede do křižovatky z vedlejší silnice. Navíc tu byly ještě další okolnosti, jimiž byla reakce obviněného na takovou situaci znesnadněna, zejména to, že obviněný jel v levém jízdním pruhu, předjížděl rozměrné nákladní vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu a měl tímto vozidlem zakrytý výhled do zóny, v níž se pohybovalo vozidlo vjíždějící do křižovatky z vedlejší silnice. Obviněný téměř dvojnásobným překročením povolené rychlosti jízdy navodil takový průběh dopravní situace, že vozidlo, které mu jinak mělo dát přednost, nestačilo včas projet křižovatkou, a sám se zbavil možnosti na přítomnost tohoto vozidla v křižovatce adekvátně reagovat. Pokud poškozený nedal přednost, bylo to spíše důsledkem chybného vyhodnocení situace v silničním provozu než projevem nějaké zásadní nedisciplinovanosti. Spolupůsobení obou příčin střetu bylo v konkrétní situaci srovnatelné a žádná z nich nepřevažovala natolik, aby ji bylo možno označit za dominantní. Za tohoto stavu je výrok o vině, v kterém bylo jednání obviněného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1 [trestního zákona z roku 1961]
, aniž bylo zároveň použito kvalifikace podle
§ 224 odst. 2 [trestního zákona z roku 1961]
, proporcionálním vyjádřením míry, v níž se na nehodě podíleli oba účastníci střetu.
"
Citovaná usnesení Nejvyššího soudu jsou východiskem i pro posouzení přestupkové věci stěžovatele. Stěžovatelovo jednání zásadně nemůže být příčinou dopravní nehody, neboť jel po hlavní silnici a měl přednost před vozidlem vjíždějícím na ni z vedlejší silnice. Jeho jednání by mohlo být výjimečně příčinou dopravní nehody tehdy, pokud by existovaly typově podobné okolnosti jako v případě řešeném v citovaných usneseních Nejvyššího soudu. Odpovědnost stěžovatele by tedy přicházela v úvahu za kumulativního splnění následujících dvou podmínek.
1) Stěžovatel by musel v extrémní míře porušit stanovený rychlostní limit, přičemž toto porušení by muselo být zaviněné. Proto je pro posouzení toho, v jaké míře stěžovatel překročil limit, a zda šlo nebo nešlo o překročení extrémní, klíčová jak otázka, jakou rychlostí stěžovatel skutečně jel, tak otázka, zda mohl při patřičné pozornosti včas uvidět dopravní značku omezující v místě nejvyšší povolenou rychlost na 60 km/h, anebo zda subjektivně mohl mít za to, že i nadále pro něho platí omezení na 80 km/h. Určitým vodítkem, kdy se jedná o extrémní porušení stanoveného rychlostního limitu, může být úvaha v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 688/2011, že překročení nejvyšší povolené rychlosti o téměř dvojnásobek je výrazné. Úsudek o tom, zda jde vskutku o extrémní překročení nejvyšší povolené rychlosti, však musí být činěn s přihlédnutím ke konkrétním poměrům místa, v němž ke střetu došlo, a to zejména s ohledem na charakter komunikace, po níž stěžovatel jel, např. je-li průtahová, rychlostní, rovná, dostatečně široká, umožňující dohled řidiče po ní jedoucí daleko dopředu, anebo naopak užší, se zatáčkami, nepřehledná aj., a na to, jakým způsobem (jak přehledně) se tato komunikace kříží s vedlejší silnicí, po níž přijíždělo vozidlo zn. Fiat Stillo.
2) Rychlost jízdy stěžovatele jedoucího po hlavní silnici by musela řidiči Fiatu Stillo přijíždějícímu po vedlejší silnici fakticky znemožnit splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se musí posuzovat s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými okolnostmi tedy bude zejména to, nakolik jde o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich (případně i výrazně nadlimitní) rychlost. Významnou roli může hrát i hustota provozu v době, kdy ke střetu došlo, a viditelnost. Samotná okolnost, že k nehodě došlo za tmy, však bez dalšího nemůže vést k závěru, že řidič přijíždějící z vedlejší silnice měl ztíženou možnost stěžovatelovo vozidlo včas uvidět. Je notorietou, že přední světla běžného osobního automobilu jsou za obvyklých nočních podmínek dobře vidět na vzdálenost mnoha set metrů, takže z toho, že se ke křižovatce taková světla přibližují po hlavní silnici, řidič jedoucí po vedlejší silnici, za předpokladu, že je vzhledem ke konkrétním rozhledovým poměrům křižovatky obou silnic může vidět, může a má usuzovat, že se ke křižovatce po hlavní silnici blíží vozidlo, kterému je povinen dát přednost.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož již rozhodnutí Magistrátu města Ostravy je zatíženo nezákonností, pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již v řízení před krajským soudem (nesprávným posouzením právní otázky, za jakých okolností by mohlo být stěžovatelovo jednání příčinou dopravní nehody), rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil rozhodnutí Magistrátu města Ostravy i krajského úřadu a věc vrací správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. (...)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.