Vydání 4/2016

Číslo: 4/2016 · Ročník: XIV

3363/2016

Správní trestání: právo zvolit si obhájce

Správní trestání: právo zvolit si obhájce
k § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
Správní orgán je povinen v souladu s § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožnit obviněnému ze spáchání přestupku zvolit si obhájce i po zahájení ústního jednání. Pro výkon tohoto práva správní orgán obviněnému stanoví přiměřenou lhůtu.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015, čj. 4 As 225/2015-32)
Prejudikatura:
č. 1865/2009 Sb. NSS a č. 2011/2010 Sb. NSS.
Věc:
Jozef V. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o uložení pokuty a zákazu činnosti, o kasační stížnosti žalovaného.
Rozhodnutím Magistrátu města Prostějov (správní orgán I. stupně) ze dne 2. 10. 2013 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil porušením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť „
dne 3. 4. 2013 v 17:31 hod. na 29. km rychlostní komunikace č. 46 ve směru jízdy na Brno mezi obcemi Olšany u Prostějova a Prostějov, při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Audi A8
[...]
, překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou – dopravní značkou B20a – na 100 km/hod. Silničním radarovým rychloměrem Ramer 10C byla zjištěna rychlost jízdy 162 km/hod.
Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení +- 3 % byla rychlost jízdy minimálně 157 km/hod. Tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 50 km/hod. a více.
“ Za tento přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši 6 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2013 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že důkazy obsažené ve spise, zejména záznam o radarovém měření, oznámení o spáchání přestupků a úřední záznam vyhotovený zasahujícími policisty postačují k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Žalovaný konstatoval, že nemá pochybnosti o správnosti měření ani o závěrech z něj plynoucích. Radar byl kalibrován a obsluhoval jej proškolený policista. Omezení rychlosti v předmětném úseku rychlostní silnice č. 46 bylo podle žalovaného prokázáno obsahem úředního záznamu vyhotoveného zasahujícími policisty. Žalovaný konstatoval, že fotografie z radarového měření vylučuje záměnu měřeného vozidla. Dále zpochybnil, že žalobce neměl možnost zvolit si v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně zástupce. O této možnosti jej správní orgán I. stupně řádně poučil v oznámení o zahájení řízení. Žalovaný připomněl, že uvedené není povinnou náležitostí předvolání k ústnímu jednání a jeho absence není protizákonná. Pokud žalobce v rámci ústního jednání uvedl svůj záměr zvolit si zástupce, avšak žádné další kroky v tomto směru nečinil, nelze žalobcovo chování přičítat k tíži správního orgánu I. stupně. Žalobce byl při ústním jednání přítomen a mohl svá práva hájit. Pokud správní orgán I. stupně shledal, že již není potřeba provádět další dokazování, ústní jednání ukončil a následně vydal rozhodnutí, jednal v souladu se zákonem. Žalovaný odmítl argument žalobce, že neměl možnost nahlédnout do podkladů řízení před vydáním rozhodnutí, neboť žalobcův podpis na protokolu o ústním jednání toto tvrzení vylučuje. Žalovaný rozhodnutí uzavřel s tím, že sankce byla udělena v přiměřené výši, že její uložení bylo řádně odůvodněno a že správní orgán I. stupně řádně vyhodnotil důkazy obsažené ve spise.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, čj. 22 A 17/2014-34, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že ke spáchání přestupku nepostačuje toliko naplnění znaků formálních, ale je zásadní, zda byla rovněž naplněna i materiální stránka přestupku. Tento právní názor krajský soud opřel o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2015, čj. 7 As 18/2004-48, a ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS. Krajský soud uvedl, že správní orgány se nezabývaly naplněním materiální stránky přestupku spáchaného žalobcem, respektive její naplnění neodůvodnily. Správní orgány nesplnily ani povinnost postupovat při ukládání sankcí podle kritérií obsažených v § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tj. uloženou sankci řádně neodůvodnily a neindividualizovaly. Krajský soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí I. stupně je pouze rekapitulační a nedostatečně hodnotí všechny okolnosti případu. Krajský soud vytkl žalovanému, že ignoroval zásadní vadu řízení před správním orgánem I. stupně spočívající v tom, že správní orgán I. stupně rozhodl ve věci samé, přestože žalobce výslovně při ústním jednání uvedl, že si chce zvolit pro přestupkové řízení obhájce.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Namítal, že v posuzované věci došlo k naplnění materiální stránky přestupku, přičemž svůj závěr opřel o právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 104/2008-45. Stěžovatel uvedl, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a přestupkové jednání bylo žalobci prokázáno. Správní orgán I. stupně podle stěžovatele řádně zhodnotil kritéria pro ukládání sankcí uvedená v § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a sankci řádně individualizoval a odůvodnil. Správní orgán I. stupně podle stěžovatele neodepřel žalobci právo zvolit si zástupce, neboť mu ve výkonu tohoto práva nijak nebránil. To, že žalobce své právo neuplatnil, nemůže jít k tíži správních orgánů. Žalobce byl prokazatelně o možnosti zvolit si zástupce poučen, avšak sám ji nevyužil.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na předmětné rychlostní komunikaci měla být z neznámých důvodů rychlost snížena na 100 km/hod., přestože zákon o silničním provozu pro tento typ komunikace předpokládá nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/hod. Jelikož stěžovatel neprovedl jediný možný důkaz, který by mohl prokázat sníženou nejvyšší dovolenou rychlost v předmětném úseku, a to výslech zasahujících policistů, nebyl podle žalobce dostatečně zjištěn skutkový stav. Podle žalobce v předmětném úseku byla nejvyšší povolená rychlost 130 km/hod., a žalobce tedy nemohl svým jednáním naplnit ani formální znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně měl zkoumat materiální stránku přestupku, stejně jako důvody, proč měla být v předmětném úseku snížena nejvyšší dovolená rychlost. Žalobce dále namítl, že postup orgánu I. stupně nebyl předvídatelný. Z tvrzení správního orgánu I. stupně, že „[s]
právní orgán zváží další postup v řízení
“, dovodil, že další jednání proběhne za přítomnosti žalobce i jeho obhájce a proběhnou výslechy svědků. Podle žalobce je tedy zřejmé, že došlo k porušení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, jak uvedl krajský soud.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) „[k]
aždý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují
“.
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) „[o]
bviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce
“.
Podle § 2 odst. 13 trestního řádu „[t]
en, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv
“.
Podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, „[o]
bviněný z přestupku
právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.
K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.
Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgán I. stupně svým postupem v přestupkovém řízení upřel žalobci právo na obhajobu, neboť rozhodl ve věci samé, aniž by žalobci umožnil výkon práva zvolit si pro přestupkové řízení obhájce. Podle Nejvyššího správního soudu je nutné vykládat § 73 odst. 2 zákona o přestupcích ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, čl. 40 odst. 3 Listiny a § 2 odst. 13 trestního řádu. Uvedená ustanovení Úmluvy, Listiny a trestního řádu zaručují obviněným právo, aby si zvolili obhájce, aby obhájce byl přítomen úkonům v přestupkovém řízení, dále právo radit se s obhájcem v průběhu celého přestupkového řízení, přičemž uvedená práva jsou projevem ústavní zásady spočívající v zajištění práva na obhajobu. Tuto zásadu je nutné aplikovat i v přestupkovém řízení, které je svou povahou řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší správní soud uvedl již dříve v rozsudku ze dne 18. 4. 2007, čj. 4 As 10/2006-57, že „[s]
e zřetelem k zásadám, vyjádřeným v čl. 6 odst. 1
[Úmluvy],
které vyjadřují principy práva na spravedlivý proces, musí řízení o přestupku, stejně tak o jiném správním deliktu, podléhat stejnému režimu jako řízení o trestných činech.
V tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.
“ Obviněný má proto i v přestupkovém řízení právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce, a má právo, aby se jeho obhájce účastnil všech úkonů přestupkového řízení.
Svého práva chtěl v řízení před orgánem I. stupně využít i žalobce. Ten byl celkem třikrát předvolán k ústnímu jednání, přičemž z ústních jednání nařízených na 21. 5. 2013 a 12. 8. 2013 se ze zdravotních důvodů omluvil. Dostavil se na ústní jednání nařízené na 30. 9. 2013 a na začátku uvedl, že si nebyl vědom hrozby sankce zákazu řízení motorových vozidel v přestupkovém řízení, a uvedl, že si chce pro přestupkové řízení zvolit obhájce. Správní orgán I. stupně na toto sdělení nijak nereagoval, pokračoval v ústním jednání a provedl listinné důkazy. Na závěr ústního jednání správní orgán I. stupně žalobci umožnil nahlédnout do podkladů řízení, na což žalobce opět reagoval s tím, že si chce zvolit obhájce. K žalobcovu prohlášení správní orgán I. stupně uvedl, že zváží další postup v řízení a ústní jednání ukončil. Následně správní orgán I. stupně vydal dne 2. 10. 2013 rozhodnutí ve věci samé. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že pokud si žalobce chtěl zvolit obhájce, mohl tak učinit již dříve v době své pracovní neschopnosti, případně dostavit se s obhájcem přímo k ústnímu jednání konanému dne 30. 9. 2013. Správní orgán I. stupně doplnil, že jednání žalobce považuje za obstrukční s cílem dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku.
S tímto postupem správního orgánu I. stupně Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Správní orgán I. stupně měl totiž žalobci na základě jeho žádosti umožnit zvolit si obhájce, a to v přiměřené lhůtě, kterou mu měl za tímto účelem stanovit. Žalobce se sice ze dvou ústních jednání ze zdravotních důvodů omluvil, avšak na ústní jednání konané dne 30. 9. 2013 se dostavil. Z chování žalobce nelze učinit jednoznačný závěr, že chtěl svá práva využít k obstrukcím za účelem uběhnutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku. Žalobce totiž oznámil svůj záměr zvolit si obhájce při prvním ústním jednání, kterého se zúčastnil, a to s poukazem na zjištění, že mu v přestupkovém řízení hrozí uložení sankce zákazu činnosti. Ani v případě určité účelovosti tohoto postupu žalobce však nebylo namístě mu výkon práva na obhajobu znemožnit, neboť s ohledem na konání teprve prvního jednání a dlouhou dobu, která zbývala do uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku, se evidentně ještě nejednalo o případ zneužití práva.
Neobstojí ani argument stěžovatele, že žalobce byl o svém právu zvolit si obhájce poučen v oznámení o zahájení řízení, a že měl tedy dostatečný časový prostor, aby si obhájce zvolil. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že výkon práva zvolit si obhájce nelze omezit toliko na časový úsek před zahájením ústního jednání. Žalobce proto byl oprávněn zvolit si obhájce i v průběhu ústního jednání. Pokud správní orgán I. stupně na prohlášení žalobce nereagoval, v ústním jednání pokračoval, provedl dokazování a vydal rozhodnutí ve věci samé, zasáhl tím do garantovaných procesních práv žalobce na obhajobu.
Součástí tohoto práva je pak i právo obviněného, aby se jeho obhájce účastnil dokazování, což správní orgán I. stupně při ústním jednání žalobci neumožnil. S ohledem na tuto závažnou procesní vadu proto nebylo možné z výsledku dokazování provedeného při ústním jednání vycházet a na základě něho činit skutková zjištění a právní závěry.
Oproti tomu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele není nepřezkoumatelné, neboť obsahuje důvody, které jej vedly k závěrům o vině žalobce a volbě uložené sankce. Dále Nejvyšší správní soud konstatuje, že z jeho konstantní judikatury neplyne správním orgánům povinnost detailně rozebírat otázku naplnění materiální stránky přestupku v situaci, kdy jsou naplněny formální znaky přestupku a kdy je porušení zákona nikoliv
marginální
, nýbrž velmi závažné. Tak tomu bylo i v posuzované věci, v níž měla být překročena nejvyšší dovolená rychlost jízdy mimo obec o více než 50 km/hod. Za této situace plně postačilo, že správní orgány zhodnotily naplnění materiálních znaků přestupku v obecnější rovině. Tento právní názor ostatně zaujal Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013-28, který navázal na dřívější rozsudek čj. 5 As 104/2008-45.
Přestože dal Nejvyšší správní soud uvedeným námitkám za pravdu, nemohl kasační stížnost shledat důvodnou. Nejvyšší správní soud totiž obdobně jako krajský soud dospěl k závěru, že řízení před správním orgánem I. stupně bylo stiženo zásadní vadou spočívající v porušení práva obviněného z přestupku na obhajobu, která způsobila nezákonnost rozhodnutí orgánu I. stupně i stěžovatele. Proto z hlediska procesní ekonomie, s přihlédnutím k závěrům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, zdejší soud nepřistoupil ke zrušení rozsudku krajského soudu. Stěžovatel tedy bude v dalším řízení vázán právním názorem krajského soudu s korekcemi uvedenými v tomto rozsudku.
S ohledem na skutečnost, že uvedená vada řízení ovlivnila průběh a výsledky ústního jednání, na základě něhož byly učiněny příslušné skutkové a právní závěry, bude v dalším řízení nezbytné zrušit i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a umožnit tak nové ústní jednání za účasti obhájce žalobce. Jestliže však v dalším řízení žalobce oznámí svůj záměr zvolit si obhájce až během konání jednotlivých úkonů, jichž se osobně zúčastní, bude již nutné na takový jeho případný postup nahlížet jako na zneužití práva. Oproti situaci řešené v tomto řízení o kasační stížnosti by již totiž bylo naprosto zřejmé, že žalobci nejde o realizaci práva na obhajobu, nýbrž o dosažení zániku odpovědnosti za přestupek.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.