1394/2007
Správní trestání: pokuta za uvedení stanoveného výrobku na trh bez prohlášení o shodě
Ej 371/2007
Správní trestání: pokuta za uvedení stanoveného výrobku na trh bez prohlášení o shodě
k § 13 odst. 2 a § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění zákona č. 71/2000 Sb. *)
K uložení sankce podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, nepostačuje pouhé vyrobení výrobku, ale právě jeho uvedení na trh bez prohlášení o shodě; právě to je oním znakem, který činí toto jednání nebezpečným a jemuž hodlá zákon tam uvedeným postupem bránit a předcházet.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As 20/2007-57)
Věc:
Společnost s ručením omezeným M. proti České obchodní inspekci o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.Ústřední ředitel České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 30. 11. 2004 zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí České obchodní inspekce, kterým byla žalobci podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb. uložena pokuta ve výši 100 000 Kč pro porušení povinností stanovených v § 13 odst. 2 citovaného zákona, jehož se žalobce měl dopustit tím, že v období od února 2003 do 10. 2. 2004 uvedl jako výrobce na trh stanovené výrobky bez prohlášení o shodě.
Městský soud v Praze žalobu dne 14. 3. 2007 zamítl. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že podle zákona č. 22/1997 Sb. byl žalobce jako výrobce stanoveného výrobku povinen před uvedením na trh vydat prohlášení o shodě výrobku s technickými předpisy a o dodržení stanoveného postupu posouzení shody (dále "prohlášení o shodě"). Soud uvedl, že v předmětné věci nebyl mezi účastníky spor o tom, že žalobce v uvedené době uváděl jmenované výrobky na trh, a že před jejich uvedením na trh nevydal prohlášení o shodě. Sporu nebylo ani o tom, že byly na trh uváděny výrobky stanovené dle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., a ani o tom, že žalobce tyto výrobky fakticky vyrobil.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek soudu kasační stížností, v níž poukázal mimo jiné na to, že jak správní orgán, tak i soud nesprávným způsobem posoudily právní otázku, zda je žalobce výrobcem uvádějícím výrobek na trh, a tedy osobou odpovědnou za prohlášení o shodě, a především řádně neodůvodnily, proč považují žalobce, jako jednoho ze subdodavatelů, za osobu odpovědnou za celý proces vzniku výrobku. Stěžovatel předně ani nezná, jakým vlivům bude konstrukce vystavována, ať už při transportu či montáži do stavby. Závěr o tom, že jestliže stěžovatel vyrobil předmětné výrobky, pak je výrobcem ve smyslu zákona o technických požadavcích na výrobky, a je tedy osobou odpovědnou za vydání prohlášení o shodě, je zcela nesprávný. Zdůraznil, že spornou nadále zůstává otázka, zda je stěžovatel výrobcem a osobou, která uvádí výrobky na trh, a je tak povinen k tomu vydat prohlášení o shodě. Namítl, že skutečnost, že ve svých dílnách vyrobil konstrukci na základě smluvního vztahu s odběratelem a polepil ji svými reklamními nápisy, ještě neznamená, že ona vyrobená konstrukce je stanoveným výrobkem. Uvedením na trh je pak nutno rozumět až okamžik
kolaudace
stavby.Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nastolenou právní otázkou je, zda stěžovatel byl povinen, jako výrobce částí posléze většího díla, vydat prohlášení o shodě k těmto výrobkům (ocelové mostní nosníky, ocelové zábradlí, hlavní nosníky průřezu I, příčníky z oceli, ocelová podlaha z plechu, dolní pásnice) podle zákona o technických požadavcích na výrobky, a to především v návaznosti na uložení sankce podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb.
Nejvyšší správní soud vyšel z těchto skutečností: stěžovateli byla uložena pokuta za porušení § 13 odst. 2 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, kterého se měl dopustit tím, že v období od února 2003 do února 2004 uvedl na trh výrobky, na které v postavení výrobce nevydal před uvedením na trh prohlášení o jejich shodě s technickými požadavky. Orgán dozoru mu uložil pokutu podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb.
Zmíněné ustanovení normuje, že orgán dozoru uloží pokutu do výše 20 milionů Kč tomu, kdo uvedl na trh nebo distribuoval stanovené výrobky bez prohlášení o shodě nebo s klamavým nebo neoprávněným prohlášením o shodě nebo bez stanoveného označení českou značkou shody nebo v případech stanovených v § 13 odst. 4 bez označení CE nebo jiného označení stanoveného nařízením vlády nebo s klamavým nebo neoprávněným označením CE nebo jiným označením stanoveným nařízením vlády.
Z tohoto pohledu není nutno zkoumat, zda výše uvedené výrobky stěžovatel fakticky vyrobil (o tom sporu skutečně není), ale zda je to právě on, kdo tyto výrobky uvedl na trh, a je tedy "výrobcem" ve smyslu zákona č. 22/1997 Sb., ve spojení s nařízením vlády č. 163/2002 Sb., tedy osobou povinnou opatřit je prohlášením o shodě. Podstatné rovněž je, zda označené výrobky byly "stanovenými" výrobky.
Předmětem úpravy zákona č. 22/1997 Sb., jenž je vyjádřen v jeho § 1, jsou především pravidla způsobu stanovování technických požadavků na výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo životní prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem (dále jen "oprávněný zájem"). Stanoví povinnosti i práva osobám, které uvádějí na trh nebo distribuují, popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit oprávněný zájem; tímto nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů pro provoz výrobků. Oblastí úpravy jsou i práva a povinnosti osob pověřených k činnostem podle tohoto zákona, které souvisí s tvorbou a uplatňováním českých technických norem nebo se státním zkušebnictvím. V neposlední řadě tvoří významný podklad pro zajištění informačních povinností souvisejících s tvorbou technických předpisů a technických norem, vyplývajících z mezinárodních smluv a požadavků práva Evropských společenství.
Zákon zachovává výchozí předpoklad, že na trhu mají místo jen bezpečné výrobky. Stanoví proto celou řadu povinností všem, kdo uvádějí na trh výrobky, které by mohly ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo přírodní prostředí.
Nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým byly v rozhodné době stanoveny technické požadavky na stavební výrobky, a to pro každý výrobek trvale zabudovaný do staveb, je velmi složitým právním předpisem, neboť platí pro velmi různorodé výrobky a materiály; stanoví, které výrobky z množiny stavebních výrobků představují zvýšenou míru ohrožení oprávněného zájmu a jsou označeny za tzv. výrobky "stanovené", o nichž musí být za zákonem daných podmínek vydáno písemné prohlášení o shodě (§ 12 odst. 1 nařízení).
Podle přílohy 2 skupiny 4 pořadového čísla 2 zmíněného nařízení jsou oněmi stanovenými výrobky konstrukční kovové a kombinované dílce a prvky (např. nosníky, sloupy, schodiště, piloty, rámy, kolejnice, výhybky a křižovatky apod.) pro použití v nosných konstrukcích, základech staveb a dopravních stavbách.
Znamená to tedy, že nejen konstrukční kovové dílce, ale i jen jejich prvky jsou oněmi stanovenými výrobky, na které musí výrobce před uvedením na trh vydat písemné prohlášení o shodě. Posouzením shody se rozumí stanovený postup, jímž je určeno, že se vlastnosti stanovených výrobků uváděných na trh shodují s požadavky na bezpečnost, jak je vymezuje zákon o technických požadavcích na výrobky a technické předpisy. V § 13 odst. 1 zákona je v tomto směru stanovena výrobcům (a dříve i dovozcům) povinnost uvádět na trh pouze stanovené výrobky, o kterých vydali písemné prohlášení o shodě.
Na okraj se poznamenává, že stěžovatel se nesprávně domnívá, že je po něm požadováno vydání prohlášení o shodě ve vztahu k celému zhotovenému dílu (jak plyne z jeho argumentace), jehož součástí budou i stěžovatelovy výrobky; v tom se však mýlí. Zákon pouze požaduje po výrobci vydat před uvedením na trh prohlášení o shodě (nařízením vyjmenovaných) výrobků jím vyrobených, a to právě proto, aby odběratel (popřípadě výrobce celého konečného díla) měl informace o kvalitě, užití a ostatních technických parametrech výrobku a mohl se sám správně a odpovědně rozhodnout, k jakému účelu jej použije.
V souzeném případě není sporu o tom, že stěžovatel předmětné ocelové konstrukce fakticky vyrobil (byť údajně dle dokumentace zadavatele) a že tyto výrobky jsou oněmi "stanovenými výrobky", a proto podléhají povinnosti opatřit je prohlášením o shodě; podstatné se jeví, že však není jak ze správního spisu, soudního spisu, ba ani z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i kasační stížností napadeného rozsudku zřejmé, kdo byl onou osobou, která označené výrobky uvedla na trh, a byla proto povinna opatřit je prohlášením o shodě, jakož ani to, z čeho je tento závěr dovozován, jestliže správní orgány přistoupily k uložení sankce za správní delikt, jehož jednou z podmínek je právě "uvedení výrobku na trh". Obsahem těchto písemností je pouze opakované (byť místy značně neobratné) tvrzení stěžovatele, že takovou osobou není, že je jí objednatel uvedených výrobků.
Jestliže však zákon č. 22/1997 Sb. ve svém § 19 odst. 1 písm. b) ukládá orgánu dozoru uložit pokutu do výše 20 milionů Kč tomu, kdo uvedl na trh nebo distribuoval stanovené výrobky bez prohlášení o shodě, pak musí být postaveno najisto, že stěžovatel skutečně takovou osobou byl.
Za uvedení výrobku na trh se i nadále považuje především okamžik, kdy došlo k prvnímu přechodu výrobku z fáze výroby nebo dovozu do fáze distribuce. Tento pojem je tak nutno vnímat i v případech, kdy je výrobek dodáván uživateli přímo, tj. s vyloučením distribuční sítě, a také případy výroby či dovozu výrobků pro vlastní provozní potřeby výrobce (blíže § 2 odst. 2 zákona č. 22/1997 Sb.).
Lze si jistě představit situaci, kdy jedna osoba objedná u jiné výrobu částí konstrukcí, které sama navrhne a sama je i uvede na trh; v důsledku toho však má pak právě ona povinnost opatřit takový výrobek prohlášením o shodě (bude-li se však jednat o stanovené výrobky).
K uložení sankce podle § 19 odst. 1 písm. b) zákona nepostačuje pouhé vyrobení výrobku, ale právě jeho uvedení na trh bez prohlášení o shodě; právě to je oním znakem, který činí toto jednání nebezpečným a jemuž hodlá zákon tam uvedeným postupem bránit a předcházet.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku městského soudu, tato otázka nebyla žalovaným, ba ani soudem zodpovězena, byť se jejího zodpovězení stěžovatel (ať již jakkoli neobratně, obsahem svých tvrzení však srozumitelně) domáhal. Vždyť právě od jejího zodpovězení je možné dále odvíjet posouzení žalobcovy odpovědnosti za správní delikt.
Rozhodnutí žalovaného je vzhledem k nezdůvodnění vztahu stěžovatele k
"uvedení stanovených výrobků na trh"
, resp. k nezdůvodnění, z čeho správní orgán dovodil, že to byl právě žalobce, kdo výrobky na trh uvedl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Kusé prohlášení žalovaného, že žalobce uvedl na trh předmětné výrobky, pak navíc nemá oporu ve správním spisu.Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
V daném případě tak ze správního spisu bez dalšího vyplynula procesní vada takového charakteru a závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Soud k ní proto měl přihlédnout z úřední povinnosti (srov. č. 359/2004 Sb. NSS, č. 523/2005 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť postrádá zhodnocení právně relevantních skutečností podstatných pro rozhodování o udělení pokuty za správní delikt. Ze shora uvedených důvodů měl soud dotčené rozhodnutí žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a), b) a § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. bez jednání zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
*)
Nyní též ve znění zákona č. 205/2002 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.