Vydání 1/2016

Číslo: 1/2016 · Ročník: XIV

3318/2016

Správní trestání: omezení plateb v hotovosti; liberační důvody; presumpce zákonnosti a věcné správnosti

Správní trestání: omezení plateb v hotovosti; liberační důvody; presumpce zákonnosti a věcné správnosti
k § 6a zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů*) (v textu jen „zákon o omezení plateb“)
k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
I.
Liberační důvody
uvedené v § 6a zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění účinném od 19. 8. 2008 se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před tímto datem, neboť předmětné ustanovení je nutno považovat za právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
II. Účastník řízení se nemůže zprostit odpovědnosti za správní delikt podle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, tvrzením, že přijímal nadlimitní platby v hotovosti v důsledku „
nezákonného obstavení
“ jeho účtů, pokud v době, kdy přijímal nadlimitní platby, svědčila zajišťovacím a exekučním příkazům
presumpce
zákonnosti a věcné správnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 8 Afs 42/2013-94)
Prejudikatura:
č. 461/2005 Sb.NSS, č. 618/2005 Sb.NSS, č. 1815/2009 Sb.NSS a č. 2116/2010 Sb.NSS; nález Ústavního soudu č. 10/1995 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 61/94).
Věc:
Akciová společnost CZT proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
Finanční úřad v Pardubicích svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2010 uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 600 000 Kč podle § 6 zákona o omezení plateb, a § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků**) (dále jen „daňový řád z roku 1992“). Žalobkyně porušila zákon o omezení plateb tím, že v 52 případech přijala platbu v hotovosti přesahující limit uvedený v § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb.
Žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Hradci Králové, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno] zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 1. 7. 2010. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, čj. 31 Af 98/2010-86, zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud jej rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, čj. 9 Afs 23/2011-121, zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, čj. 31 Af 98/2010-195, zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2012 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí finančního úřadu.
Žalobkyně napadla posledně uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, který ji rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, čj. 31 Af 98/2012-112, zamítl.
Následně žalobkyně (stěžovatelka) podala kasační stížnost a ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1720/13.
Ve své kasační stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s krajským soudem mimo jiné v bodě, že ve smyslu § 6a zákona o omezení plateb nevynaložila úsilí, aby zabránila porušení tohoto zákona. Stěžovatelka popsala průběh řízení o přezkumu zajišťovacího příkazu, jehož výsledkem bylo zrušení tohoto příkazu a zastavení řízení, a průběh řízení o přezkumu zajišťovacích exekučních příkazů, které byly rovněž zrušeny. Z uvedeného je zřejmé, že bankovní účty stěžovatelky byly obstaveny nezákonně. Stěžovatelka nemohla s těmito účty nakládat a musela financovat chod podniku z dostupné hotovosti. Vložila-li by finanční prostředky na některý svůj bankovní účet, nemohla by s nimi dále nakládat. To by pro ni mělo likvidační charakter. Stěžovatelka musela platit v hotovosti i za tabákové nálepky (kolky) Finančnímu úřadu Kolín. Stěžovatelka dále popsala průběh řízení o přezkumu dodatečných platebních výměrů na spotřební daň za tabákové výrobky Gullivers Standard, Gullivers
Extra
a Merlin. Krajský soud dospěl k závěru, že tyto výrobky splňují znaky doutníků a rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, čj. 30 Af 6/2011-334, zrušil rozhodnutí finančního ředitelství. Tyto skutečnosti jsou krajskému soudu známy z úřední činnosti. Na základě rozsudku čj. 30 Af 6/2011-334 Generální ředitelství cel zrušilo dodatečné platební výměry na spotřební daň a zastavilo řízení. Spotřební daň tedy byla stěžovatelce doměřena nezákonně, zároveň byly nezákonně obstaveny její účty. Stěžovatelka se snažila zabránit protiprávnímu jednání – vedla soudní spory, aby prokázala, že správně zdanila předmětné výrobky. Většina transakcí překračujících limit zákona o omezení plateb proběhla právě v době, kdy došlo k nezákonné daňové exekuci a obstavení účtů.
Pokud krajský soud uzavřel, že exekuční řízení mělo legitimní průběh a bylo podloženo pravomocnými rozhodnutími, napadený rozsudek je nesrozumitelný, nelogický a v rozporu se základními principy právního státu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, č. 187/2010 Sb. ÚS, ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12, č. 86/2013 Sb. ÚS a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, čj. 2 Afs 178/2005-64).
Z napadeného rozsudku dále není zřejmé, jak se krajský soud vypořádal s důkazy, které stěžovatelka přiložila k replice ze dne 19. 2. 2013, a s přílohou č. 1 žaloby, ve které stěžovatelka uvedla data příjmů hotovosti do pokladny a následných výdajů za kolky a náklady na jejich tisk a distribuci. Z této přílohy je patrné, že v roce 2005 stěžovatelka převáděla hotovost na svůj účet, ze kterého hradila kolky, v období od 4. 12. 2006 do 27. 3. 2007 hotovost na účet nevkládala a přímo jí hradila kolky a náklady na jejich tisk a distribuci. Krajský soud tato tvrzení nijak nehodnotil, nepřihlédl ani ke zmíněným rozhodnutím.
Stěžovatelka byla dále přesvědčena, že žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Změnil-li stát strukturu finančních orgánů, toto řešení musí jít k jeho tíži. Odkaz krajského soudu na § 60 s. ř. s. nepostačoval. Krajský soud měl posoudit, zda nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů podle § 60 odst. 7 s. ř. s. Měl se rovněž vypořádat s námitkou, kterou stěžovatelka vznesla v podání ze dne 18. 4. 2013 (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 5 Cmo 556/2004).
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Stran liberačních důvodů uvedl, že souhlasí s krajským soudem, že § 6a zákona o omezení plateb nedopadá na posuzovanou věc. Stěžovatelka sice vedla soudní spory ohledně zajišťovacího příkazu, tím se však nesnažila zabránit protiprávnímu jednání ve vztahu k omezení plateb v hotovosti. Nadlimitní platby naopak přijímala vědomě a opakovaně. Stěžovatelka se nepokusila zabránit překročení zákonem stanoveného limitu například rozdělením příjmu plateb na více dní nebo dohodou s obchodním partnerem, aby své závazky vůči stěžovatelce plnil přímo na účet Finančního úřadu Kolín, kterému stěžovatelka platila spotřební daň. Nadto ne všechna protiprávní jednání proběhla v době obstavení účtů, tyto případy stěžovatelka nezdůvodnila. K tvrzení krajského soudu, že exekuční řízení bylo legitimní, žalovaný podotkl, že v průběhu řízení nenastala žádná procesní pochybení.
K nákladům řízení žalovaný uvedl, že na základě § 33, § 36 odst. 1 s. ř. s. a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, čj. 9 Afs 70/2012-35, dovodil, že účastníci řízení mají ve správním soudnictví rovné postavení. Ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. zaručuje úspěšnému účastníku, že mu budou uhrazeny náklady na účast při jednání soudu. Při výpočtu nákladů krajský soud postupoval v souladu s vyhláškou č. 472/2012 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Žalovaný odmítl tvrzení stěžovatelky, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby nesla břímě reorganizace státní správy. Byla to totiž stěžovatelka, kdo požadoval nařízení jednání.
Stěžovatelka podala k vyjádření žalovaného repliku, v níž poznamenala, že žalovaný opomněl, že objednatelem tabákových nálepek byla stěžovatelka, která byla povinna je uhradit finančnímu úřadu. Stěžovatelka nemohla přenést svoji daňovou povinnost na jiného (§ 45 daňového řádu z roku 1992). Stěžovatelka nadto hradila další povinné odvody a závazky a nebylo možné, aby žádala své odběratele k úhradě závazků dodavatelům.
Stěžovatelka připustila, že ne všechna porušení zákona se uskutečnila v době nezákonného obstavení účtů. Žalovaný však zamlčel, že ve 44 případech došlo k porušení právě v tomto období. Přesvědčení žalovaného, že exekuční řízení mělo legitimní průběh, popírá principy právního státu a spravedlnosti.
Nejvyšší správní soud zrušil výrok rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IX.
(...)
Liberační důvody
[68] Námitka stěžovatelky, že neodpovídá za správní delikt, protože byly naplněny
liberační důvody
, nebyla důvodná.
[69] Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb stanovilo, že „[p]
oskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR
[...]
je povinen provést platbu bezhotovostn
ě“. Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona platí, že „[k]
ontrolní orgán uloží pokutu
[...]
i příjemci hotovostní platby, pokud tato platba přesáhla limit a příjemce platby musel vědět, že jejím uskutečněním došlo k porušení
tohoto
zákona
“. Zákon o omezení plateb tedy stanoví jednoznačnou povinnost provádět platby převyšující stanovený limit bezhotovostně. Je-li tato povinnost porušena, správního deliktu se dopouští nejenom poskytovatel platby, ale také její příjemce, pokud musel vědět, že jejím uskutečněním došlo k porušení zákona.
[70] V žalobě se stěžovatelka domáhala aplikace § 6a zákona o omezení plateb na posuzovaný případ. Byť bylo toto ustanovení včleněno do zákona o omezení plateb teprve s účinností od 19. 8. 2008, tedy po provedení předmětných plateb, mezi stranami nebylo sporné, že
liberační důvody
se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před tímto datem. Vzhledem k tomu, že původní právní úprava neobsahovala žádné
liberační důvody
, § 6a zákona o omezení plateb, který za určitých okolností zprošťuje pachatele deliktu odpovědnosti, je nutno považovat za právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější, výhodnější. V takovém případě je třeba v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod použít zákona pozdějšího (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS). Ustanovení § 6a zákona o omezení plateb tedy mohlo být na posuzovaný případ aplikovatelné.
[71] Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem shledal, že stěžovatelka nenaplnila podmínky liberace podle zákona o omezení plateb. Podle § 6a odst. 1 tohoto zákona platí, že „[p]
rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila
“. V průběhu správního ani soudního řízení nevyplynulo, že by stěžovatelka vyvinula jakoukoliv snahu, aby nemusela přijmout nadlimitní platbu, tj. aby zabránila porušení povinnosti takové platby nepřijímat. Stěžovatelka ostatně vynaložení takové snahy netvrdila. Tvrdila pouze (a rovněž prokázala), že prozatím úspěšně vedla soudní spory ohledně platebních výměrů na doměření spotřební daně, zajišťovacího příkazu a zajišťovacích exekučních příkazů. Stěžovatelka tedy nepochybně vyvinula úsilí ke zpochybnění zákonnosti těchto rozhodnutí, ve vztahu k porušení zákona o omezení plateb se však tato snaha nijak neprojevila a na porušení povinnosti podle tohoto zákona nemohla mít žádný vliv.
[72] Podle stěžovatelky byly podmínky liberace splněny proto, že v době, kdy přijímala nadlimitní platby, měla nezákonně „
obstavené
“ účty. S ohledem na zamýšlené doměření spotřební daně z tabákových výrobků daňové orgány vydaly zajišťovací příkaz a následně zajišťovací exekuční příkazy, které nařídily provedení
exekuce
přikázáním pohledávky na peněžní prostředky vedené na účtech stěžovatelky. Tyto příkazy byly následně zrušeny.
[73] Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasil. Nejprve je třeba přisvědčit žalovanému, že stěžovatelka přijala několik nadlimitních plateb ještě před vydáním exekučního příkazu (žalovaný rozhodl o odvoláních proti exekučním příkazům dne 24. 11. 2006, stěžovatelka přijala sedm nadlimitních plateb v červenci, srpnu a listopadu 2006). Oba účastníci řízení rovněž shodně tvrdili, že stěžovatelka přijala jednu nadlimitní platbu po „
uvolnění
“ svých účtů. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se dopustila několika porušení zákona o omezení plateb v době, kdy její účty nebyly zatíženy exekucí. K těmto nadlimitním platbám však neposkytla žádné přesvědčivé vysvětlení, které by zdůvodnilo, proč i v této době porušovala zákon o omezení plateb.
[74] Dále je třeba zdůraznit, že právní řád je založen na zásadě
presumpce
správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, podle které se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Po celou dobu své existence až do svého případného zrušení správní akt vyvolává právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení nezákonného správního aktu může mít účinky pouze
ex nunc
, nikoliv zpětně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009 Sb. NSS). Na zajišťovací exekuční příkazy tedy bylo třeba v době „
obstavení
“ účtů stěžovatelky hledět jako na věcně správné a zákonné. Lze přisvědčit krajskému soudu, že dokud exekuční příkazy nebyly zrušeny k tomu příslušným orgánem, exekuční řízení bylo zákonné a legitimní, opíralo se o pravomocná a zákonná rozhodnutí.
[75] Pouhé subjektivní přesvědčení stěžovatelky o nezákonnosti těchto rozhodnutí v době, kdy musela být považována za zákonná a správná, stěžovatelce neumožňovalo se bez následků dopouštět porušení zákona o omezení plateb. Tento zákon stanoví jednoznačný zákaz provádění a přijímání nadlimitních plateb bez ohledu na ekonomickou situaci adresáta dané normy.
[76] Lze doplnit, že právní řád zakotvuje reparační mechanismus, který umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Pokud daňové orgány pochybily a vydaly nezákonný zajišťovací, resp. exekuční příkaz, stěžovatelka mohla uplatnit nárok na náhradu škody. Později shledané pochybení však pro stěžovatelku nemohlo v rozhodné době představovat „
výjimku
“ z povinností stanovených zákonem o omezení plateb.
[77] Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak se vypořádal s důkazy, které stěžovatelka přiložila k replice ze dne 19. 2. 2013, a s přílohou č. 1 žaloby, obsahující přehled příjmů a výdajů její pokladny. Ve spise krajského soudu Nejvyšší správní soud ověřil, že k replice stěžovatelky ze dne 19. 2. 2013 nebyly připojeny žádné přílohy. Této skutečnosti přitom odpovídá i poznámka „
bez příloh
“ na první straně podání. Není proto zřejmé, o jaké přílohy se mělo jednat, Nejvyšší správní soud tedy této námitce nemohl přisvědčit. Spolu s žalobou stěžovatelka zaslala krajskému soudu přílohu č. 1 nazvanou „
Tabulka příjmů a výdajů žalobkyně v inkriminovaném období
“. Příloha obsahovala přehled příjmů a výdajů stěžovatelky v období od července 2005 do dubna 2007. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že krajský soud k tomuto důkazu nikterak nepřihlédl a nezdůvodnil, proč jej neprovedl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že soud sice rozhoduje, které z navržených důkazů provede, a které nikoliv (§ 52 odst. 1 s. ř. s.), to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz např. rozsudky ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS, ze dne 9. 12. 2010, čj. 1 Aps 3/2010-86, a obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, č. 10/1995 Sb. ÚS). Krajský soud tedy pochybil, pokud se k navrženému důkazu nikterak nevyjádřil, toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Krajský soud totiž dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka přijímala nadlimitní platby a naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle zákona o omezení plateb. Prokázání skutečnosti, jakým způsobem stěžovatelka s těmito platbami následně nakládala, nebylo pro posouzení věci rozhodné. (...)
*)
S účinností od 19. 8. 2008 byl § 6a včleněn zákonem č. 303/2008 Sb. a s účinností od 1. 1. 2013 byl změněn zákony č. 18/2012 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Celní správě České republiky, a č. 407/2012 Sb.
**)
S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.