Vydání 1/2024

(…) [16] Dle § 4 odst. 5 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky se podle jiných zákonů projedná

[17] Dle § 4 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky se jednání, které má znaky přestupku.

[18] Dle stěžovatele neměla být jeho rozhodnutí a rozhodnutí magistrátu prohlášena za nicotná, neboť pokud již bylo prvostupňové rozhodnutí vojenského útvaru zrušeno odvolacím orgánem, nezakládal § 4 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky objektivní překážku pro to, aby magistrát mohl projednat protiprávní jednání žalobkyně v rámci řízení o přestupku. Krajský soud v bodě 17 napadeného rozsudku ohledně této otázky uvedl, že rozhodující je, že prvostupňové rozhodnutí vojenského útvaru již bylo vydáno, a to v době, kdy byla žalobkyně stále vojákyní. Dle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu se vydáním rozhodnutí myslí . Dle krajského soudu následné zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem nemá za následek, že by na prvostupňové rozhodnutí bylo nutné hledět, jako by vůbec nebylo vydáno. Svůj závěr podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2023, čj. 8 As 295/2021-35, č. 4488/2023 Sb. NSS, podle nějž i pokud bylo prvostupňové rozhodnutí, kterým byla osoba uznána vinnou z přestupku, zrušeno odvolacím orgánem, přerušuje toto rozhodnutí zásadně běh promlčecí doby. Krajský soud dospěl k závěru, že obdobně je třeba hledět na účinky zrušeného prvostupňového rozhodnutí při užití § 4 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky. Z tohoto důvodu považoval podmínku vydání prvostupňového rozhodnutí ve věci dle tohoto ustanovení za splněnou.

[19] Stěžovatel výklad pojmu „vydání rozhodnutí“, který provedl krajský soud, v kasační stížnosti nijak nerozporuje, pouze namítá, že v případě, kdy byla obě rozhodnutí vojenského útvaru zrušena, neexistovala objektivní překážka tomu, aby o přestupku žalobkyně rozhodoval magistrát. Tuto námitku však krajský soud dostatečným způsobem vypořádal, když vysvětlil, že i přes zrušení rozhodnutí vojenského útvaru odvolacím orgánem se na toto rozhodnutí hledí jako na rozhodnutí, které bylo vydáno, tudíž se uplatní postup dle § 4 odst. 7 zákona o odpovědnosti za přestupky a magistrát nemohl tvrdit, že projednává přestupek . Nejvyšší správní soud nemůže za stěžovatele domýšlet konkrétní argumentaci proti tomuto závěru, jelikož by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. např. rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2012, čj. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 22. 4. 2014, čj. 2 Ads 21/2014-20). Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud nemůže věcně zabývat správností závěrů krajského soudu ohledně výkladu pojmu „vydání rozhodnutí“.

[20] Stěžovatel je dále přesvědčen, že posouzení protiprávního jednání žalobkyně magistrátem, a nikoli vojenskými orgány, v daném případě nemůže založit nicotnost prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí.

[21] Žalobkyně byla v době spáchání protiprávního jednání vojákyní z povolání, takže se na její jednání hledělo jako na jednání, které má znaky přestupku. K posuzování tohoto jednání se vyjádřil rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 7. 2016, čj. 6 As 165/2015-38, č. 3450/2016 Sb. NSS, ve kterém se zabýval případem protiprávního jednání člena bezpečnostního sboru. Dle bodu 51 tohoto rozsudku je jednání, které má znaky přestupku, po procesní stránce projednáváno způsobem podstatně se lišícím od obecného režimu projednávání přestupků – orgánem, který má pravomoc taková jednání projednávat, je služební funkcionář, tedy správní orgán v rámci řídící struktury bezpečnostního sboru. Příslušník bezpečnostního sboru je tedy „“ V bodě 52 rozšířený senát uvedl, že „“.

[22] Výše uvedené závěry se vztahovaly k dřívější právní úpravě obsažené v zákoně o přestupcích z roku 1990. Touto právní úpravou se zabýval i rozsudek čj. 1 As 36/2010-44, z jehož závěrů vycházel krajský soud. Stěžovatel tento rozsudek nepovažuje za přiléhavý, neboť řešil situaci, kdy přestupce přestal být členem hasičského sboru až po vydání prvostupňového rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud tehdy shledal, že jednání člena hasičského sboru nemělo být posuzováno městským úřadem v rámci řízení podle zákona o přestupcích z roku 1990, ale příslušným služebním funkcionářem. Zákon o přestupcích z roku 1990 upravoval výluku z osobní odpovědnosti v § 10 odst. 1, podle nějž se dle zvláštních předpisů projedná jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustily mimo jiné osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci a příslušníci bezpečnostních sborů. Dle § 10 odst. 2 zákona o přestupcích z roku 1990 se toto jednání. Podle rozsudku čj. 1 As 36/2010-44 bylo nicotné rozhodnutí správního orgánu, který byl absolutně věcně nepříslušný k jeho vydání, neboť v době spáchání skutku i v době rozhodování správního orgánu byl žalobce příslušníkem Hasičského záchranného sboru České republiky.

[23] Stěžovatel ovšem nesouhlasí s tím, že v projednávané věci byli on a magistrát absolutně věcně nepříslušní k vydání rozhodnutí o protiprávním jednání žalobkyně, k čemuž odkazuje na rozsudek čj. 6 Ads 87/2013-131. V něm Nejvyšší správní soud konstatoval: „ […]. […] .“

[24] Podstatu nicotnosti jako nejzávažnější vady rozhodnutí správního orgánu vymezil rozšířený senát v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS, následovně: „.“

[25] Na výše uvedené navázal například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2023, čj. 5 As 99/2021-60, dle kterého platí, že „.“ Pátý senát shledal, že v případě, kdy o přestupku rozhoduje nadřízený správní orgán namísto podřízeného správního orgánu, tedy v případě, který nelze podřadit pod případ absolutní věcné nepříslušnosti správního orgánu k vydání určitého rozhodnutí, nezakládá tento postup nicotnost správního rozhodnutí, nýbrž pouze jeho nezákonnost, kterou musí účastník řízení namítat v soudním řízení.

[26] Stěžovatel namítá, že pokud by se v projednávané věci uplatnil závěr krajského soudu o absolutní věcné nepříslušnosti magistrátu jako obecního úřadu s rozšířenou působností, byly by zcela nepoužitelné ustanovení § 4 odst. 6 a 7 zákona o odpovědnosti za přestupky.

[27] Podle § 4 odst. 6 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že . Toto ustanovení míří dle důvodové zprávy na situace, kdy osoba, která se dopustila protiprávního jednání, zamlčí skutečnost, že je členem bezpečnostního sboru či vojákem z povolání, a správní orgán rozhodující o přestupku se o této skutečnosti nedozví odjinud. Podle zákona o přestupcích z roku 1990 by i v takovém případě bylo nutné rozhodnutí obecního úřadu s rozšířenou působností považovat za nicotné. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky konkrétně uvádí: „“

[28] Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že v případě, kdy by magistrát byl absolutně věcně nepříslušný k projednání protiprávního jednání žalobkyně, nebylo by možné tak intenzivní vadu zhojit jednoduše tím, že by nevěděl o specifickém postavení žalobkyně jako vojákyně z povolání. Nicotnost je totiž vadou nezhojitelnou, jak vyplývá například z výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu čj. 8 Afs 78/2006-74. Zodpovězení otázky, zda je správní orgán absolutně věcně nepříslušný k rozhodování určité věci, ovšem nemůže být z povahy věci závislé na pouhé vědomosti tohoto orgánu, zda může sporné rozhodnutí vydat či nikoliv. Nejzávažnější vada rozhodnutí správního orgánu, která způsobuje, že se na dané rozhodnutí hledí, jako by vůbec nebylo vydáno, totiž nemůže záviset na tom, zda a v jakém okamžiku účastník řízení obecnímu úřadu s rozšířenou působností sdělí či naopak zatají svou příslušnost k vojenskému útvaru či bezpečnostnímu sboru.

[29] Tomuto závěru svědčí i definice nicotnosti uvedená ve správním řádu. Dle § 77 odst. 1 správního řádu platí, že . Správní řád tak spojuje nicotnost rozhodnutí pouze s úplnou absencí věcné příslušnosti správního orgánu, tedy s takovou situací, „“ (bod 12 rozsudku NSS ze dne 3. 8. 2023, čj. 3 As 263/2021-29). Tato podmínka není v projednávané věci splněna. Nepříslušnost magistrátu jako správního orgánu rozhodujícího o přestupku by mohla být dle § 4 odst. 6 zákona o odpovědnosti za přestupky zhojena už jen jeho nevědomostí o tom, že nebyl příslušný k vydání konkrétního rozhodnutí. V takovém případě nelze hovořit o tom, že správní orgán není vůbec (absolutně) věcně příslušný k rozhodování o dané věci, tedy, že je jeho rozhodnutí z tohoto důvodu nicotné.

[30] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že zákon o odpovědnosti za přestupky nepříslušnost obecního úřadu s rozšířenou působností k projednání protiprávního jednání osoby dle § 4 odst. 5 tohoto zákona relativizoval oproti dřívější právní úpravě. Tato relativizace má sice dle důvodové zprávy k zákonu o odpovědnosti za přestupky zabránit zbytečnému rušení rozhodnutí správních orgánů v případě, kdy by vada příslušnosti spočívala v zatajení podstatných informací účastníkem řízení, nicméně podstatným zůstává, že magistrát může být za určitých myslitelných okolností příslušný k vydání rozhodnutí o přestupku žalobkyně, přestože byla osobou obecně vyloučenou z působnosti zákona o odpovědnosti za přestupky.

[31] V takovém případě na projednávanou věc nelze použít rozsudek čj. 1 As 36/2010-44, na který odkázal krajský soud bez ohledu na změnu právní úpravy, která již není ohledně posuzování důsledků chybějící příslušnosti správního orgánu k vydání určitého rozhodnutí tak přísná. Jak totiž správně upozornil stěžovatel v kasační stížnosti a jak dokládá například i výše citovaná , nicotnost správního rozhodnutí plyne mimo jiné z absolutní věcné nepříslušnosti, nikoliv z jakékoliv nepříslušnosti. Zákonodárce vložením § 4 odst. 6 zákona o odpovědnosti za přestupky vytvořil posun v závažnosti pochybení magistrátu a stěžovatele z nicotnosti jejich rozhodnutí, kterou by nešlo v žádném případě zhojit a která je soudem posuzována , na nezákonnost, ke které je třeba přihlédnout pouze k námitce účastníka řízení.

[32] Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobkyně v žalobě nedostatek příslušnosti magistrátu a stěžovatele k vydání rozhodnutí ve věci namítala. Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti nevyvracel závěr krajského soudu o tom, že dle správního řádu bylo třeba hledět na rozhodnutí vojenského útvaru jako na vydané, a žalobkyně uplatnila v žalobě námitku nepříslušnosti rozhodnutí správních orgánů, je namístě zrušit rozhodnutí správních orgánů pro jejich nezákonnost. Nelze je však z výše uvedených důvodů pokládat za nicotná, jak zněl výrok napadeného rozsudku krajského soudu.