832/2006
Správní trestání a trvající jiný správní delikt
Ej 197/2005
Správní trestání: trvající jiný správní delikt. Cenné papíry: povinnosti obchodníka s cennými papíry
k § 47b odst. 1 písm. a) a e) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 15/1998 Sb.
I. Trvajícím jiným správním deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, začne běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, když se správní orgán dozví, že delikvent i nadále udržuje protiprávní stav, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.
II. Rizika, jimž obchodník s cennými papíry při obchodování vystavuje zákazníkův majetek, musí být přiměřená, rozumná a odůvodněná a zákazník o nich musí být předem náležitě informován a vyslovit s jednáním, jež je těmito riziky doprovázeno, písemný souhlas [§ 47b odst. 1 písm. a) a e) zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002-44)
Věc:
Společnost s ručením omezeným F. proti Komisi pro cenné papíry o uložení pokuty.Ve dnech 21. - 22. 6. 2001 provedla Komise pro cenné papíry státní kontrolu u žalobce, v rámci níž zjistila, že žalobce nabízel svým zákazníkům možnost získat úvěr na nákup cenných papírů. Poskytování úvěrů bylo postaveno nejprve na konstrukci třístranného vztahu: žalobce (jako obchodník s cennými papíry), zákazník (jako dlužník) a akciová společnost B. (jako věřitel) uzavřeli smlouvu o půjčce na obchodování s cennými papíry, na základě níž byl zákazník oprávněn použít k validaci pokynu a k vypořádání nákupu cenných papírů na Burze cenných papírů Praha, a.s., prostřednictvím žalobce peněžní prostředky věřitele, a to v rozsahu dohodnutého úvěrového rámce. Veškeré obchody byly prováděny na majetkovém účtu věřitele, tj. i nakoupené cenné papíry byly evidovány na majetkovém účtu akciové společnosti B. Zákazník nemohl s těmito cennými papíry disponovat bez součinnosti, resp. souhlasu zbývajících smluvních stran (jednalo se ve své podstatě tedy o omezení práva nakládat s cennými papíry podle § 27 odst. 1 zákona o cenných papírech). Žalobce posléze přešel z koncepce trojstranného vztahu ke koncepci vztahu čtyřstranného: žalobce (jako obchodník s cennými papíry), družstevní záložna D. (jako věřitel), zákazník (jako dlužník) a akciová společnost B. (jako depozitář) uzavřeli smlouvu o úvěru na obchodování s cennými papíry na Burze cenných papírů Praha, a.s., na základě níž poskytoval věřitel prostřednictvím žalobce peněžní prostředky klientovi na nákup cenných papírů. Obchody byly prováděny na majetkovém účtu depozitáře, na němž rovněž byly vedeny zákazníkovy cenné papíry, avšak depozitář nebyl vlastníkem těchto cenných papírů. Zákazníkovo dispoziční právo k cenným papírům bylo omezeno. Podle čl. V odst. 5 byl žalobce oprávněn použít cenné papíry zákazníka evidované na majetkovém účtu depozitáře k provedení krátkodobé repooperace, při níž však
klient
nesmí být nijak zkrácen na svých právech. Repooperace byly prováděny tak, že akciová společnost E., burzovní společnost, přijala úvěr od třetích společností a na zajištění pohledávky těchto společností z poskytnutého úvěru jim převedla zákazníkovy cenné papíry, vedené na účtu akciové společnosti B. Vypořádání repooperace probíhalo na účtu akciové společnosti B., která peněžní prostředky získané z úvěrů používala k poskytování dalších půjček na obchodování s cennými papíry, a to zákazníkům žalobce, s nimiž byla uzavřena smlouva o půjčce na obchodování s cennými papíry.Komise pro cenné papíry na základě těchto zjištění zahájila z vlastního podnětu dne 5. 10. 2001 s žalobcem správní řízení.
Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2002 uložila Komise pro cenné papíry žalobci pokutu ve výši 1 500 000 Kč za porušení § 47a odst. 1 písm. d) a e), § 47b odst. 1 písm. g) ve spojení s § 79 odst. 2, § 47b odst. 1 písm. a) a c) ve spojení s § 79 odst. 2, § 47b odst. 1 písm. e) a § 45 odst. 2 ve spojení s § 8 odst. 3 písm. c) zákona o cenných papírech.
Prezidium Komise pro cenné papíry k rozkladu žalobce částečně změnilo rozhodnutí Komise žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13. 9. 2002. Prezidium uložilo žalobci rovněž pokutu ve výši 1 500 000 Kč, a to za porušení ustanovení § 47a odst. 1 písm. e) a § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech, kterého se dopustil tím, že v rámci organizace vnitřního provozu při poskytování investičních služeb umožnil, aby svěřené finanční prostředky a investiční instrumenty byly evidovány na účtu akciové společnosti B., čímž značně zvýšil možnost přenosu rizik. Tím, že umožnil využití prostředků k obchodům na účet akciové společnosti B., navíc kromě přenosu rizika zvýšil nebezpečí střetu zájmů mezi zákazníky využívajícími při obchodování s investičními instrumenty úvěr od akciové společnosti B., případně od družstevní záložny D., navzájem a též mezi zákazníky a akciovou společností B. a akciovou společností E., burzovní společností, jež se jako smluvní strana účastnila repooperací (pozn.: repooperacemi se rozumí zajišťovací převod cenných papírů se současným sjednáním jejich zpětného převodu, jehož účelem je zajistit pohledávku z úvěru) s třetími osobami; tyto repooperace obstarával, resp. zprostředkovával žalobce za využití cenných papírů zákazníků. Žalobce dále porušil § 47b odst. 1 písm. e) zákona o cenných papírech tím, že zákazníky dostatečně neupozornil na důležité skutečnosti související s obchodem s investičními instrumenty zákazníka, zejména na možná rizika s ním spojená. Žalobce rovněž v rozporu s § 45 odst. 2 zákona o cenných papírech vykonával jinou podnikatelskou činnost, než je poskytování investičních služeb, spočívající v obstarávání, resp. zprostředkovávání úvěrů.
Rozhodnutí prezidia napadl žalobce žalobou, v níž mj. namítal, že žalovaná mu nebyla oprávněna uložit pokutu, neboť podle § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech lze řízení o uložení pokuty zahájit do šesti měsíců ode dne, kdy se Komise dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty (pozn.: jedná se o znění účinné od 1. 1. 2001, zavedené novelou č. 362/2000 Sb.). Komise se o rozhodných skutečnostech dozvěděla nejpozději dne 3. 11. 2000, kdy jí byla mimo jiné předána Smlouva o půjčce na obchodování s cennými papíry uzavřená mezi žalobcem, akciovou společností B. a panem Pavlem Š. Pro aplikaci § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech není rozhodná skutečnost, že zákon o cenných papírech před 1. 1. 2001 neupravoval výslovně poskytování, případně zprostředkovávání úvěrů a půjček zákazníkům, neboť pokuta byla žalobci uložena za porušení ustanovení zákona o cenných papírech, která byla součástí i tehdy platné právní úpravy (3. 11. 2000 ovšem již byla ve Sbírce zákonů publikována novela č. 362/2000 Sb., která poskytování úvěrů jako vedlejší investiční službu upravovala a kterou žalovaná jistě znát měla); znění § 47a odst. 1 písm. e) a § 47b odst. 1 písm. a) a e) zákona o cenných papírech je zcela shodné se zněním účinným k 3. 11. 2000. Zákaz stanovený v § 45 odst. 2 zákona o cenných papírech, který žalobce údajně porušil tím, že vykonával jinou podnikatelskou činnost, než je poskytování investičních služeb [nikoliv tedy poskytováním vedlejší investiční služby podle § 8 odst. 3 písm. c)], byl v obdobném znění obsažen v § 46 odst. 4 téhož zákona (zde byl dokonce koncipován šířeji, tj. porušil-li žalobce svým jednáním současný § 45 odst. 2, tím spíše musel porušit § 46 odst. 4). I pokud by skutečnost, že zákon o cenných papírech platný ke dni 3. 11. 2000 neupravoval poskytování úvěrů a půjček na obchodování s cennými papíry, měla význam, žalovaná přesto porušila § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech, neboť správní řízení bylo zahájeno dne 5. 10. 2001, tedy více než šest měsíců od 1. 1. 2001, kdy se žalovaná o skutečnostech rozhodných pro udělení pokuty dozvěděla, a kdy již byla účinná novela zákona o cenných papírech č. 362/2000 Sb. Není rozhodné ani to, že cílem kontroly, v rámci níž žalovaná získala v roce 2000 Smlouvy o půjčce na obchodování s cennými papíry, nebyla kontrola poskytování, resp. zprostředkovávání úvěrů či půjček zákazníkům. Je irelevantní, při jaké příležitosti žalovaná uvedené informace obdržela. Podstatné a jediné, co § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech pro počátek běhu prekluzivní lhůty požaduje, je to, že se žalovaná o rozhodných skutečnostech dozvěděla. Žalobce dále polemizoval se závěrem prezidia, že při posouzení přípustnosti evidence cenných papírů na majetkovém účtu jiné osoby než majitele investičního instrumentu (zákazníka žalobce) či obchodníka s cennými papíry (žalobce) je třeba hodnotit rizika, kterým jsou evidované investiční instrumenty vystaveny.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že skutečnosti rozhodné pro uložení pokuty mohla Komise zjistit nejdříve 22. 6. 2001, kdy zajistila aktuální smluvní dokumentaci. Od tohoto data začala běžet
prekluzivní lhůta
šesti měsíců pro zahájení správního řízení podle § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech. Řízení bylo zahájeno 5. 10. 2001, tedy včas. Žalobce uvedené povinnosti porušoval až do 19. 6. 2002, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Komise ze dne 28. 5. 2002 o odnětí povolení k poskytování investičních služeb, vydané na žádost žalobce. Žalobce tedy pokračoval ve vytýkaném jednání až do ukončení své činnosti. Ve vyjádření se dále poukazovalo na možná rizika, která byla s postupem žalobce spojena.Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení, žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
V prvním žalobním bodu žalobce poukazoval na to, že Komise neměla právo mu pokutu vůbec uložit, neboť se o rozhodných skutečnostech dozvěděla nejpozději 3. 11. 2000, přičemž řízení zahájila 5. 10. 2001, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech, resp. více než šest měsíců od 1. 1. 2001.
Soud přisvědčil žalobci v tom, že Komise se o protiprávním jednání žalobce poprvé skutečně dozvěděla dne 3. 11. 2000 z jí předložené Smlouvy o půjčce na obchodování s cennými papíry, uzavřené mezi klientem Pavlem Š., žalobcem jako obchodníkem a akciovou společností B. jako věřitelem. V článku I odst. 3 této smlouvy se praví, že úvěr klienta u věřitele bude zajištěn tím, že obchody budou prováděny přímo na majetkovém účtu věřitele, tj. společnosti B.; v článku IV odst. 5 se říká, že
"
; konečně čl. V odst. 5 opravňuje žalobce jako obchodníka k tomu, aby z důvodů snížení rizik z vypořádání obchodů prováděných na základě této smlouvy použil cenné papíry klienta uložené na majetkovém účtu věřitele k provedení krátkodobé repooperace. Z citovaných ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že Komise se o protiprávním jednání dozvěděla již 3. 11. 2000, kdy zajistila uvedenou smlouvu. Tato skutečnost by z hlediska posouzení dodržení či nedodržení lhůty k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty, mohla být klient
souhlasí s tím, že veškeré cenné papíry nakoupené dle této smlouvy budou nakoupeny přímo na majetkový účet věřitele a budou blokovány ve prospěch obchodníka,..."relevantní
jedině tehdy, pokud by žalobcovo protiprávní jednání, resp. protiprávní stav jím vyvolaný, mělo ojedinělý charakter; tak tomu však v daném případě nebylo, neboť protiprávní stav, který žalobce svým jednání vyvolal a udržoval, měl trvalý charakter.Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v němž byly spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně charakterizován jako čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž posléze udržuje, anebo jímž udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, pokud alespoň část protiprávního jednání, jímž byl udržován protiprávní stav, se odehrála za účinnosti nového zákona, a to za podmínky, že toto jednání bylo trestným činem i podle dřívějšího zákona. Trestný čin trvající se počíná promlčovat teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, tj. od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 23 a násl.; Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. obecná část. 3. vydání.
Codex
, Praha 1997, str. 66 a 192; Solnař, V., Císařová, D., Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Orac, Praha 2003, str. 61 - 62, 336 a 415 - 416).Tyto principy je na místě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. Za trvající jiný správní delikt lze proto považovat takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního deliktu. Pokaždé, když se správní orgán dozví, že delikvent stále udržuje protiprávní stav, tj. že dosud nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.
Jednání, jehož se žalobce dopustil, mělo charakter trvajícího jiného správního deliktu. Žalobce svým jednáním vyvolal protiprávní stav, který posléze udržoval; část jednání měla charakter konání, část opomenutí. Jeho jednání spočívalo v tom, že umožnil, aby svěřené finanční prostředky a investiční instrumenty evidovala na svém účtu akciová společnost B.; dále umožnil, aby tato společnost využila těchto prostředků k obchodům na svůj účet; zprostředkovával repooperace se zákaznickými cennými papíry, které prováděla akciová společnost E., burzovní společnost, se třetími subjekty, a které se vypořádávaly na účtu akciové společnosti B., přičemž finanční prostředky z nich získané byly používány k úvěrování dalších zákazníků; neupozornil zákazníky na důležité skutečnosti související s obchodem s investičními instrumenty; obstarával, resp. zprostředkovával úvěry svým zákazníkům. Tímto jednáním žalobce vytvořil protiprávní stav, spočívající ve vystavení zákaznických finančních prostředků a investičních instrumentů enormně vysokým rizikům, a tento stav svým jednáním udržoval. Tímto jednáním zároveň naplnil několik skutkových podstat jiných správních deliktů - § 47b odst. 1 písm. a), § 47a odst. 1 písm. e), § 47b odst. 1 písm. e) a § 45 odst. 2 zákona o cenných papírech. Žalobcovo protiprávní jednání lze tedy charakterizovat jako trvající jiný správní delikt spáchaný v jednočinném nestejnorodém souběhu.
Z této příčiny je nesprávný žalobcův argument, že 5. 10. 2001, kdy Komise zahájila řízení o uložení pokuty, lhůta pro zahájení řízení již marně uplynula. Komise se o žalobcově trvajícím jiném správním deliktu poprvé dozvěděla sice 3. 11. 2000, ale delikt k tomuto datu nebyl ukončen. Žalobce svým jednáním udržoval protiprávní stav i po tomto datu, mj. též ke dni 22. 6. 2001, kdy Komise provedla u žalobce státní kontrolu: i tohoto dne však šlo pořád o jeden a týž trvající jiný správní delikt, a nikoliv o správní delikty nové. Dnem, od něhož počala běžet šestiměsíční subjektivní lhůta pro zahájení řízení o uložení pokuty podle § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech, proto byl 22. 6. 2001; tato lhůta by skončila 22. 12. 2001 (pokud by ovšem Komise zjistila kdykoliv později, že žalobce stále udržuje svým jednáním protiprávní stav, tj. že správní delikt stále nebyl ukončen, počala by jí běžet nová lhůta; to je však pro souzenou věc nerozhodné). Zahájila-li Komise řízení o uložení pokuty 5. 10. 2001, zahájila je v zákonem stanovené lhůtě.
K tomuto závěru vede nejenom analogie se soudním trestáním, ale též teleologická redukce: Jestliže by soud přijal výklad předestřený žalobcem, že lhůta k zahájení řízení o uložení pokuty začala běžet 3. 11. 2000, kdy se Komise o jeho jednání, jímž udržoval protiprávní stav, dozvěděla, a že dne 22. 6. 2001, kdy se v rámci státní kontroly dozvěděla, že žalobce tento protiprávní stav i udržuje nadále, lhůta již uplynula, dospěl by k absurdnímu závěru, podle něhož by žalobce mohl v protiprávním jednání i nadále beztrestně pokračovat, neboť by již nebyla zákonná možnost, jak jej postihnout.
Krom toho samo ustanovení § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech váže počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení pokuty k okamžiku, kdy se Komise
"dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty"
. Mezi tyto skutečnosti beze vší pochybnosti patří i rozsah protiprávního jednání, jímž delikvent udržuje protiprávní stav; ostatně sám § 87 odst. 1 zákona o cenných papírech toto hledisko řadí mezi kritéria, která musí Komise brát v úvahu při ukládání opatření k nápravě a pokut.Tyto závěry zásadně platí i pro běh lhůty pro zahájení řízení o uložení pokuty za porušení § 45 odst. 2 zákona o cenných papírech, spočívající ve zprostředkovávání úvěrů klientům. Rozdíl oproti zbývajícím částem žalobcova skutku však spočívá v tom, že zprostředkovávání úvěrů se stalo pro žalobce zapovězeným teprve od 1. 1. 2001, kdy nabyla účinnosti novela zákona o cenných papírech č. 362/2000 Sb. Z toho se podává, že zatímco ta část jednání, která se uskutečnila před 1. 1. 2001, byla v souladu s právem, pak ta část jednání, kterou žalobce uskutečňoval trvale po 1. 1. 2001, byla . Pro posouzení počátku běhu lhůty je však rozhodující skutečnost, že i zprostředkovávání úvěrů, jehož se žalobce dopouštěl po 1. 1. 2001, mělo charakter trvajícího jiného správního deliktu: proto i zde platí to, co bylo uvedeno výše.
contra legem
Žalobce konečně v rámci prvního žalobního bodu poukazoval na to, že pro počátek běhu lhůty pro uložení pokuty není rozhodná skutečnost, že cíl kontroly provedené v roce 2000 byl jiný než kontrola poskytování, resp. zprostředkovávání úvěrů. V tomto směru dal soud žalobci za pravdu. I dle jeho mínění je irelevantní, při jaké příležitosti se Komise skutečnosti rozhodné pro uložení pokuty dozví, a padá na váhu pouze to, že se je dozví. Rozhodující tedy je samotné získání vědomosti, a nikoliv příležitost, při níž byla vědomost o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty získána. Ač obecně pravdivá, je tato žalobcova námitka v jeho konkrétní při bezcenná: jeho protiprávní jednání mělo charakter trvajícího jiného správního deliktu spáchaného v jednočinném nestejnorodém souběhu, přičemž ke dni, kdy se o něm Komise opětovně dozvěděla, ještě nebylo ukončeno; proto teprve tohoto dne (22. 6. 2001) jí počala běžet lhůta k zahájení řízení o uložení pokuty.
Prvnímu žalobnímu bodu tedy soud nepřisvědčil.
Ve druhém žalobním bodu - vztahujícím se k vytýkanému porušení § 47a odst. 1 písm. e) a § 47b odst. 1 písm. a) zákona o cenných papírech - žalobce nesouhlasil s tím, že je třeba hodnotit rizika, jimž je vystaven zákaznický majetek, který je evidovaný na účtu třetí osoby, jakož i s tím, že taková rizika jsou nepřípustná, třebaže je zákazník ochoten je podstoupit. Argumentace žalobce však není ani v nejmenším přesvědčivá. Ustanovení § 47a odst. 1 písm. e) zákona o cenných papírech obchodníkovi s cennými papíry ukládá povinnost zavést v rámci svého provozu takové postupy a informační a organizační bariéry, aby se omezila možnost střetu zájmů mezi ním a jeho zákazníky nebo mezi jeho zákazníky navzájem; ustanovení § 47b odst. 1 písm. a) téhož zákona potom přikazuje obchodníkovi s cennými papíry jednat při poskytování služby kvalifikovaně, čestně a spravedlivě, a v nejlepším zájmu svých zákazníků. Smyslem a účelem obou citovaných ustanovení je ochrana zákazníkových práv, zájmů a majetku před nekvalifikovaným nebo nepoctivým jednání ze strany obchodníka s cennými papíry, v důsledku něhož by zákazníci na svých statcích mohli utrpět újmu. Citovaná ustanovení jistě nelze vykládat tak - a nikdo to ani nečiní - že by obchodník s cennými papíry nemohl vystavit zákazníkův majetek určitým rizikům. Tato rizika však musí být přiměřená, rozumná a odůvodněná a zákazník o nich musí být předem náležitě informován a vyslovit s jednáním, jež je těmito riziky doprovázeno, písemný souhlas. To platí o jednáních, která jsou v zájmu zákazníka, nikoliv však o jednáních, která v nejlepším zájmu zákazníka objektivně vzato nejsou. K odlišení obou rozdílných kategorií je nezbytné hodnotit krom jiných faktorů právě především míru rizika, které je zákazník vystaven. Jestliže nelze riziko ničím objektivně zdůvodnit, resp. jestliže riziko, které by měl zákazník podstoupit, není z hlediska cíle, jehož má být dosaženo, nezbytné, pak je takové jednání zakázané, a to i kdyby s ním zákazník souhlasil.
Právě tak tomu bylo i v souzeném případě, v němž rizika, kterým byl zákazníkův majetek vystaven, nebylo vůbec nezbytné podstupovat. Stejného účelu mohl žalobce dosáhnout, jak přesvědčivě dovodil žalovaný, pouhou registrací pozastavení výkonu práva nakládat s cennými papíry podle § 27 zákona o cenných papírech. Rizika plynoucí z evidování zákaznického majetku na účtu třetí osoby, která nadto nebyla ani obchodníkem s cennými papíry, nebyla nejen nezbytná, ale též velmi intenzivní. V případě, že by na majetek této třetí osoby, tj. akciové společnosti B., byl prohlášen konkurs, zahrnul by správce konkursní podstaty zákaznický majetek do konkursní podstaty. Zákazníci by samozřejmě měli k dispozici
excindační
žalobu, pomocí níž by mohli své statky hájit; ovšem pouhé připuštění rizika incidenčního sporu nelze v žádném případě považovat za jednání, které by bylo v nejlepším zájmu zákazníků.Způsob, jakým byly se zákaznickými cennými papíry prováděny repooperace, považuje Nejvyšší správní soud za zcela nepřijatelný. Žalobce umožnil, aby zákaznické cenné papíry, evidované na majetkovém účtu akciové společnosti B., použila akciová společnost E., burzovní společnost, k zajištění úvěru poskytovaného třetími osobami tím, že je na tyto osoby převedla. Vypořádávání repooperací se odehrávalo na majetkovém účtu akciové společnosti B., která peněžní prostředky získané z takto zajištěného úvěru poskytovala dalším klientům k nákupu cenných papírů. V důsledku toho byli zákazníci vystaveni dvojímu riziku: za prvé, nebezpečí, že akciová společnost E., burzovní společnost, nesplatí úvěr, který jí třetí osoby poskytly, pročež by zákazníci v důsledku realizace uspokojovací funkce zajišťovacího převodu cenných papírů o své cenné papíry přišli; za druhé, nebezpečí plynoucí z toho, že další zákazníci, jimž akciová společnost B. poskytla na nákup cenných papírů finanční prostředky získané z repooperace, by své úvěry nesplatili, což by vedlo nejen k poškození klientů, jejichž cenné papíry byly použity jako jistota, ale mohlo by to též vést ke zhroucení celého systému, na němž stála činnost žalobce, a tudíž poškození klientů všech či alespoň většiny (v této souvislosti je třeba podotknout, že žalobce měl 3700 klientů). Popsanou situaci nelze kvalifikovat jinak než jako porušení § 47a odst. 1 písm. e) zákona o cenných papírech (nezavedení takových postupů a organizačních a informačních bariér, jimiž by se omezila možnost střetu zájmů mezi jeho zákazníky navzájem), jakož i porušení § 47b odst. 1 písm. a) téhož zákona, tj. jako jednání, které zcela evidentně nebylo v nejlepším zájmu zákazníků. Námitka žalobce, že k poškození zákazníků nedošlo, na věci nic nemění, neboť způsobení škody či jiné újmy není součástí skutkové podstaty těchto jiných správních deliktů.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.