831/2006
Správní trestání a přestupek podle stavebního zákona
Ej 173/2005
Správní trestání: přestupek podle stavebního zákona
k § 105 odst. 3 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
Jestliže uživatelé stavby byli v dobré víře v právní stav kupované nemovitosti a nevyšly najevo žádné pochybnosti o tom, že stavba není zkolaudována, chybí zavinění jako znak skutkové podstaty přestupku [§ 105 odst. 3 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2005, čj. 5 As 24/2004-59)
Věc:
MUDr. Jaroslav Š. a RNDr. Jana Š. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o uložení pokuty podle stavebního zákona, o kasační stížnosti žalovaného.Rozhodnutím Magistrátu města Mostu ze dne 17. 4. 2003 byli žalobci uznáni vinnými ze spáchání přestupků proti stavebnímu zákonu, kterých se dopustili jednak porušením ustanovení § 105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona tím, že užívali stavby bez kolaudačního rozhodnutí, a jednak porušením ustanovení § 105 odst. 1 písm. h) téhož zákona, a to užíváním objektů, které byly provedeny bez ohlášení stavebnímu úřadu. Každému z žalobců tak byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč podle ustanovení § 105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona.
Žalobci proti tomuto rozhodnutí podali odvolání, které ovšem žalovaný dne 13. 8. 2003 zamítl a rozhodnutí správního orgánu potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného o odvolání posléze zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem pro nepřezkoumatelnost. Soud totiž dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného není v souladu s § 47 odst. 3 správního řádu a s § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Ze stejného důvodu pak bylo zrušeno i rozhodnutí vydané v I. stupni.
Žalovaný (stěžovatel) se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem; uplatňuje zejména důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které spočívají v nesprávném posouzení právní otázky. Stěžovatel nesouhlasí předně s názorem krajského soudu stran odůvodnění svého rozhodnutí. Dále namítá, že rozhodnutí I. stupně obsahuje popis provedených důkazů i jejich hodnocení uvedené v celém odůvodnění.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil, podřadil-li zjištěný skutkový stav pod výše uvedená ustanovení stavebního zákona. Není totiž rozhodné, zda žalobci byli stavebníky či nikoli. Povinnost užívat stavbu v souladu s právními předpisy, tzn. užívat stavbu zkolaudovanou, stíhá ve smyslu § 105 odst. 1 písm. h) a § 105 odst. 3 písm. b) stavebního zákona uživatele, a to bez ohledu na to, zda právní povinnost porušil původní stavebník. Protiprávní stav byl nepochybně zjištěn a nebylo o něm sporu. Rovněž při stanovení pokuty stěžovatel správně respektoval pravidla pro ukládání pokut při souběhu správních deliktů, když aplikoval ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích.
Rozhodnutí stěžovatele je tedy přezkoumatelné, a krajský soud se jím proto měl zabývat věcně.
Kromě naplnění stránky skutkové, o které není ve věci sporu (i žalobci uznávají, že stavby nebyly zkolaudovány, resp. ohlášeny), je ovšem nutným předpokladem pro závěr o spáchání přestupku rovněž naplnění stránky volní; tato otázka ale zůstala v úvahách krajského soudu zcela pominuta. Jak Nejvyšší správní soud připomíná, je přestupkem protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva; je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především zda jednání pachatele bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je přítomno zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše.
Nejvyšší správní soud vycházel především ze zásad, na nichž je postaveno správní řízení, a zvláště pak oblast správního trestání. Zásadou, ve smyslu které je třeba interpretovat příslušná ustanovení jednotlivých právních předpisů, jimiž je řízení ovládáno, je zásada materiální pravdy. Jejím konkrétním výrazem je pak povinnost správního orgánu zjistit v rámci každé fáze správního řízení přesně a úplně skutečný stav věci a k tomu si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, jak vyplývá z § 32 odst. 1 správního řádu. Pokud žalobci byli v dobré víře v právní stav kupované a poté užívané nemovitosti, přičemž nevyšly najevo žádné pochybnosti o tom, že stavba, kterou koupili, není zkolaudována, nelze jim přičítat za vinu protiprávní jednání, přičemž je nutno konstatovat absenci zavinění v jakékoli formě.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.