Vydání 3/2005

Vzhledem k tomu, že otázka místa, kde se stěžovatelka v průběhu řízení před Městským soudem v Praze zdržovala, byla klíčovou otázkou mimo jiné i pro posouzení včasnosti podání kasační stížnosti, byly v rámci postupu Městského soudu v Praze podle § 108 odst. 1 s. ř. s. opatřovány podklady pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v kasační stížnosti a v jejím doplnění tvrdila, že se v ubytovně v Praze 5 nezdržovala od srpna 2002, neboť ta byla v této době v souvislosti s povodněmi zničena a svoji činnost již neobnovila. Potvrzení od jejího bývalého provozovatele však nemůže předložit, neboť se jí nepodařilo jej kontaktovat. Stěžovatelka proto k provedení důkazu navrhla čestné prohlášení paní Olgy P., v němž se uvádí, že stěžovatelka u ní skutečně na adrese v Praze 1 od srpna 2002 bydlí. Z vyjádření České pošty, s. p., provozního ředitelství obvodu Praha - západ, vyplývá, že stěžovatelka měla od 7. 3. 2003 na poště zřízenu dosílku na adresu v Praze 1, avšak při doručování nyní napadaného rozsudku Městského soudu v Praze (podaného na poštu dne 8. 4. 2003) došlo k pochybení doručovatelky a zásilka byla namísto doslání uložena na poště. Z vyjádření žalovaného pak vyplývá, že ten nemá informace o místu, kde se stěžovatelka zdržovala. Pobyt stěžovatelky na adrese v Praze 1 eviduje až od 17. 7. 2003.

Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka opustila zemi svého původu z obavy o svůj život. Stěžovatelčin manžel byl zabit mafií poté, co se s ní zapletl, a mafie začala vyhrožovat i stěžovatelce samotné. Stěžovatelka se o pomoc příslušných orgánů včetně policie nepokoušela - nemělo to dle jejího názoru význam, neboť tyto orgány jsou s organizovaným zločinem provázány. Poslechla přátele a ze země svého původu odjela. Žalovaný dospěl k závěru, že nejde o důvody, pro které by měl stěžovatelce udělit azyl, a proto jí azyl neudělil. Ze spisu městského soudu pak plyne, že stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného opravným prostředkem, který byl po 1. 1. 2003 projednáván jako žaloba. Opravný prostředek byl podán dne 29. 4. 2002 u žalovaného, Vrchnímu soudu v Praze byl postoupen dne 29. 7. 2002; v opravném prostředku je uvedena adresa stěžovatelky na ubytovně v Praze 5. Stěžovatelka v tomto opravném prostředku namítala procesní pochybení, jichž se údajně dopustil žalovaný, a požadovala opětovné posouzení jí uváděných důvodů. Městský soud v Praze, který o věci podle právního stavu účinného po 1. 1. 2003 rozhodoval, žalobu zamítl. Učinil tak bez nařízení jednání. Výzvu k vyslovení souhlasu s takovým postupem ze dne 17. 2. 2003 zaslal dne 20. 2. 2003 stěžovatelce na adresu v Praze 5. Zásilka obsahující tuto výzvu byla vrácena soudu dne 13. 3. 2003 a vyplývá z ní, že adresát v místě doručování nebyl zastižen; zásilka byla uložena na poště a nebyla vyzvednuta. Městský soud v Praze poté žalobu zamítl. Také rozsudek byl nejprve doručován dne 9. 4. 2003 na adresu v Praze 5, poté byl stěžovatelce doručen dne 12. 6. 2003 (na doručence je uvedena adresa v Praze 1). Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností podanou osobně dne 24. 6. 2003.

Nejvyšší správní soud se především zaměřil na posouzení námitky nesprávného doručení výzvy k vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle § 51 s. ř. s., tj. nesplnění podmínek pro rozhodnutí věci bez jednání. Pokud by tato námitka byla shledána důvodnou, pak již jen toto konstatování musí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť odnětí možnosti jednat před soudem by představovalo vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí. Zde Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudní řád správní nepodřazuje odnětí možnosti jednat před soudem pod důvod podávaný z § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (zmatečnost řízení), a je tak nutno tuto námitku subsumovat pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jiné vadě řízení, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).

Stěžovatelka na straně jedné v kasační stížnosti tvrdí, že se od srpna 2002 nezdržovala na adrese uvedené v žalobě (v Praze 5), kam jí byly v průběhu řízení před Městským soudem v Praze až do 12. 6. 2003 doručovány zásilky, a k provedení důkazu nabízí čestné prohlášení osoby, u níž se údajně od srpna 2002 zdržuje. Na straně druhé nenabízí soudu důkaz o tom, že by změnu adresy, na níž se nově zdržovala, žalovanému či soudu sdělila. Žalovaný eviduje stěžovatelčin pobyt na nově uváděné adrese až od 17. 7. 2003, tedy až poté, kdy si stěžovatelka skutečně nyní napadaný rozsudek převzala, a z obsahu soudního spisu pak nevyplývá, že by soud nově uváděnou adresu z jakéhokoli zdroje zjistil; nevyplývají z něj ostatně ani důvody a okolnosti doručování rozsudku stěžovatelce dne 12. 6. 2003 s uvedením údaje o adresátovi na adrese v Praze 1. Nejvyšší správní soud tak má k dispozici stěžovatelčino tvrzení o změně adresy, na níž se údajně zdržovala, a to již od srpna 2002, písemné prohlášení osoby, u níž od srpna 2002 stěžovatelka bydlela, přiznání pochybení držitele poštovní licence při doručování, avšak toliko ve vztahu k doručování rozsudku, a nikoli výzvy podle § 51 s. ř. s., a potvrzení držitele poštovní licence o tom, že dle vůle stěžovatelky mělo být doručováno na adresu do Prahy 1, avšak i zde toliko v době doručování rozsudku, a nikoli výzvy podle § 51 s. ř. s. Kromě toho je v soudním spisu založena doručenka (jako součást nedoručené zásilky obsahující výzvu podle § 51 s. ř. s. ze dne 17. 2. 2003), z níž sice nevyplývá, že by se stěžovatelka v místě doručování nezdržovala, avšak která svými obsahovými náležitostmi nesplňuje podmínky podávané z § 50e o. s. ř.^*) pro to, aby ji bylo možno považovat za veřejnou listinu [již proto, že doručenka neobsahuje jméno doručovatele podle § 50e odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Hodnotí-li tedy Nejvyšší správní soud všechny právě uvedené skutečnosti v jejich kontextu, aniž by z hlediska doručení výzvy podle § 51 s. ř. s. a jejích účinků pro posouzení možnosti rozhodnout věc Městským soudem v Praze bez nařízení jednání mohl za rozhodný považovat fakt, zda stěžovatelka žalovanému a soudu sdělila změnu místa, na kterém se zdržuje, a zda ohlásila ubytování mimo pobytové středisko orgánům cizinecké policie či nikoli, a pokud tak neučinila, jaká ustanovení zvláštních právních předpisů tímto postupem porušila, dospívá k závěru, že zaslal-li Městský soud v Praze výzvu k vyslovení souhlasu podle § 51 s. ř. s. ze dne 17. 2. 2003 stěžovatelce na adresu do Prahy 5, pak doručoval na místo, na kterém se fakticky nezdržovala. Konstantní stěžovatelčino tvrzení o tom, že se od srpna 2002 v místě, kam jí byla výzva doručována, nezdržovala, čestné prohlášení osoby, u níž od tohoto období stěžovatelka bydlí, marný pokus samotného Nejvyššího správního soudu telefonicky či elektronickou poštou kontaktovat ubytovnu, jejíž činnost dle stěžovatelčina tvrzení nebyla od srpna 2002 obnovena, vyjádření živnostenského odboru Úřadu městské části Praha 16 - Radotín k dotazu Nejvyššího správního soudu, podle něhož je provozovna ubytovny od povodní v roce 2002 nefunkční a je určena k demolici, a vyjádření držitele poštovní licence, v němž je potvrzena stěžovatelčina vůle nechat si od března 2003, tj. pro období bezprostředně navazující na to období, v němž byl uskutečněn pokus o doručení výzvy podle § 51 s. ř. s., dosílat poštu na nově uváděnou adresu, nevyvolává potřebu dalšího dokazování místa stěžovatelčina skutečného pobytu.

Přestože tedy nelze přičítat bezprostředně k tíži Městského soudu v Praze, že zásilku obsahující výzvu podle § 51 s. ř. s. stěžovatelce adresoval do místa, na kterém se stěžovatelka zdržovat měla a ohledně něhož neměl v době doručování této zásilky jakýchkoli pochyb, že se tam také zdržuje, musí Nejvyšší správní soud uzavřít, že rozhodl-li soud I. stupně, aniž stěžovatelce dal řádně možnost jednat před soudem, nelze takový proces za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání, shledat spravedlivým. Účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci, jak je mu garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takovému závěru Nejvyšší správní soud dospívá s přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž poukazuje například na jeho nález sp. zn. I. ÚS 57/94 ze dne 2. 2. 1995 nebo sp. zn. IV. ÚS 97/94^*) ze dne 20. 2. 1995, v nichž judikované názory lze v obecné rovině beze zbytku aplikovat i na právní věc projednávanou a rozhodovanou podle právního stavu účinného po 1. 1. 2003.

Rozhodnutí věci bez nařízení jednání za situace, kdy výzva k vyslovení souhlasu s takovým postupem podle § 51 s. ř. s. nebyla stěžovatelce řádně doručena, představuje vadu řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadaného rozsudku. Této námitce tedy Nejvyšší správní soud přisvědčil, v této části shledal kasační stížnost důvodnou a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení rozsudku. Aniž se tedy Nejvyšší správní soud zabýval ostatními stěžovatelčinými námitkami, rozsudek Městského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.