Vydání 11/2004

Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých subjektivních právech. Proto žaloba musí obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, z nichž žalobce považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné.

Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví nejen to, že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě, ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy uvádět další žalobní důvody (§ 71 s. ř. s.). Dále je třeba zdůraznit, že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech procesních (§ 65 s. ř. s.). Protože žalobce je občanským sdružením, které se zabývá ochranou jednotlivých složek životního prostředí, a není nositelem práv a povinností vyplývajících z práva hmotného, o kterých bylo v tomto správním řízení o udělení souhlasu podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodováno, mohl v žalobě namítat jen porušení procesních práv. (...)

K námitce neexistence subsumovaného rozhodnutí vydaného podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny soud konstatuje, že podle citovaného ustanovení může orgán ochrany přírody povolit výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle § 46 odst. 2, § 49, § 50 a § 51 odst. 2 v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. Takovým orgánem je podle ustanovení § 79 odst. 3 písm. f) citovaného zákona Ministerstvo životního prostředí. Při rozhodování o udělení výjimky se posuzuje pouze to, zda je dán jiný veřejný zájem než zájem na ochraně přírody a zda takový zájem nad zájmem o ochranu přírody převažuje. Ze zákonné úpravy vyplývá, že orgán ochrany přírody výjimku ze zákazů stanovených zákonem může, avšak nemusí povolit. Zákon nestanoví, že za určitých okolností je správní orgán povinen výjimku udělit. Soud se zcela ztotožnil se závěrem žalovaného, totiž že pro případ zásahů proti kůrovcům jde o zabezpečení hospodaření v souladu s posláním NP a CHKO Šumava, a tedy není dán žádný jiný veřejný zájem. Opatření proti škůdcům podle § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., jakož i zvláštní ochrana organismů podle § 49 a § 50 citovaného zákona jsou zájmem ochrany přírody. Jak již bylo uvedeno, jelikož na udělení výjimky není právní nárok, nemůže být případný žadatel jejím neudělením zkrácen na svých subjektivních právech. Tím spíše nemůže být neexistencí takového rozhodnutí na svých subjektivních právech zkrácen žalobce, protože není nositelem žádných práv vyplývajících z práva hmotného, o nichž bylo v tomto řízení rozhodováno. Z uvedeného důvodu tak rozhodnutím správních orgánů nemohlo být dotčeno právo žalobce na příznivé životní prostředí garantované v čl. 35 Listiny.