Vydání 11/2012

Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS). Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu v daném řízení tedy bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelky podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. f) s. ř. s. odmítl poté, co dospěl k závěru, že směřovala proti rozhodnutí žalované, které je dle § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011 ze soudního přezkoumání vyloučeno. Nejvyšší správní soud se naopak nebude moci zabývat věcí samou, a tudíž ani stížní námitkou, že kázeňský trest byl v daném případě stěžovatelce uložen neoprávněně.

Byť se krajský soud ve svém rozhodnutí touto otázkou blíže nezabýval, považuje Nejvyšší správní soud za nutné na prvním místě konstatovat, že z listin, jež mu předložila žalovaná, vyplývá, že stěžovatelka předtím, než rozhodnutí o uložení kázeňského trestu – důtky napadla žalobou ve správním soudnictví, vyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, když dne 16. 2. 2011 proti uvedenému rozhodnutí podala stížnost podle § 52 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody; tato stížnost pak byla dne 21. 2. 2011 rozhodnutím pověřeného zaměstnance žalované zamítnuta. Žalobu je tedy nutno vykládat tak, že směřuje právě proti rozhodnutí o stížnosti.

Krajský soud pak předmětnou žalobu odmítl jako nepřípustnou, a to s poukazem na § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném do 30. 6. 2011, podle kterého rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení nepodléhala přezkoumání soudu, nestanovil-li tento zákon jinak.

Uvedený § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody krajský soud aplikoval i přes skutečnost, že Ústavní soud již dříve svým nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb., rozhodl o tom, že předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a neodpovídá ani kritériím spravedlivého procesu (právu na přístup k soudu) zaručeným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a z těchto důvodů dále rozhodl o jeho zrušení. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu nejprve s odkazem na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28. 6. 1984, stížnosti č. 7819/77 a 7878/77, Series A, č. 80, s. 49, který navazuje na rozsudek pléna ze dne 8. 6. 1976, , stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72, Series A, č. 22, s. 35) konstatoval, že ani vězni nemohou být paušálně zbaveni ochrany čl. 6 Úmluvy, a tedy i v oblasti kázeňského trestání odsouzených je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se na věc vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále Ústavní soud poukázal na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, z nichž vyplývá, že z pravomoci soudu v žádném případě nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Vzhledem k uvedenému tedy musel Ústavní soud posoudit, zda některá z rozhodnutí o uložení kázeňského trestu jsou rozhodnutími, která se dotýkají základních práv a svobod podle Listiny či se na ně vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přitom Ústavní soud zdůraznil:

„

.“

Ústavní soud uzavřel, že takové paušální vyloučení rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení ze soudního přezkumu, bez diferenciace jejich závažnosti, resp. možného zásahu do základních práv odsouzeného, nemůže obstát z hlediska požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak je uvedeno shora. Zároveň ovšem zdůraznil, že „[c]“

Konečně Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval: „“

Z citovaného nálezu je zřejmé, že Ústavní soud shledal předmětné ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody neústavním právě s ohledem na skutečnost, že ze soudního přezkumu vylučovalo veškeré kázeňské tresty (s výjimkou kázeňského trestu propadnutí věci), včetně těch, které představují závažný zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud ovšem zároveň zdůraznil, že v případě rozhodnutí o kázeňských trestech, které výrazným způsobem nezasahují do osobní integrity odsouzeného, je zákonná výluka ze soudního přezkoumání přípustná.

V daném případě byl stěžovatelce příslušným zaměstnancem žalované uložen kázeňský trest – důtka podle § 46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka přitom namítá, že ač důtka nepatří mezi nejpřísnější kázeňské tresty, přesto jím bylo výrazným způsobem zasaženo do její osobní integrity, když mimo jiné také v důsledku vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl zamítnut návrh na podmíněné propuštění stěžovatelky z výkonu trestu.

Z citovaných pasáží nálezu je nicméně zjevné, že pro posouzení otázky, jestli lze rozhodnutí, jímž byl uložen kázeňský trest, vyloučit ze soudního přezkoumání, je podstatné, zda se takové rozhodnutí s ohledem na povahu a závažnost daného kázeňského přestupku a povahu a závažnost uloženého kázeňského trestu dotýká základních práv a svobod podle Listiny a zda se na ně vztahuje působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud pak sám označil některé kázeňské tresty, které představují zásah do základních práv a svobod (umístění do uzavřeného oddělení až na 28 dnů, celodenní umístění do uzavřeného oddělení až na 20 dnů, umístění do samovazby až na 20 dnů). Ve vztahu k nim pak konstatoval, že rozhodnutí, jimiž byly takové kázeňské tresty uloženy, nemohou být vyloučena ze soudního přezkoumání.

Ústavní soud v nálezu, jímž je Nejvyšší správní soud vázán i v nyní posuzované věci, dále výslovně připustil, že u některých kázeňských trestů, které výrazným způsobem nezasahují do osobní integrity odsouzeného, čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy umožňují upravit zákonnou výluku. Důtku přitom Ústavní soud explicitně zařadil mezi kázeňské tresty mírnější povahy. Důtka je skutečně nejmírnějším z kázeňských trestů uvedených v taxativním výčtu v § 46 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, neboť ze své povahy nepředstavuje pro odsouzeného jakoukoli bezprostřední újmu. Pokud jde o možné nepřímé dopady takového rozhodnutí, jakkoli Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že uložení (každého) kázeňského trestu má vliv na případné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zjevně nepovažoval samotnou tuto souvislost s řízením o podmíněném propuštění odsouzeného (příp. s dalšími řízeními a postupy v rámci výkonu trestu odnětí svobody) u mírnějších kázeňských trestů (tedy zejména u důtky) za dostačující pro to, aby byla taková rozhodnutí považována za zásah od základních práv podle Listiny nebo za „“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jestliže zároveň připustil právě u těchto méně závažných kázeňských trestů zákonnou výluku ze soudního přezkoumání. Případné udělení takového kázeňského trestu je skutečně pouze jedním z hledisek, k němuž soud rozhodující o podmíněném propuštění při celkovém hodnocení chování odsouzeného přihlíží, nevylučuje tedy samo o sobě podmíněné propuštění a není tedy bez dalšího důvodem k „“ (viz shora uvedený rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci a dále rozsudek velkého senátu ze dne 9. 10. 2003, , stížnosti č. 39665/98, 40086/98, ECHR 2003-X, a rozsudky ze dne 8. 11. 2007, , stížnost č. 29660/03 a ze dne 20. 1. 2011, , stížnost č. 19606/08). Je tedy nutné logickým výkladem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu dospět k jedinému možnému závěru, a to, že rozhodnutí, jímž se ukládá kázeňský trest – důtka podle § 46 odst. 3 písm. a) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, není rozhodnutím, které se dotýká základních práv a svobod podle Listiny a nelze jej ani považovat za „“ či za rozhodnutí „“ (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 5. 2008, , stížnost č. 16330/02) ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonodárce takové rozhodnutí tudíž může vyloučit ze soudního přezkoumání. (...)

K argumentu stěžovatelky, že krajský soud pochybil, když sám provedl diferenciaci kázeňských trestů, Nejvyšší správní soud podotýká, že jakkoli byl zmiňovaný nález vydán již dne 29. 9. 2010, Ústavní soud § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody zrušil až ke dni 30. 6. 2011. Svůj postup odůvodnil tak, že dle jeho názoru je k odstranění neústavnosti předmětného ustanovení nezbytná pozitivní reakce zákonodárce; Ústavní soud tak vytvořil dostatečný časový prostor, v němž mohl zákonodárce přijmout ústavně konformní úpravu diferencovaného přezkumu rozhodnutí o uložení kázeňských trestů v těch případech, kdy se uložený trest dotýká základních práv a svobod. Postup Ústavního soudu je tedy nutno vykládat tak, že § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody bylo nutné uplatňovat až do 30. 6. 2011, ovšem pouze v rozsahu, v jakém bylo toto ustanovení shledáno slučitelným s čl. 36 odst. 2 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy výluku v něm upravenou nebylo možné vztahovat na rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny nebo na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že zákonodárce tento časový prostor poskytnutý Ústavním soudem využil, neboť § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody byl sice uvedeným nálezem ke dni 30. 6. 2011 zrušen, nicméně novelou provedenou zákonem č. 181/2011 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2011 změněn § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to následujícím způsobem: „“

Podle § 52 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění účinném od 1. 7. 2011 tedy rozhodnutí, jímž byl udělen kázeňský trest – důtka podle § 46 odst. 3 písm. a) téhož zákona, podléhá i nadále zákonné výluce ze soudního přezkumu, přičemž, jak již zdejší soud vysvětlil, podle citovaného nálezu Ústavního soudu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy takové výluce nebrání.

Konečně stěžovatelka v kasační stížnosti poukazovala též na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2010, čj. 57 A 5/2010-85, v němž zmíněný soud také přezkoumával rozhodnutí vydané v kázeňském řízení, přičemž tehdy žalobu přijal, a dokonce jí i vyhověl.

K tomu Nejvyšší správní soud toliko ve stručnosti uvádí, že z úřední činnosti je mu známo, že v případě, na který stěžovatelka poukázala, Krajský soud v Plzni přezkoumával nikoliv rozhodnutí o uložení kázeňského trestu – důtky, ale rozhodnutí žalované o nezahlazení kázeňského trestu. Závěry vyslovené v uvedeném rozsudku Krajského soudu v Plzni tedy nelze bez dalšího vztáhnout na nyní posuzovanou věc.

S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě stěžovatelka žalobou napadla rozhodnutí správního orgánu, které podléhalo a nadále podléhá zákonné výluce ze soudního přezkoumání. Žaloba proti takovému rozhodnutí správního orgánu je tudíž ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže žalobu v předmětné věci jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.