Vydání 4/2016

Číslo: 4/2016 · Ročník: XIV

3361/2016

Správní řízení: účastenství v řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru

Správní řízení: účastenství v řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru
k § 28 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákona č. 541/1991 Sb.1)
Vlastníci pozemků na povrchu navrženého zvláštního dobývacího prostoru jsou účastníky řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru (§ 28 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, čj. 8 As 98/2015-46)
Prejudikatura:
č. 1641/2008 Sb. NSS.
Věc:
a) Olga D. a b) společnost s ručením omezeným České štěrkopísky proti Českému báňskému úřadu, za účasti 1) akciové společnosti Pískovna Hrušovany, 2) Ing. Františka Č. a 3) Františka P., o stanovení zvláštního dobývacího prostoru, o kasační stížnosti žalobkyň.
Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2005 stanovil Obvodní báňský úřad v Brně osobě zúčastněné na řízení 2) zvláštní dobývací prostor Žabčice I. Žalovaný následně svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2011 odmítl odvolání žalobkyně a) [potažmo žalobkyně b)], osoby zúčastněné na řízení 3) a Jana P., který v navazujícím soudním řízení neoznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně a) a b) napadly rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, čj. 10 A 166/2011-61, zamítl.
Žalobkyně a) a b) (stěžovatelky) podaly proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž zpochybnily závěr městského soudu, že stěžovatelka a) nebyla opomenutým účastníkem řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I, protože práva k pozemku v jejím vlastnictví byla dotčena již stanovením prostorově shodně vymezeného dobývacího prostoru Žabčice (rozhodnutím Ministerstva průmyslu ze dne 6. 9. 1991). Poukázaly na to, že podle § 28 odst. 2 horního zákona ve znění účinném v době stanovení dobývacího prostoru Žabčice vlastníci dotčených pozemků nebyli účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru. Řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I tak bylo první příležitostí pro vlastníky pozemků spadajících do navrženého zvláštního dobývacího prostoru hájit svá práva.
Stěžovatelky dále měly za to, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jejich námitkou, podle níž byl zvláštní dobývací prostor Žabčice I stanoven pro jiný nerost (živec) než původní dobývací prostor Žabčice. Podle rozhodnutí obvodního báňského úřadu nerosty v obou dobývacích prostorech nejsou selektivně těžitelné, proto podle stěžovatelek došlo k definitivnímu určení daného území k těžbě až stanovením zvláštního dobývacího prostoru, což představovalo další důvod pro extenzivní výklad účastenství v předmětném řízení. Městský soud k tomu pouze poznamenal, že „[n]
ámitky týkající se intenzity a trvání těžební činnosti nesměřují do řízení o stanovení dobývacího či zvláštního dobývacího prostoru, ale tyto budou projednány až v řízení o povolení hornické činnosti
“; otázkou selektivní těžitelnosti (tedy tím, zda v prostoru šlo těžit pouze na základě původního rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru) se ale nezabýval.
Závěrem stěžovatelky odkázaly na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 30. 5. 2007, čj. 5 As 57/2006-50, a ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006-70, č. 1455/2008 Sb. NSS) a Ústavního soudu (nález ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, č. 79/2005 Sb. ÚS), hovořící ve prospěch extenzivního výkladu účastenství. Zdůraznily, že podmínkou účastenství podle § 28 odst. 2 horního zákona je pouhá možnost přímého dotčení vlastnických a jiných práv k pozemkům.
Žalovaný uvedl, že předmětem řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru je výlučně otázka, komu stát svěří oprávnění k jinému nerostu či skupině nerostů. Vlastnická a jiná práva k pozemkům nacházejícím se v daném prostoru nejsou v řízení přímo dotčena, protože se nejedná o změnu využití území; o té bylo ve smyslu § 27 odst. 6 horního zákona rozhodnuto již v rámci řízení o stanovení dobývacího prostoru. Výhradní ložisko není součástí pozemku a svěření oprávnění k zvláštnímu dobývacímu prostoru se práv vlastníka pozemku nemůže dotknout. Řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I bylo pravomocně skončeno a jeho znovuotevření by představovalo neospravedlnitelný průlom do právní jistoty subjektu, kterému byl zvláštní dobývací prostor stanoven. Stěžovatelky přitom neuvedly, jak mohla být jejich práva přímo dotčena.
Dále se žalovaný vyjádřil k námitce stěžovatelek týkající se nemožnosti selektivní těžby, ze které stěžovatelky dovodily, že teprve stanovením zvláštního dobývacího prostoru „
by bylo území jejich pozemků definitivně určeno k těžbě
“. Podle žalovaného stěžovatelky zaměňují obsah řízení o stanovení (zvláštního) dobývacího prostoru s obsahem řízení o povolení hornické činnosti. Horní zákon nehovoří o „
částečném
“ a „
definitivním
“ stanovení dobývacího prostoru, ani o „
částečné
“ a „
definitivní
“ změně využití území. Stanovením dobývacího prostoru je vždy rozhodnuto i o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na povrchu.
Judikatura
týkající se výkladu pojmu sousedních pozemků, na niž odkázaly stěžovatelky, se na věc nevztahuje. Dotčení práv stěžovatelek v řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru bylo vyloučeno. Stěžovatelkami zastávaný výklad účastenství proto není extenzivní, ale nepřípustný.
Osoba zúčastněná na řízení 1), na kterou byl převeden zvláštní dobývací prostor Žabčice I, původně stanovený osobě zúčastněné na řízení 2), měla za to, že skutečným účelem aktuálního řízení je snaha stěžovatelky b) dosáhnout zrušení rozhodnutí o zvláštním dobývacím prostoru a nechat si tento zvláštní dobývací prostor stanovit pro sebe.
Okruh účastníků řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru není vymezen v § 28 odst. 2 horního zákona, jenž se týká řízení o dobývacím prostoru, ale v § 27 odst. 2 horního zákona, který přiznává účastenství pouze žadateli. Odkazy stěžovatelek na judikaturu týkající se účastenství podle stavebního zákona z roku 19762) jsou nepřípadné. Osoba zúčastněná na řízení 1) souhlasila s městským soudem, že vlastníci pozemků budou moci uplatnit své námitky v řízení o povolení hornické činnosti podle zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (dále jen „zákon o hornické činnosti“). Živec je, stejně jako ostatní vyhrazené nerosty, ve vlastnictví České republiky a netvoří součást pozemku. Stanovením zvláštního dobývacího prostoru správní orgány rozhodly o racionálním dobývání tohoto vyhrazeného nerostu v rámci již dříve stanoveného dobývacího prostoru. Stěžovatelky poukazují na dotčení svých vlastnických a jiných práv, ale nespecifikují, jakým způsobem tato práva mohla být dotčena ani jaké námitky by případně uplatnily v řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru, pokud by byly uznány za účastníky.
Nejvyšší správní soud odmítl žalobu stěžovatelky a), zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
VI.
(...) [15] Před věcným posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel vypořádat s otázkou aktivní procesní legitimace stěžovatelky a). Ze správního spisu je zřejmé, že vlastnické právo k pozemku v k. ú. Žabčice, jež mělo podle názoru stěžovatelek založit účastenství na řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I, přešlo s účinky ke dni 1. 2. 2011 [tj. následující den po podání odvolání stěžovatelky a) proti rozhodnutí o stanovení zvláštního dobývacího prostoru] ze stěžovatelky a) na stěžovatelku b). O této skutečnosti stěžovatelka a) informovala žalovaného přípisem ze dne 1. 2. 2011. Následně stěžovatelka b) oznámila žalovanému, že do řízení vstupuje jako účastník a přijímá stav řízení (vyjádření ze dne 2. 2. 2011). Změnu ve vlastnictví dotčeného pozemku stěžovatelka b) prokázala výpisem z katastru nemovitostí, jenž přiložila k doplnění vyjádření k odvolání ze dne 15. 2. 2011. Žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí obvodního báňského úřadu jako nepřípustné. V záhlaví uvedl jako odvolatele stěžovatelku a), osobu zúčastněnou na řízení 3) a Jana P., nikoliv stěžovatelku b). V rekapitulační části rozhodnutí zmínil tvrzenou změnu v účastenství a rozhodnutí doručil i stěžovatelce b), jinak se ale vlivem převodu předmětného pozemku ze stěžovatelky a) na stěžovatelku b) nezabýval.
[16] Nejvyšší správní soud opakovaně rozhodl, že je-li účastenství v řízení vázáno na možnost dotčení vlastnického práva k pozemkům, musí správní orgány i soudy vycházet z aktuálních soukromoprávních vztahů k těmto pozemkům. Například podle rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 7 As 54/2011-85: „
To, která konkrétní fyzická či právnická osoba je v době zahájení správního řízení, v jeho průběhu a v okamžiku vydání správního rozhodnutí účastníkem řízení o umístění stavby, se odvíjí od soukromoprávních vztahů této osoby k pozemkům či stavbám
dotčeným
zamýšlenou stavbou, tj. k pozemkům, které je třeba považovat za z materiálního hlediska sousedící, a může se v průběhu správního řízení, i následného řízení ve správním soudnictví, měnit. K uvedeným změnám je správní orgán i soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti a tomu přizpůsobit svůj procesní postup.
“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, čj. 5 A 7/2002-215).
[17] Na uvedeném nic nemění skutečnost, že podle žalovaného vlastníku pozemku nepříslušel
status
účastníka řízení, protože jeho vlastnická ani jiná práva nemohla být přímo dotčena. Bez ohledu na konečné posouzení „
možnosti přímého dotčení
“ měl žalovaný po převodu vlastnického práva k pozemku jednat jako s odvolatelem pouze se stěžovatelkou b). Výsledek řízení o odvolání se nemohl dotknout práv stěžovatelky a). I kdyby žalovaný rozhodl, že vlastníci pozemků nacházejících se na území dobývacího prostoru byli opomenutými účastníky a zrušil napadené rozhodnutí, byli by v „
novém
“ řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru účastníky aktuální vlastníci dotčených pozemků, nikoliv jejich vlastníci v době zahájení původního řízení. Ostatně samy stěžovatelky upozornily žalovaného na změnu ve vlastnictví daného pozemku a na následky s tím spojené.
[18] Skutečnost, že žalovaný ponechal v záhlaví svého rozhodnutí jméno stěžovatelky a) (podle vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 25. 10. 2011 pouze jako „[výpověď]
o právním stavu, který existoval na počátku odvolacího řízení
“), nemohla založit její aktivní procesní legitimaci. Městský soud měl proto ve vztahu ke stěžovatelce a) odmítnout žalobu podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[19] Neučinil-li tak, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušit rozsudek městského soudu ve vztahu k žalobě stěžovatelky a) a její žalobu odmítnout [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 2 As 41/2008-77: „
Pokud by totiž kasační stížnost podal subjekt, se kterým bylo v průběhu správního řízení jednáno jako s účastníkem, ačkoli tomu tak po právu být nemělo
(nesprávný postup správního orgánu nemůže založit účastenské postavení – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005-118, č. 825/2006 Sb. NSS), nebyl by vůbec aktivně legitimován k podání žaloby a jeho námitkami uplatněnými v kasační stížnosti by se tak zdejší soud vůbec nemohl věcně zabývat. Taková vada předcházejícího řízení před krajským soudem by přitom musela být zohledněna
ex officio
(§ 109 odst. 3 s. ř. s.).
“]. (...)
[22] Nejvyšší správní soud musel především zodpovědět otázku, zda mezi účastníky řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru patří i vlastníci pozemků spadajících do povrchového vymezení tohoto prostoru.
[23] Podle § 25 horního zákona se dobývací prostor stanoví k hospodárnému vydobytí jednoho, více či části výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů. Zvláštní dobývací prostor se stanoví, je-li racionálnější, aby jiný nerost nebo skupinu nerostů v rámci již vymezeného dobývacího prostoru dobývala jiná organizace (§ 25 odst. 3 horního zákona). Organizace žádající o stanovení zvláštního dobývacího prostoru musí ke svému návrhu doložit vyjádření organizace, pro kterou byl stanoven původní dobývací prostor. Pokud je to z hlediska hospodárného využívání, ekologických vlivů a bezpečnosti provozu nutné, stanoví obvodní báňský úřad nezbytná opatření, zejména pořadí a způsob vydobytí výhradních ložisek (§ 27 odst. 2 horního zákona).
[24] Stanovení zvláštního dobývacího prostoru tedy znamená, že v rámci již vymezeného dobývacího prostoru je rozhodnuto o dobývání jiného nerostu nebo skupiny nerostů a zároveň, že právo dobývat tento nerost (či skupinu nerostů) je svěřeno jiné organizaci. Pokud by měla organizace, pro niž byl stanoven původní dobývací prostor, dobývat další, jiný nerost, jednalo by se o řízení o změně dobývacího prostoru (§ 27 odst. 4 horního zákona); pokud by mělo dojít jen ke změně těžební organizace na témže dobývacím prostoru, jednalo by se o smluvní převod dobývacího prostoru (§ 27 odst. 7 horního zákona).
[25] Horní zákon výslovně neupravuje náležitosti řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru. Zvláštní dobývací prostor je vždy zmíněn v rámci ustanovení týkajících se dobývacího prostoru (srov. nadpis „
Dobývací prostor
“ uvozující § 25 horního zákona a nadpis „
Stanovení, změny a zrušení dobývacího prostoru
“ uvozující § 27 horního zákona). Systematickým výkladem lze proto dovodit, že ustanovení týkající se řízení o stanovení dobývacího prostoru (včetně příslušných prováděcích předpisů) se vztahují i na řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru, a to přiměřeně s přihlédnutím ke specifikům zvláštního dobývacího prostoru (tj. k jeho prostorovému vymezení v rámci již stanoveného dobývacího prostoru a současné odlišnosti dobývaného nerostu i těžební organizace). Stejným způsobem ostatně vyložil
relevantní
ustanovení horního zákona i žalovaný a z návrhu na stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I, obsaženého ve správním spisu, je patrné, že i žadatel [osoba zúčastněná na řízení 2)] postupoval podle ustanovení o návrhu na stanovení dobývacího prostoru. Soud proto uzavřel, že i okruh účastníků řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru je třeba vymezit podle ustanovení horního zákona upravujícího účastenství v řízení o stanovení dobývacího prostoru, tj. podle § 28 odst. 2 horního zákona.
[26] Nelze přitom přehlédnout, že § 28 odst. 1 horního zákona obsahuje legislativní zkratku, která pro potřeby vymezení účastenství podle § 28 odst. 2 téhož zákona shrnuje pod pojem řízení o stanovení dobývacího prostoru i řízení o jeho změnách a zrušení. Pokud by tedy vymezení účastenství podle § 28 odst. 2 horního zákona bezpochyby dopadalo na řízení o změně dobývacího prostoru spočívající v rozhodnutí o dobývání jiného nerostu subjektu, jemuž byl stanoven původní dobývací prostor, musí systematickým výkladem dopadat i na řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru, v jehož rámci je rozhodováno o dobývání jiného nerostu jiným subjektem.
[27] Podle § 28 odst. 2 horního zákona jsou účastníky řízení o stanovení (zvláštního) dobývacího prostoru „
navrhovatel, fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická práva a jiná práva k pozemkům nebo stavbám mohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčena a obec, v jejímž územním obvodu se dobývací prostor nachází
“. Pojem „
možnosti dotčení vlastnických a jiných práv
“ pro vymezení účastenství není specifikem horního zákona, obdobnou konstrukci používá i stavební zákon z roku 2006 [např. v § 85 odst. 2 písm. b), § 109 písm. e) nebo § 142 odst. 1], stavební zákon z roku 1976 [§ 34 odst. 1, § 59 odst. 1 písm. b) nebo § 97 odst. 1] nebo zákon o hornické činnosti (§ 18 odst. 1). Nejvyšší správní soud dal za pravdu žalovanému, že odkazy stěžovatelky b) na judikaturu týkající se výkladu pojmu sousedního pozemku či stavby nejsou zcela případné; obecná východiska výkladu „
možnosti přímého dotčení práv
“ však použít lze.
[28] Ve vztahu k § 34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 7 As 54/2011-85, že „
přímým dotčením
“ je
nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají
“; v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008-48, č. 1641/2008 Sb. NSS, ve vztahu k témuž ustanovení soud zdůraznil nutnost interpretovat pojem přímého dotčení s ohledem na okolnosti daného případu a přiklonil se k extenzivnímu výkladu účastenství s tím, že „[m]
eze extenzivního výkladu jsou stanoveny požadavkem přímého dotčení na vlastnickém či jiném právu a okolnostmi daného případu
“. Citovanou větu Nejvyšší správní soud použil i v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, čj. 5 As 36/2009-123, v němž posuzoval účastenství v řízení o povolení hornické činnosti podle § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti; výklad potenciálního dotčení dále zpřesnil takto: „
K tomu, aby právnická či fyzická osoba měla postavení účastníka správního řízení, je dostačující pouhý předpoklad existence dotčení jejích práv,
právem chráněných zájmů nebo povinností, které mohou být povolením dotčeny.
Protože postačuje pouhá možnost dotčení práv, je nutné jako s účastníkem řízení jednat s každým, u něhož nebude možné nade
vší pochybnost jednoznačně vyloučit, že jeho vlastnická nebo jiná práva nemohou být za žádných okolností povolením dotčena.
“ V posledně citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjádřil trefně i k právům spojeným s účastenstvím obecně: „
S postavením osoby jakožto účastníka řízení jsou totiž spojena významná procesní práva, v prvé řadě právo nahlížet do spisu, vyjadřovat se k věci, činit důkazní návrhy, být přítomen ústnímu jednání.
Pokud je však účastníkovi účast v řízení odepřena, má tento postup za následek zkrácení na jeho právech. Toto zkrácení nemusí být jen formální, ale může se projevit ve velmi praktické rovině,
totiž nemožností efektivní ochrany právní sféry účastníka. S ohledem na nemožnost využití shora uvedených procesních práv tak tomu může být kupříkladu v důsledku neschopnosti účastníka uplatnit vůči správnímu orgánu některé argumenty, které jsou zjistitelné toliko ze správního spisu,
případně neschopnosti zjistit
relevantní
důvody, které by eventuálně mohly vést k úspěchu v jeho věci, a které by jinak byly bývaly v dispozici účastníka díky využití jeho procesních práv.
[29] V nyní posuzované věci městský soud potvrdil názor žalovaného, že stanovením zvláštního dobývacího prostoru nemůže dojít k dotčení práv vlastníků pozemků spadajících do povrchového vymezení tohoto prostoru, protože ke změně využití území došlo již dřívějším stanovením dobývacího prostoru [§ 80 odst. 2 písm. b) stavebního zákona z roku 2006] a k samotnému zahájení těžby je třeba ještě vydání povolení hornické činnosti (§ 24 odst. 1 horního zákona). Podle názoru městského soudu (a žalovaného) vlastníci předmětných pozemků jsou vždy účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru (v souladu s § 28 odst. 2 horního zákona ve znění účinném od 20. 12. 1991) a o povolení hornické činnosti (podle § 18 odst. 1 zákona o hornické činnosti rovněž ve znění účinném od 20. 12. 1991), ale nikdy nejsou účastníky řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[30] Přestože zahájit dobývání lze až po vydání povolení hornické činnosti, stanovením dobývacího prostoru vzniká organizaci oprávnění k dobývání výhradního ložiska (§ 24 odst. 1 horního zákona). To stejné platí o zvláštním dobývacím prostoru ve vztahu k nerostu (skupině nerostů), k jehož dobývání byl stanoven. Při rozhodování o stanovení zvláštního dobývacího prostoru správní orgány posuzují mimo jiné vliv navrženého způsobu dobývání (§ 25 odst. 1 horního zákona), jeho ekologičnost, hospodárnost a bezpečnost provozu (§ 27 odst. 2 horního zákona). Žadatel o stanovení zvláštního dobývacího prostoru musí v návrhu uvést mimo jiné způsob dobývání a jeho vliv na povrch, doložit souhrnný plán sanace a rekultivace všech pozemků dotčených těžbou a při dobývání s vlivem na povrch také seznam dotčených pozemků s uvedením parcelních čísel, druhů pozemků (kultur) a právních vztahů podle katastru nemovitostí [§ 2 odst. 3 písm. f) a odst. 4 písm. g) a k) vyhlášky č. 172/1992 Sb., o dobývacích prostorech].
[31] Zájem vlastníků pozemků, na nichž má být navržený zvláštní dobývací prostor stanoven (ve smyslu povrchového vymezení tohoto prostoru), uplatnit práva účastníků řízení je zcela legitimní. Vlastníci těchto pozemků mají možnost vyjádřit se k návrhu zvláštního dobývacího prostoru, nahlédnout do spisu a případně namítat, že kupříkladu navržený způsob dobývání by měl nepřiměřeně škodlivý vliv na povrch (na jejich pozemky), že tento způsob není dostatečně ekologický, hospodárný a bezpečný, nebo že navržený souhrnný plán sanace a rekultivace není dostačující. Je nerozhodné, že již dříve v rámci stanovení dobývacího prostoru došlo ke změně využití území; návrh na stanovení zvláštního dobývacího prostoru představuje žádost jiné těžební organizace o oprávnění k dobývání dalšího nerostu; to s sebou vždy nese potenciální nebezpečí, že jiný nerost bude dobýván jiným, méně šetrným způsobem a že jiná těžební organizace nebude schopna dostát požadavkům na racionální, hospodárnou a šetrnou těžbu. Tato nebezpečí se bezpochyby mohou přímo dotknout práv vlastníků pozemků na povrchu navrženého zvláštního dobývacího prostoru. Slovy rozsudku čj. 7 As 54/2011-85 (viz výše bod [28]), stanovení zvláštního dobývacího prostrou má potenciál vyvolat takovou „
změnu poměrů v lokalitě
[...]
, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají
“. V žádném případě nelze „
nade vší pochybnost jednoznačně vyloučit, že
[...]
vlastnická nebo jiná práva
[vlastníků předmětných pozemků]
nemohou být za žádných okolností
[stanovením zvláštního dobývacího prostoru]
dotčena
“ (srov. rozsudek čj. 5 As 36/2009-123, viz bod [28] výše). Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že vlastníci pozemků na povrchu navrženého zvláštního dobývacího prostoru jsou účastníky řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru ve smyslu § 28 odst. 2 horního zákona. Tento závěr ostatně odpovídá i logice § 28 odst. 2 horního zákona, který ve smyslu legislativní zkratky podle § 28 odst. 1 téhož zákona rozumí řízením o stanovení dobývacího prostoru i řízení o jeho změně nebo zrušení. Městský soud (potažmo žalovaný) proto pochybil v závěru, že stěžovatelce b) nesvědčilo právo účastenství. (...)
1)
S účinností od 1. 1. 2013 byl § 28 odst. 2 dále změněn zákonem č. 350/2012 Sb.
2)
S účinností od 1. 7. 2006 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.