Vydání 7/2023

[12] Nejprve se městský soud zabýval první žalobní námitkou, kterou žalobce zpochybnil pravomoc Mgr. Tünde Bartha z pozice osoby toliko pověřené řízením Úřadu vlády České republiky rozhodnout o rozkladu (viz vymezení této pravomoci v § 152 odst. 2 správního řádu).

[13] Podle § 152 odst. 2 správního řádu, .

[14] Podle § 28 odst. 3 kompetenčního zákona .

[15] Městský soud předně konstatuje, že pravomoc rozhodovat o rozkladu obecně podle § 152 odst. 2 správního řádu přísluší výlučně tomu, kdo stojí v čele ústředního správního úřadu (v případě ministerstva ministrovi, který byl prezidentem republiky pověřen jeho řízením podle čl. 68 odst. 2 Ústavy; v případě ostatních ústředních správních úřadů jeho vedoucímu, resp. tomu, kdo podle zákona stojí v jeho čele). Odborná literatura se přitom shoduje v tom, že tato pravomoc nemůže být delegována na nikoho jiného (viz např. Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D. . 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k § 152; nebo Vedral, J. . 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1189).

[16] Poněkud problematičtější otázka je nicméně ta, jak přistupovat k situacím, kdy funkce vedoucího ústředního správního úřadu není obsazena, nicméně výkonem této funkce (příslušných pravomocí) byl někdo (dočasně) pověřen; to samozřejmě za situace, kdy zákon takovou situaci sám explicitně neupravuje.

[17] Odborná literatura se k této otázce v podstatě nevyjadřuje; zmínit lze pouze spíše kusé konstatování v citovaném komentáři k § 152 odst. 2 správního řádu (Jemelka, L.; Pondělíčková, K.; Bohadlo, D. . 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019), kde je uvedeno následující: „.“ V judikatuře správních soudů byl nicméně řešen případ do jisté míry obdobný, a sice případ týkající kárné pravomoci toliko pověřeného předsedy okresního soudu, konkrétně jeho pravomoc udělit soudci výtku podle § 88a ve spojení s § 8 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích). V rozsudku ze dne 29. 4. 2021, čj. 7 As 1/2020-53, č. 4199/2021 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud odmítl, že by osoba, která nebyla řádným způsobem jmenována do funkce předsedy okresního soudu, mohla vykonávat uvedenou pravomoc příslušející podle zákona právě předsedovi okresního soudu. Konkrétně uvedl následující (bod 26 rozsudku): „.” Dále přitom připustil, že uvedený závěr by bylo na místě za určitých okolností korigovat (i když k tomu v jím posuzovaném případě ve výsledku nebyl důvod); konkrétně tedy dále uvedl následující (bod 29 rozsudku): „.”

[18] Městský soud považuje nyní řešený případ za v některých ohledech obdobný, a proto výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bere za jakési východisko svých úvah. Spektrum osob, které rozhodují podle § 152 odst. 2 správního řádu (popř. podle speciální právní úpravy) o rozkladu, je typově relativně široké; na jedné straně jsou to ministři, dále ale další osoby, které stojí v čele tzv. dalších ústředních správních úřadů (k tomu viz § 1 a § 2 kompetenčního zákona); právě druhá skupina osob je vcelku variabilní, neboť je variabilní i organizační uspořádání různých tzv. dalších ústředních správních úřadů, resp. způsob obsazování jejich vrcholných pozic.

[19] Podle názoru městského soudu je přitom třeba v každém případě posuzovat to, jakým způsobem je pozice vedoucího ústředního správního úřadu (tedy osoby nadané pravomocí rozhodovat o rozkladu) v tom kterém případě obsazována (resp. kým), a případně i to, jestli má ten, kdo takovou pozici zastává, nějaké záruky setrvání ve své funkci, a např. nemůže být libovolně odvolán tím, kým byl do této funkce ustanoven. Z těchto hledisek je – pokud zákon nestanoví vlastní úpravu – třeba posuzovat přijatelnost dočasného pověření výkonem takové funkce (pro účely posouzení pravomoci rozhodovat o rozkladu). Nepřijatelné by tak pro tyto účely např. bylo, pokud by pověření dočasným výkonem funkce vzešlo od toho, kdo v daném případě nemá pravomoc danou pozici obsadit, nebo by tak dotyčný činil v rozporu s pravidly, které se k obsazení takové funkce váží. V daném případě si lze představit např. pověření náměstka ministra řízením ministerstva pro období, kdy žádný ze členů vlády není v souladu čl. 68 odst. 2 Ústavy prezidentem na návrh předsedy vlády pověřen řízením daného ministerstva (i když je třeba zdůraznit, že daný případ je již řešen i legislativně – viz § 173 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Stejně problematické by bylo, pokud by dočasným pověřením došlo k obcházení záruk setrvání ve funkci, a tedy popření jisté autonomie či nezávislosti nositele dané funkce, potažmo celého ústředního správního úřadu.

[20] V nyní posuzovaném případě ale k ničemu takovému nedošlo. Funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky je v souladu s § 28 odst. 3 kompetenčního zákona obsazována vládou; stejně tak vláda není nijak omezena v tom, za jakých podmínek může vedoucího Úřadu vlády České republiky odvolat. Lze tedy shrnout, že obsazení této funkce je zcela na vůli vlády. Za daných okolností, ačkoliv kompetenční zákon možnost toliko dočasného pověření výkonem uvedené funkce nezná, lze konstatovat, že vláda svým postupem nijak nevybočila z mezí své pravomoci; fakticky totiž mezi jmenováním do funkce vedoucího Úřadu vlády České republiky a toliko dočasným pověřením výkonem této funkce není žádný rozdíl. O dočasném pověření Mgr. Tünde Bartha řízením Úřadu vlády České republiky, a to do doby jmenování vedoucího Úřadu vlády České republiky, rozhodla vláda usnesením (č. 446 ze dne 27. 6. 2018); tedy stejným způsobem, jakým by rozhodla o řádném obsazení této pozice. Z databáze usnesení vlády (přístupné na webových stránkách www.vlada.cz) nevyplývá, že by v době vydání napadeného rozhodnutí dne 25. 1. 2021 došlo k uplatnění rozvazovací podmínky v podobě jmenování nového vedoucího Úřadu vlády České republiky (k tomu došlo až usnesením vlády č. 1184 ze dne 17. 12. 2021).

[21] Z uvedených důvodů tedy městský soud uzavírá, že Mgr. Tünde Bartha, coby osoba pověřená řízením Úřadu vlády České republiky, měla v daném případě podle § 152 odst. 2 správního řádu pravomoc rozhodnout o rozkladu.

[22] Jen okrajem potom městský soud doplňuje, že žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 382/97 (uveřejněn pod č. 174 v časopise , roč. 1998), který byl i později pravidelně citován v další judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4113/2013), lze přitom považovat za toliko inspirativní. Nutno je především zdůraznit, že tato civilní se vztahuje především k řešení otázky skončení pracovního poměru (a s tím spojené ochrany zaměstnance). Uvedené závěry proto bez dalšího nelze aplikovat na posouzení otázky, zda ten, kdo je pouze pověřen výkonem určité funkce ve veřejné správě, může vykonávat veřejnou moc (resp. pravomoci), které se s touto funkcí pojí. (…)