Vydání 2/2016

(...) [16] Ani námitka, že žalobou napadené rozhodnutí nemělo být soudem meritorně přezkoumáno, neboť je vyloučeno ze soudního přezkumu, není důvodná. S městským soudem je třeba se plně ztotožnit, pokud rozhodnutí o jmenování do funkce vedoucího státního zástupce vnímá jako rozhodnutí opravňující. Je nepochybné, že povaha funkce vedoucího státního zástupce je blízká služebnímu poměru a že jejím smyslem a účelem je v první řadě výkon veřejné moci určitou konkrétní fyzickou osobou ve veřejném zájmu, nikoli užívání požitků s funkcí spojených. Obecně vzato též platí, že nikdo nemá právní nárok stát se v konkrétním případě vedoucím státním zástupcem určitého státního zastupitelství. Funkce vedoucího státního zástupce je nicméně veřejnou funkcí chráněnou čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „[o]“. Pokud tedy již byl někdo do takovéto veřejné funkce jmenován, má veřejné subjektivní právo na nerušený výkon této funkce za zákonných podmínek, jež jsou pro ni stanoveny. To v sobě samozřejmě zahrnuje i právo být této funkce zbaven jen za splnění zákonem předepsaných podmínek (srov. ve věci odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS; viz též z novější judikatury Nejvyššího správního soudu rozsudek ze dne 11. 12. 2014, čj. 6 As 226/2014-29, č. 3187/2014 Sb. NSS). Opačný výklad by znamenal připuštění libovůle při obsazování veřejných funkcí, což je v materiálním právním státě (článek 1 Ústavy) nepřijatelné.

[17] Jestliže tedy stěžovatel vydal rozhodnutí o obnově správního řízení ve věci jmenování žalobce do funkce, nepochybně se jednalo o rozhodnutí, které zasahuje do subjektivního veřejného práva žalobce na výkon této funkce, do níž byl žalobce předtím jmenován, jelikož právě akt samotný, jímž ke jmenování došlo a který žalobci dává oprávnění uvedenou veřejnou funkci vykonávat, je rozhodnutím o obnově správního řízení dotčen. Podle § 100 odst. 6 věty druhé správního řádu totiž „[r]“. Městský soud správně poukázal na to, že v intencích shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 13/2006-46 je nutno pojmu „“ rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení rozumět šířeji a zahrnout pod něj všechny právní účinky napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí, jímž byl někdo jmenován do funkce vedoucího státního zástupce, mu dává oprávnění tuto funkci vykonávat. „“ takového rozhodnutí tedy probíhá prostě a jednoduše tím, že jmenovaný uvedenou funkci vykonává – uplatňuje pravomoci s ní spojené na straně jedné a požívá požitků s ní spojených (v daném případě především pobírá plat) na straně druhé. Právě z těchto důvodů má rozhodnutí, jímž bylo obnoveno řízení ve věci jmenování vedoucího státního zástupce do funkce, „“ odkladný účinek podle § 100 odst. 6 věty druhé s. ř. s. a právě tento účinek znamená zásah do práv toho, kdo kdy byl do dané funkce jmenován. Městský soud tedy zcela správně žalobu proti uvedenému rozhodnutí shledal přípustnou a věcně ji projednal.

[18] Důvodná je však námitka stěžovatele, že městský soud nesprávně posoudil, zda zrušení rozhodnutí o odvolání dřívějšího vedoucího státního zástupce, jímž se tato funkce „“ pro jmenování žalobce do ní, je důvodem obnovy řízení z moci úřední podle § 100 odst. 1 písm. b) a odst. 3 správního řádu.

[19] Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu „[ř] Podle odstavce 3 pak „[v]“.

[20] Z § 8 až § 12 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jakož i z dalších jeho ustanovení plyne jednoznačně a nepochybně, že vedoucí státní zástupce je funkce ryze monokratická – u jednoho státního zastupitelství může být pouze jeden jediný jeho vedoucí státní zástupce. Přísná monokratičnost je ostatně u orgánů veřejné moci spíše pravidlem než výjimkou (viz např. ministerstva, soudy, prezident republiky aj.) a má své logické důvody, u monokratického orgánu je zpravidla jasně patrné, kdo v něm je nadán řídícími, rozhodovacími a jinými pravomocemi nebo oprávněními nejvyšší úrovně. Monokratické uspořádání s jasnou hierarchií, v němž v posledku rozhoduje jedna jediná osoba, také zpravidla bývá vnímáno jako uspořádání zvyšující akceschopnost a flexibilitu daného orgánu oproti orgánům kolegiálním. Pokud tedy zákonodárce u určitého typu orgánu zvolil monokratické uspořádání, je třeba ustanovení týkající se jmenování a odvolávání vedoucího takového orgánu vykládat pokud možno tak, aby nedocházelo ke stavu systémově nežádoucímu, a sice že by v čele takovéhoto orgánu stáli současně dva jeho vedoucí (nebo dokonce jich bylo současně ještě více).

[21] S ohledem na výše uvedené výkladové pravidlo týkající se vedoucích monokratických orgánů je třeba posuzovat i věc žalobce. V době, kdy byl žalobce do funkce vedoucího státního zástupce jmenován, byla tato funkce nepochybně „“ v tom smyslu, že nebyla obsazena žádnou osobou, jelikož JUDr. Jakovec jí byl v té době pravomocně zbaven.

[22] Rozhodnutím správního soudu však došlo ke zrušení odvolání JUDr. Jakovce z funkce. Časové aspekty účinků zrušujícího rozhodnutí správního soudu na zrušované nezákonné správní rozhodnutí jsou předmětem letitých nejasností a sporů. Absolutní návrat do stavu před vydáním nezákonného rozhodnutí není možný již jen proto, že nelze vrátit zpět čas, po který bylo za uplatnění principu správnosti správních rozhodnutí – podle objektivně nezákonného rozhodnutí před jeho zrušením soudem postupováno. Minulost v plném rozsahu „“ nelze; někdy ji lze jen napravit. Je nicméně zřejmé, že pokud má správní soudnictví být vskutku efektivním nástrojem ochrany subjektivních práv jednotlivců, je třeba účinky zrušení nezákonného správního rozhodnutí soudem vykládat tak, aby co možná nejvíce působily zpětně v tom smyslu, aby se zrušením nezákonného rozhodnutí v co možná největší dosažitelné míře obnovil stav existující předtím, než byl takovýmto správním rozhodnutím změněn. Opačný výklad by naopak měl krajně nežádoucí důsledky – veřejná správa by již jen prostým vydáváním objektivně nezákonných rozhodnutí, o nichž by věděla, že budou v případě napadení s velkou pravděpodobností v budoucnu zrušena, takříkajíc „“ na nezákonnou změnu reality „“ a vytvoření stavů a jejich důsledků, které by již zpětně bylo možno odstranit jen obtížně, nebo dokonce vůbec. To však nelze připustit.

[23] V případech soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání z veřejné funkce je proto třeba vykládat účinky zrušení takovéhoto rozhodnutí tak, že ten, kdo byl z funkce nezákonně odvolán, v ní musí okamžikem zrušení svého odvolání takříkajíc „“, a to v plném rozsahu. Je zřejmé, že nelze „“ to, co se stalo v mezidobí mezi jeho odvoláním z funkce a zrušením tohoto odvolání, neb se to zkrátka již stalo; nicméně je třeba zajistit, aby ten, kdo byl z funkce odvolán nezákonně, se jí po zrušení svého odvolání mohl neprodleně a pokud možno v plném rozsahu svých pravomocí, oprávnění i požitků ujmout.

[24] Je zřejmé, že výše uvedený požadavek se může často dostat do rozporu s tím, že v mezidobí byla do dotyčné funkce jmenována jiná osoba, která má též subjektivní veřejné právo ji vykonávat. Střet těchto – v obou případech abstraktně vzato zcela legitimních a obvykle v dobré víře nabytých subjektivních veřejných – práv je nutno řešit, pokud jde o funkci vedoucího monokratického orgánu, tak, že později jmenovaná osoba musí v rovině výkonu dané funkce ustoupit osobě dříve jmenované a nezákonně z funkce odvolané. Jen tak lze totiž dostát požadavku efektivity soudní ochrany poskytované v takových případech správním soudnictvím.

[25] Právě s ohledem na výše uvedené je nutno rozhodnutí, které vedlo k „“ určité vedoucí funkce v monokratickém orgánu, považovat za podklad pro jmenování jiné osoby do této funkce. Odpadne-li následně „“ rozhodnutí, odpadl podklad pro jmenování. Právě proto je takovou skutečnost nutno považovat za důvod obnovy řízení použitelný podle § 100 odst. 1 písm. b) a odst. 3 správního řádu i v režimu obnovy řízení z moci úřední. Veřejný zájem na provedení obnovy je v daném případě u monokratického orgánu očividný – odstranit nežádoucí stav výkonu vedoucí funkce současně dvěma fyzickými osobami.

[26] Na okraj je třeba nicméně poznamenat, že později do funkce jmenovaná a cestou obnovy řízení dané funkce následně zbavená osoba má zásadně (za předpokladu své dobré víry ve vztahu ke jmenování do funkce, jíž pak byla zbavena) právo na širokou míru za to, že v důsledku nezákonného jednání veřejné moci byla svého práva na nerušený výkon funkce zbavena. Je na veřejné moci, aby se o patřičnou satisfakci postarala nejen v rovině finanční, ale pokud možno případně i jiné (funkční, kariérní apod.).